Zloději versus hlupáci, dvě konkurenční skupiny slovenské politiky, řekl v rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz populární slovenský spisovatel Jozef Banáš. Hovořil též o válce na Ukrajině, třeba o tom, co mu říkají sami Ukrajinci. Mluvil o vývoji, ke kterému dochází ve světě mimo Západ. Dotkl se též tématu migrace. „Každý náš či váš politik, který odsouhlasí přijímání migrantů z bývalých kolonií, činí proti historické spravedlnosti a bude za to nést důsledky,“ sdělil doslova. Banáš hovoří i o umělé inteligenci a moderní společnosti či o mladých, kteří bojují s tzv. klimatickou změnou. (parlamentnilisty.cz)
Pane Banáši, loni jste mluvil o tom, že nastal „rozklad slovenské společnosti“ kvůli jeho politické reprezentaci. Také jste řekl, že až bude nejhůř, lidé si vyberou silného lídra. Tak tedy: V jakém stavu je slovenská společnost nyní?
Nejen slovenská, ale všechny společnosti, které jsou pod anglosaským vlivem, zažívají stejný proces připomínající československou normalizaci osmdesátých let. Po vymanění se ze sovětské sféry vlivu jsme se dostali do anglosaské sféry, se stejnými mocenskými ambicemi jako byla sovětská. Po letech idealistického blouznění o svobodě postupně přišlo vystřízlivění a mezi lidmi se znovu usadila deziluze. A obávám se, že stále víc rezignace. Rezignace znamená postupnou ztrátu morálních hodnot. Pokud do toho přijde zklamání z politiků, které si lidé zvolili, nastává rozklad společnosti. Dnes máme na Slovensku prakticky dvě zásadní politické síly – zloději versus hlupáci. Přitom ta první je z kradení podezřelá, ta druhá svůj idiotismus skutečně dokázala. Blíží se volby a lidé si kladou otázku, co je lepší, zda když stát vedou lidé podezřelí z kradení, nebo lidé, co svým idiotismem možná napáchali víc škod než ti první. Jasná Sofiina volba. V takové situaci lidé přirozeně volají po silném lídrovi, jen se modlím, aby to nebyla kombinace idiota s diktátorem.
Válka na Ukrajině dále dusí Evropu. Český písničkář Jaromír Nohavica se na svých koncertech ptá: „Proč všichni mluví o válce a nikdo o míru?“ Já bych se spíš zeptal: V co doufají pragmatické evropské mocnosti, tedy Německo a Francie? Proč se i nadále nechávají strhnout Anglosasy, Polskem a Pobaltím k jednoznačné podpoře Ukrajiny?
Na základě historické zkušenosti rozumím polské a pobaltské obavě z Ruska, nerozumím ale, že navzdory podobně špatné zkušenosti s Německem se nyní s Berlínem objímají.
S Jaromírem Nohavicou úplně souhlasím. Ti, co chtějí mír, jsou dnes „míroví štváči“, a ti, co chtějí válku, jsou „mírotvorci“. Ještě jsem neslyšel příklad z historie, že by se oheň uhasil přiléváním oleje, tedy dodáváním zbraní. Při jejich dodávkách je pozoruhodné slovo – „poskytnout“, které média i politici používají. Co znamená poskytnout? Darovat? Prodat? Viděli jste už někdy nějakou smlouvu a podmínky dodávání zbraní na Ukrajinu? Zamlžovací slovo „poskytnout“ vyvolává oprávněný dojem, že ty zbraně platíme z našich daní, místo toho, abychom je používali na záchranu prudce se zhoršující situace doma. Rozumím snaze USA získat pomocí Ukrajinců co nejlepší pozici pro budoucí mírové jednání, problém je však v tom, že čím později zasednou k jednacímu stolu (a celkem jistě zasednou), tím víc zahynou desítky tisíc mladých Ukrajinců a Rusů, kteří žádné vítězství oslavovat nebudou. Simplexně myslící lidé volají po tom, aby se Rusové stáhli z Ukrajiny a bude mír, přičemž zásadně odmítají logickou otázku: PROČ tam ti Rusové vtrhli? Pokud na tuto otázku nebude poctivá odpověď, mír na Ukrajině nebude.
Česká, slovenská a všechny vlády anglosaského vlivu nepodporují Ukrajinu, ale Zelenského režim. Dokazují to samotní Ukrajinci, z nichž desítky tisíc namísto toho, aby bojovali proti vetřelcům, poutíkali do zahraničí. Nedávno na fotbalovém zápase Ukrajiny proti Maltě v Trnavě bylo na tribunách několik tisíc mladých Ukrajinců zabalených v ukrajinských vlajkách, vyvolávali sláva Ukrajině v čase, kdy jejich kamarádi doma bojují. Opravdoví vlastenci… Mně osobně mladí Ukrajinci při opékání špekáčků v lesoparku přímo povídali, že to není jejich válka. Tak čí válka to potom je? Příznačné je, že na obou stranách se angažují žoldnéři, takže se mi zdá, že obyčejným Rusům ani Ukrajincům se bojovat příliš nechce. Doposud v žádném konfliktu nehrála takovou klíčovou roli propaganda. Rusové podcenili její sílu, když si mysleli, že je budou Ukrajinci vítat s kyticemi, což bylo fatální selhání ruského zpravodajství. Podobně tvůrci protiruské propagandy jí sami uvěřili a dnes svoje tvrzení považují za pravdu, stali se jejími majiteli, nedokážou, ba dokonce se bojí samostatně myslet. Jsou schopní jen pasivně přijímat hotové příkazy, stanoviska či dogmata, osvojí si je a potom je vehementně přednášejí jako svoje vlastní. Tito lidé ani nepředpokládají, že jsou lidé samostatného myšlení schopní, a proto ty, co myslí, označují za ruské trolly, konspirátory, dezoláty a podobně. Neustále tu omílají cosi o vlivu ruské propagandy, protože sami jsou schopni vnímat realitu jen na základě toho, že jim ji někdo musí vysvětlit. Někteří politici a novináři se dostali do stavu takové ubohosti, že už nedokážou ani pohrdat sami sebou. I ty dělím na dvě skupiny – ty, kteří jsou ochotni se ztrapňovat po hranice svých mentálních možností, a ty, kteří tuto hranici překračují, a ještě jsou na to hrdí. Nositele alternativních názorů chtějí zahrabat, ale zapomínají, že jsou to semínka.
Západ s Ruskem prakticky přerušuje vztahy, nicméně Ruska se nestraní Čína, Indie, Brazílie a Jižní Afrika, tedy BRICS. Tento spolek by měl být více napojen na Turecko či arabské země. Když se mluví o konci dominance Západu a „dedolarizaci“, přichází onen moment teď?
Západní vlády a média už úplně samozřejmě používají narativ o tom, že celý svět je pro protiruské sankce. Pravda je taková, že pro sankce je asi 50 zemí, které jsou pod anglosaským vlivem, čili asi čtvrtina všech států světa, z hlediska počtu obyvatel asi desetina. Navíc je třeba rozlišovat vlády těchto zemí a jejich občany. To, co se dnes děje ve světě, je zákonitý proces: Materialistická civilizace reprezentovaná anglosaským světem se dostává do sestupné fáze a nechce si to připustit. V dosavadní historii byly desítky říší – od Sumerů, Asýrie, Atén, říše Alexandra Velikého přes Byzanc, Řím, Mongoly, Osmany až po Napoleona, třetí říši či Sovětský svaz – a všechny skončily. Vznikly, kulminovaly a skončily. Takový je neúprosný zákon vývoje. Každá z těchto říší se svému konci zoufale bránila. My – Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a prakticky všechny bývalé socialistické země máme smůlu, že jsme se k této říši přidali na jejím konci. Je obludné, když představitelé zemí, které zbohatly na rabování Asie, Afriky, Ameriky, na otrokářství a kolonialismu, požadují od nás, kteří jsme se tohoto rabování nezúčastnili, abychom nesli spoluzodpovědnost za jejich historickou nespravedlivost a stejně jako oni přijímali nešťastné uprchlíky, které oni zbídačili. Platí zákon: Co dáš – to se ti vrátí, důsledky svých skutků musí nést oni. Každý náš či váš politik, který odsouhlasí přijímání migrantů z bývalých kolonií, činí proti historické spravedlnosti a bude za to nést důsledky. V seskupení států BRICS vidím zárodek nového, co dosavadní anglosaskou dominanci nahradí. Dřív či později tam vstoupíme i my, otázka je, z jaké pozice. Francouzi se o to už pokoušejí.
Ať tak či onak, naše i vaše vláda mají jasno: „Jsme součástí Západu“, slýcháme. Podporujeme Ukrajinu, Rusko je nepřítel, Čína je hrozba. Co byste, v ideálním případě, na této politice změnil? A změní se něco?
Do té doby, dokud bude země kulatá, bude termín západ a východ velmi relativní. Mám pocit, že to ještě chvíli potrvá, a proto bychom se neměli řadit tam či onam. Měli bychom být především svoji, suverénní a sebevědomí. Na politice vlády české, slovenské a všech západních vlád se změní něco tehdy, když nesamostatně myslící politické poskoky nahradí sebevědomí a suverénní vlastenci, lidé, kterým půjde o národ, stát, a ne o svoje mocenské a materiální výhody. Malé státy, jako je Česko či Slovensko, musejí mít dobré vztahy pokud možno se všemi klíčovými hráči. Proto považuji jednostrannou orientaci na anglosaský svět za vážnou strategickou chybu.
Víte, proč byl Wayne Gretzky nejlepším hokejistou v dějinách? Neboť byl vždy tam, kam směřoval puk a ne tam, kde byl!
Základním předpokladem takovéto radikální změny však je, že svoje hodnoty musejí změnit nejprve občané, tedy voliči. Přesně, jak říkal Tomáš Baťa – neexistují krize hospodářské, jsou jen krize mravní a hospodářské jsou jejich důsledkem.
Vy jste napsal knihu o Tomáši Baťovi a dáváte mu najevo respekt. Co dnešní Evropě z Bati chybí? Klesá počet evropských patentů, mezi světovými vedoucími korporacemi jsou ty evropské jen vzácně… Proč nás válcuje Čína, ale i Američané?
Protože evropské politické elity jsou nesebevědomé, jejich vrcholoví reprezentanti jsou podprůměrní, v lepším případě průměrní úředníci, nemají manažerské zkušenosti, pocit zodpovědnosti. Česku, Slovensku a většině evropských zemí nevládnou osobnosti, ale ochabnutí kariéristi, bez víry, vůle a zejména vize. Tomáš Baťa dokonale naplnil myšlenku Saint Exupéryho: Pokud chceš postavit loď, neposílej lidi do lesa pro dřevo, ale vzbuď v nich touhu po širém moři. Evropští lídři umějí tak akorát ztlouct loď (přitom si ještě vzájemně ty desky kradou) bez toho, aniž by tušili, kam má ta loď plout. Na změnu společnosti je třeba odvahy, kterou oni nemají. Baťa pravil: Jediný odvážný mezi tisícovkou zbabělých je většina. Kéž by Evropa a svět měly co nejvíc Tomášů Baťů. Zatím je nevidím.
Ulice nám blokuje „klimatická mládež“, které vadí auta. Co hůř, mládež chce v rámci ochrany klimatu zrušit kapitalismus a zavést politiku „nerůstu“. Zabránit lidem vydělávat hodně peněz, regulovat, co si můžete koupit, zakázat létání, dokonce bourat silnice. Já jsem ročník 1986, jsem „odkojen“ Václavem Klausem a ptám se: Co se to s těmi mladšími děje? Proč jim nedokážu rozumět?
Mladí lidé vždy hořeli za svoje ideály a byli ochotní jít na barikády. Otázka je, jaké ty ideály jsou, kdo jim je do hlav vkládá, jakým směrem nadšení mladých usměrňujeme a zejména jaké následováníhodné příklady jim dáváme. Je zřejmé, že mladí si berou příklady z dospělých, takže pokud jsou naše děti zmatené a dezorientované, chovají se oportunisticky a bezzásadově, podívejme se v první řadě na sebe. Myslím, že úvahy o zabránění lidem vydělávat, zakázat létání, zrušit soutěživost a konkurenci, či se přeorientovat na čisté přírodní zdroje, jsou přirozenou reakcí mladých na to, kam se ten náš materiální svět řítí. Svět vyznávající jen materiální hodnoty je v krizi, mladí to prožívají intenzivněji, protože oni v tom, jak bude svět vypadat, budou žít. Další otázka je, nakolik jsou ty hlavy, které přijímají ideály, vzdělané. Když k tomu přidáte nezkušenost a celkový katastrofální pokles úrovně vzdělanosti, obávám se, že my starší skutečně mladé nevedeme hodnotovou cestou. Takže pokud se ptáme, co se děje s mladými, ptejme se – co se děje s námi…
Bavíme-li se o budoucnosti, ale i o podnikání, hovoří se o tzv. umělé inteligenci. Zatím jde o program, který prý umí sám psát jako talentovaný středoškolák, má se však mohutně vyvíjet. Časem prý nahradí scenáristy, umělce, dokonce filmaře. I novináře. Budou za 20, 30, 40 let naši nástupci vůbec potřeba?
Měl jsem možnost vidět výsledky umělé inteligence jak v oblasti výtvarné, tak i v oblasti literatury, a bylo to ohromující. Byly to téměř dokonalé obrazy či texty, ale byla tam absence jakékoliv emoce. Při nevídaném poklesu všeobecné emoční citlivosti si toho však málokdo všimne. Považoval bych umělou inteligenci za požehnání, kdyby byli lidé na vysoké duchovní úrovni, ale obávám se, že při našich pokřivených západních hodnotách to půjde spíš opačným směrem. Pokud bude v materiálním světě pokračovat pokles kvality vzdělání, duchovna, nahrazování lásky, něhy, dobrého slova, citu pragmatismem, neustálým měřením úspěchu, soutěžením a potlačením tvořivosti, mám skutečně z umělé inteligence obavy. Pokud tvůrci umělé inteligence vloží do umělých mozků svoje zvrácené hodnoty, bude to katastrofa horší než jaderná.
Ostatně, na co se vaši čtenáři mohou v blízké budoucnosti těšit?
Po úspěšných biografiích o Dubčekovi, Štefánikovi a Baťovi (všechny vyšly i v České republice) s nadšením pracuji na životopisném románu o jednom z nejvýznamnějších světových vědců přelomu devatenáctého a dvacátého století, otcovi parních a plynových turbín, Auerolovi Stodolovi. Pocházel z Liptova, ale většinu života prožil na Polytechnice v Curychu, kde se stal nejmladším profesorem v historii této elitní školy. Měl blízko k Einsteinovi či Schweitzerovi a doma o něm téměř nevíme. Bude to kniha o překonávání sebe samého, nepřízně osudu, a dokonce i smrti, podobně motivační jako román o Tomáši Baťovi.