Dívky a ženy rychleji uvěřily progresivistické ideologii a utekly mladým mužům do nereálných světů, které ale v praxi nikdy nebudou existovat. Tak popisuje pro ParlamentníListy.cz senátorka Daniela Kovářová moderní folklór vyhledávání toxické maskulinity, pro který jsou Velikonoce se svými tradičními zvyky ideálním podhoubím. Hlavní problém je podle dlouholeté expertky na rodinné právo v tom, že feministické aktivistky způsobily děvčatům děs z chlapců.
Paní senátorko, budou Velikonoce. Což znamená koledování s pomocí pomlázek. Feministické kruhy to považují za oslavu násilí na ženách. Jak tento zvyk vnímáte vy? Nejde spíše o jakési „namlouvací rituály“?
Velikonoce mají úplně jiný smysl. Jako každý rituál vedou člověka k zastavení, k usebrání se a k tradicím převzatým po rodičích. Jde o připomenutí Kristovy oběti a oslavu jeho zmrtvýchvstání. S Velikonocemi ale bývají spojeny i lidové tradiční rituály, folklórně jde o oslavu nového života a jarního obrození. Hlavní smysl Velikonoc, tedy připomenutí si duchovní hloubky naší každodennosti, si nenechme kazit vulgárními ožíračkami a třískáním žen namísto symbolické roztomilé pomlázky.
Ono se poslední dobou často řeší, že podle liberálů a feministek jsou zažité archetypy ve smyslu „silný muž vs. slabá žena“ a „muž jako hlava rodiny“ přežité. Je pravdou, že fyzická práce již dnes nehraje roli a ženy se mohou uplatnit rovnocenně s muži. Je proto důvod tyto zažité role bortit?
Vždy byly role, ve kterých se ženy s muži mohly srovnávat. A vždy byly role, kdy měly hlavní roli. A vždy byly role, kdy muž byl ten, na kom vše stojí. Tak to bylo, je a bude, navzdory křečovitým módním snahám smazávat přirozené rozdíly mezi pohlavími. Ostatně, mám pocit, že vlna téhle módy už začíná být za svým zenitem. Muži mají jiné role v životě než ženy. Je to přirozené a je to tak správně. Ženy přivádějí na svět děti a muži je ochraňují. To bude vždycky a na tom se nic nemění ani v moderní společnosti.
Tato rozdílnost mezi muži a ženami vede každé z pohlaví k tomu, že jsou trochu jinak fyzicky i psychicky ustrojeni, což zase způsobuje, že je více žen v sociálních službách a více mužů ve stavebnictví. První vlna emancipace vykonala i spoustu užitečné práce, díky které dnes ženy mají stejné občanské postavení jako muži. Další feministické vlny to ale už přehánějí. Důsledkem pomýlených a přehnaných aktivit dnešních feministických aktivistek je obava mladých dívek z mužů a z jejich údajné „toxické maskulinity“, což vede k děsu mladých dívek z chlapců. Právě to je jedním z důvodů, proč se mladí lidé nepárují, nežijí spolu a nechtějí zakládat rodiny a mít děti.
Jak se díváte na moderní úvahy o tom, že mladí muži mají psychické potíže, protože svět, kde muži dominují, je mrtvý, a oni tudíž nevědí, jak se mají chovat? Já takové potíže nemám, ale mně už bude čtyřicet, tady se bavíme spíš o dvacetiletých a třicetiletých.
Není mrtvý. To se jim jen snaží nakukat progresivistická propaganda. Ale psychická rovnováha dnešních dospívajících je velké téma bez ohledu na pohlaví. Křehké duše jsou výsledkem souhry řady okolností, z nichž vidím jako nejdůležitější zejména tři oblasti: závislost na tzv. sociálních sítích a digitálních médiích, nedostatek hranic a výchovy v rodině bez postupného zvyšování zátěže a život v blahobytu bez nutnosti mít cíle, usilovat o jejich dosažení a překonávání překážek. Tomu všemu napomáhá katastrofický systém našeho školství se zaměřením na well-being, který děti a mládež ještě více rozmazluje, namísto aby je připravoval na náročný dospělý život.
Existují sondáže, podle kterých mladí muži inklinují ke konzervativní pravici, zatímco mladé ženy k liberální levici. Například v Jižní Koreji je tento rozpor až brutální. Jak si to vysvětlujete?
Tento trend vidíme i u nás. Je dán tím, že dívky a ženy rychleji uvěřily progresivistické ideologii a utekly mladým mužům do nereálných světů, které ale v praxi nikdy nebudou existovat. Bohužel tento důsledek ještě rozevírá nůžky mezi muži a ženami, protože když si nerozumíte ve společensko-politických otázkách, nebudete schopni spolu žít a starat se o rodinu. Odpovědnost za tento stav vidím na straně přílišné bázlivosti konzervativní části společnosti. Dnes se zdá, že je třeba se proti všem možným bláznivým ideologiím mnohem pevněji vymezovat a neumožnit jim se rozšířit.
Když už jsme se tohoto tématu dotkli: v Japonsku panuje společenský jev spočívající v tom, že muži nejsou schopni navázat ani partnerské, ani sexuální vztahy se ženami. Rozšiřuje se tento neblahý jev i k nám?
Bohužel ano, a to zvlášť markantně od covidových restrikcí. Vinu nese zejména dvouleté uzavření škol a přechod mládeže na sociální sítě a do digitálního prostoru. Spolu s dalšími rodinnými odborníky jsme od jara 2020 vládu upozorňovali na toto nebezpečí a volali jsme po rychlém otevření škol. V dospívání je hlavním úkolem školy podporovat sociální komunikaci a dvouletý výpadek pochopitelně nemohl zůstat bez následků. Sociální komunikaci se lze naučit jen osobním stykem, nikdy ne prostřednictvím telefonní obrazovky. A když se děti a dospívající nenaučí spolu komunikovat v době dětství a dospívání, velmi obtížně a možná vůbec to nedokážou v dospělosti.
Nastolím téma, které je nepříjemné, nicméně zosobňuje vaše aktivity ve věci surogátního mateřství. Jiří Pospíšil a jeho nadcházející dcera. Pan Pospíšil zahrnul veřejnost poměrně emociálními výtkami v tom smyslu, že to někdo vůbec „řeší“. V podcastovém rozhovoru se téměř rozplakal. Zasahuje veřejnost panu Pospíšilovi do soukromí tím, že diskutuje o jeho dítěti?
Náhradní mateřství je zotročování žen a obchod s lidmi. Zcela jednoznačně to ukazují zkušenosti ze všech zemí, kde není zakázáno. Hezky je to vysvětleno v tomto článku.
Dokud bude ČR signatářem Úmluvy o právech dítěte a řady dalších mezinárodních dokumentů o zákazu prodeje lidských tkání, nemůžeme náhradní mateřství podporovat. Člověk nemůže mít v životě všechno, na co si ukáže. A to, že si různé celebrity kupují děti jen proto, že jim příroda upřela možnost mít děti, nemůže být argumentem pro nadšený potlesk. Právě naopak – je třeba o všech protiprávnostech a nehoráznostech s náhradním mateřstvím spojených mluvit nahlas a na všech úrovních, aby si lidé uvědomili, jak poškozuje maminku, která to dítě pro jiného porodí, samotné dítě, které jeho maminka prodá, jeho sourozence apod.
Pan Pospíšil argumentuje, že „nezaplatil žádné Ukrajince“, nýbrž se „domluvil s kamarádkou“, která dítě odnosí. Jak tento argument vnímáte?
Budeme chválit maminky, které se vzdají svých miminek a věnují je kamarádovi jako štěně? To má být normální praxe? Dítě, o kterém je řeč, bude navždy mít svou maminku, i když ta dopředu hlásá, že se ho zřekne a že náhradní maminkou se stane pan Pospíšil nebo jeho kamarád. Navíc je dost možné, že podobně jako v mnoha jiných případech se nakonec i v tomto ukáže, že maminka nějaké finance přijala, třeba jen proto, aby jí byly kompenzovány zvýšené náklady v těhotenství. Ze statistik se ukazuje, že objednavatelem domácího mazlíčka je vždycky někdo bohatý, zatímco onou najatou maminkou je vždycky žena chudší.
Jde o novodobé otrokářství a velmi mě udivuje, že se právě v tomto případě nezvedají feministické organizace a tyto využívané maminky nebrání. Ale jenom o peníze a zneužívání žen nejde. Dítě má právo na život se svými biologickými rodiči. Přijít o ně je újma. Naše zákonodárství chrání ty nejslabší. A nejslabšími v tomto případě jsou dítě a hned poté jeho maminka. Copak si lze představit, že by matka jen tak někomu cizímu prodala třeba pětileté dítě? Nebo desetileté? Nebo mu ho dala k narozeninám? To bychom ji okamžitě trestně stíhali.
Když jsme tedy dali dohromady dlouhý rozhovor o partnerských vztazích a rodinné politice, tak co popřát českým rodinám pro tyto Velikonoce?
Přeji každému, aby o Velikonocích hledal a našel to nejlepší, co je v člověku ukryto. A přeji rodinám, ať jsou o Velikonocích se svými nejbližšími, ať mají čas se zastavit a přemýšlet o tom, co je v životě podstatné.