Někdejší editor zpravodajství ČT Ladislav Henek nyní působí jako dramaturg Radia Universum. A z vlastní zkušenosti říká, že boj za svobodu proti liberální ideologii a „boji s dezinformacemi“ se dá vyhrát. Ukázalo se to podle něj na příběhu vládního cenzora Klímy i na chování majitelů soukromých médií, kteří už si všimli, že propaganda čtenáře nebaví. (parlamentnilisty.cz)
Hodně se v poslední době debatuje o svobodě slova. V Evropském parlamentu se přijímají normy, které tuto svobodu podle některých potlačují, na národní úrovni roste počet stíhání za verbální trestné činy, hovoří se o kriminalizaci „nenávistné mluvy“ jako celku. Jedním z důvodů, jimiž jsou tyto změny ospravedlňovány, je válka na Ukrajině a potřeba bránit společnost před „ruskými narativy“, o čemž opakovaně hovoří lidé z tajných služeb v čele s Michalem Koudelkou. Nemáte obavy, že i když tato válka skončí, mnohým se nebude chtít končit s touto praxí?
Ano, tyto obavy mám, a nikoli malé. Snaha progresivistických politiků a aktivistů zneužívat válku na Ukrajině k postupné likvidaci svobody slova je až příliš zřejmá. Všichni tito likvidátoři svobody se ohánějí „západními hodnotami“, ale když se jich zeptáte, co konkrétně myslí tímto pojmem, jsou v koncích a často přejdou k urážkám, k dehonestaci. Nedivím se, o moc více než urážky jim v podstatě nezbývá, protože skutečné, konkrétní západní hodnoty jsou přesně opačné, než se ideologové snaží společnosti nalhat.
Nade všemi západními demokratickými hodnotami ční svoboda slova. Ta je uplatňována dokonce i v časech války. Nikoli jen války dvou cizích zemí, ale dokonce i tehdy, když se války účastní přímo vlastní země.
Dokážete si například představit, že třeba za války ve Vietnamu – v níž byly USA přímým účastníkem bojů – by byly zavřeny noviny, jež by odmítly šířit vládní bojovou propagandu? To je naprosto absurdní myšlenka. Přitom od samého počátku řada médií v USA vyjadřovala ostrý nesouhlas s touto válkou a jejich počet s přibývajícími mrtvými Američany a Vietnamci rostl. Byly snad zavřeny The New York Times, které nejenže psaly proti válce, ale dokonce ještě v jejím průběhu publikovaly celou sérii tajných vládních materiálů? A nutno připomenout, že to byla nejen média, kdo šel vládě po krku, ale také většina umělců a veřejně vlivných lidí.
Nijak se tím nevyjadřují k otázce, kdo byl tehdy na straně dobra a kdo na straně zla. Mluvím o tom podstatném, tedy o faktu, že americká média požívala plnou svobodu slova, ačkoli jejich země vedla válku, ve které umírali Američané. A ta média dokonce pořádně zatápěla vládním válečníkům nejen svými reportážemi, ale také zveřejňováním tajných vládních materiálů.
Podobné to bylo už v předchozí válce v Indočíně, kterou vedla Francie. Byly snad zavřeny L’Humanité nebo Libération? Nebo jim byl aspoň omezen počet tištěných výtisků? Samozřejmě ne. Ani Francie svá média, jakkoli ostře kritická vůči vládě, nezadupala do země.
Dalším příkladem je válka o Falklandy, v jejímž průběhu si i tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová opakovaně postěžovala na nedostatek vlastenectví části novinářů, protože některá média v Británii při popisu bojů nepoužívala termíny jako „my“ a „oni“, ale striktně označovala válčící strany jako „Brity“ a „Argentince“. Železná lady si stěžovala, to ano; jenže žádné médium nezavřela ani neomezila. Přičemž ze strany některých médií sklízela nevybíravou kritiku. Ovšem měla nehranou úctu k demokracii a k svobodě, takže věděla, že to k politice zkrátka patří.
To jsou velestručně jen tři z mnoha příkladů úcty k první ze západních hodnot – ke svobodě slova.
Srovnejme si to s našimi vládními politiky, kteří se zachovali úplně opačně – vskutku po bolševicku. A s neuvěřitelnou nestydatostí své cenzorské zásahy označovali za „ochranu západních hodnot“. Hájili ale ve skutečnosti jen bolševické, antidemokratické, antizápadní hodnoty, což stále prokazují i v dalších letech neustálými hrátkami s cenzurou a dokonce s bolševickou výzvou k udavačství, jakkoli tuto strašidelnou výzvu po čase z vládního webu stáhli.
Téma tzv. „dezinformací“ se stalo velmi výnosným živobytím, v pozicích úřednických nebo coby expertní neziskové organizace, které mají tyto projevy vyhodnocovat.
Máte pravdu, cenzura a udavačství se staly báječným kšeftem. A také zkouškou lidského charakteru. Kdokoli žije v demokratické společnosti a sníží se k něčemu takto podlému, tak o sobě – jak by řekl náš premiér – vysílá jasné signály o svém smýšlení, jež může sice kamuflovat libovolnými prázdnými frázemi, ale s demokracií takové smýšlení nemá rozhodně nic společného.
V boji proti dezinformacím došlo ke změnám ve vládě, nově jej má vést ministr pro vědu a výzkum Marek Ženíšek a na jejich potírání má pracovat i odbor Úřadu vlády v čele s koordinátorem strategické komunikace plukovníkem Foltýnem. Co to podle vás přinese?
Nevím, co to přinese. Takzvané snahy „bojovat s dezinformacemi“ jsou jen hodně chabými zástěrkami pro oklešťování svobody slova a demokracie. Slouží ke třem hlavním účelům:
- ukonejšit svědomí někdejších demokratů, kteří se kvůli vlastnímu prospěchu stali pomocníky destrukce demokracie;
- oblbnutí slaboduchých, jimž je ve skutečnosti demokracie naprosto ukradená;
- jako zástěrka pro nehezké záměry ideologů, obávajících se, že kdyby jejich plány vyšly najevo dříve, než budou mít moc pevně v rukou, mohli by s nimi lidé zamést.
Oni se dnes tváří nesmírně sebevědomě, ale pevně v sedle ještě nejsou, což ti trochu chytřejší z nich dobře vědí. Navíc cítí, že jim dochází čas, proto spěchají, ale spěch plodí chyby. Třeba udělají tak drsné chyby, že svůj konec urychlí.
Nelze tedy říct, jak to dopadne. Jestliže se lidé hlasitě ozvou, vypadne z politiků a z jejich pomocníků pár prázdných frází, ale jinak se toho moc nestane. Zažili jsme to přece už opakovaně, na to bychom neměli zapomínat. Ještě dnes je snadno na internetu dohledatelné, kdo všechno třeba na začátku takzvané migrační krize byl pro otevření vrat imigrantům z Blízkého východu a z Afriky dokořán. Kolik řečí jsme slyšeli o tom, že pár tisíc nebo desítek tisíc jich přece bez problémů uživíme, že hlavně musíme být solidární s ostatními zeměmi Evropské unie… V normálních lidech to bublalo, většina to odmítala, což se promítlo i do průzkumů veřejného mínění, a politici začali stříhat ušima.
Pak Evropská unie přišla s myšlenkou povinných kvót na přijímání migrantů pro všechny členské země EU, a od té chvíle si lidé už nebrali servítky při vyjadřování názorů, co si o tom myslí. Postupně skoro všichni vítači otočili – a dopadlo to tak, že posléze neprošlo ani padesát dětských uprchlíků, které chtěla přivinout na hruď tehdejší europoslankyně Šojdrová. Jednoduše řečeno – navzdory promigrantské propagandě mnoha, pravděpodobně většiny médií, byl hlas lidí tak silný, že se proti němu politici neměli odvahu postavit, protože věděli, že by byli nejpozději ve volbách smeteni.
Stejně tak spadly pod stůl první vládní nápady, jak do legislativy prosadit cenzuru. Nejenže neprošly, ale byl vyhozen vládní cenzor.
Z toho se můžeme poučit a závěr úvahy, kam to povede, je tedy jednoduchý. Pokud se o svobodu nahlas zasadíme, dokážeme ji ubránit alespoň v nějaké, stále ještě přijatelné podobě. Jestliže ale na obranu svobody slova rezignujeme, pak o ni přijdeme a můžeme zase jen nadávat v hospodách u piva. Vlastně ani v těch hospodách už moc ne, když pod touto vládou krachuje jedna hospoda za druhou. A pivo bude možná tak drahé, že nám zbyde nadávat jen u sodovky. V takovém případě budeme trpět, ale dobře nám tak, svobodu jsme si nezasloužili.
To platí jak o našich místních sklonech části politiků zavádět pod rozličnými krycími slůvky cenzuru a udavačství, ale také o stejně silných sklonech evropských byrokratů. Ještě stále to do velké míry záleží na nás, a to především díky míře svobody, kterou dosud máme. Nenechme si ji vzít, protože pak by už na nás nezáleželo vůbec nic.
V poslední době ale dochází v médiích k určitým změnám. Několik mediálních manažerů se ozvalo proti nadměrné preferenci liberálních či „woke“ témat, třeba majitel Seznam Zpráv Ivo Lukačovič, který hovořil o tom, že oproti původním představám pravicového zpravodajství web poněkud „vykolejil“. Jak podle vás, coby zkušeného mediálního odborníka, k takovému „vykolejení“ a k neplánované změně orientace může dojít?
Může k tomu dojít snadno. Ze škol, včetně těch „novinářských“, už řadu let vychází mnoho mladých lidí, nemajících nejmenší potuchy o tom, co to je novinařina. Za jedinou možnou „novinařinu“ pokládají její nejdegenerovanější odnož, či spíše odpad, tedy propagandu. To je tragédie. Zdůrazňuji, že se to v žádném případě netýká všech mladých lidí, to ani náhodou, jasným důkazem toho jsou nedávné eurovolby, po nichž progresivisté ronili celé rybníky slz nad tím, koho mladí lidé volili.
Když stavíte velkou redakci a máte tu smůlu, že většina příchozích jsou sice nadšení lidé, jenže ve skutečnosti to nejsou novináři, ale progresivističtí propagandisté, a editoři jsou buď stejně ideologicky postižení nebo se s většinou nechtějí hádat a podvolí se jí, tak z toho neupletete kvalitní zpravodajství, ani kdybyste se na hlavu postavil, zatančil odzemek, mával ušima a kokrhal.
Nicméně, pořád ještě narážím na lidi, v nichž je kus té staré novinářské poctivosti. Jakkoli byli třeba na počátku oslněni blyštivými obaly nových spasitelských ideologií, což je normální a nikomu to nelze moc vyčítat, tak si nenechali zničit charakter, a dnes v nich vítězí realismus, smysl pro normální novinářské řemeslo. A touha nebýt manipulován manipulátory a nemanipulovat svými čtenáři, posluchači, diváky. Což jsou nadějné vyhlídky.
Druhým důvodem je prostě byznys. Ideologická propaganda přestává lidi zajímat, rostoucí počet čtenářů, posluchačů a diváků je na ni už alergických – a vlastníci médií si toho všimli.
Nejedná se o žádný bleskový vývoj, nicméně tento odklon od propagandy je zřetelný a setrvalý. Soukromí majitelé médií nejsou slepí, vidí to a hlavně dokážou počítat. Někteří z nich už pochopili, že jakkoli je poctivé zpravodajství hodně drahým špásem, tak ten, kdo přijde na trh s vysoce kvalitním zpravodajským produktem, může nadlouho zvítězit nad ostatními, neboť sílící poptávka po neideologických, nepropagandistických informacích vytváří velkou díru na trhu. Kdo ji dokáže zaplnit nestrannou informační kvalitou, ten zvítězí.
Tato doba je v byznysové mediální oblasti v něčem trochu podobná začátkům devadesátých let; také přináší značné příležitosti, a uspěje ten, kdo je dokáže včas – nejlépe jako první – správně rozpoznat a správně na ně zareagovat. Úspěch těch, kdo dokážou rostoucí díru na trhu včas zaplnit, bude o to větší, že nemalá část médií je tak prolezlá ideologickými aktivisty, že svá média zdatně pohřbívají. Jak dlouho jim to budou soukromí majitelé trpět, těžko říct.
Zatím ale lze jejich sebedestrukční práci využívat i s povděkem. Můžu zmínit konkrétní případ. V loňském roce byl z jistého dosud vlivného internetového mainstreamového média vypoklonkován jeden z vůbec nejúspěšnějších blogerů v naší zemi, Láďa Větvička. Důvody pro ukončení spolupráce uvedlo dotyčné médium tak hloupé, že je trapné je opakovat, každý si je může dohledat a zdarma se zasmát. Nelenili jsme a v Rádiu Universum jsme Ladikovi nabídli neomezený svobodný prostor. Domluvili jsme se rychle a dodnes na politicky „uvědomělé“, leč nedovtipné editory jeho bývalého působiště vzpomínáme s vděčností až jistou láskou, že nám umožnili s ním úzce spolupracovat.
A dnes už mohu také klidně prozradit, že nedávno jsme začali spolupracovat také s další blogerskou hvězdou téhož média, s ekonomkou Markétou Šichtařovou. Osobně tedy musím za Rádio Universum říci, že my proti ideologickým úchylkám kolegů v jiných médiích nic moc nenamítáme, neboť nám jejich handicapy umožňují rychle růst.
Jaká témata, podle vás, budou „trendy“ v budoucnu? Občas slyšíme, že už zcela vymizelo třeba ekonomické zpravodajství a analýzy…
Velmi těžká otázka. Trendy jsou viditelné, ale který se opravdu uchytí, to je nesnadné říct právě proto, že to stále ještě záleží hlavně na nás. Samozřejmě na to budeme mít vliv jen tehdy, pokud si nenecháme ukrást svobodu slova, jinak by si ty trendy upravovali ti nejhorší manipulátoři podle svých osobních zájmů. Předpokládejme však, že tak hloupí nebudeme.
Máte pravdu, kvalitního ekonomického zpravodajství a analýz ubývá. Na obranu kolegů z této oblasti musím říct, že není vůbec snadné poctivě informovat o hospodářství a o ekonomice ve světě, který je tak prolezlý státními zásahy, regulacemi, rozkazy, zákazy a direktivami, že přirozené a tedy do jisté míry predikovatelné ekonomické a hospodářské procesy už prakticky mizí.
Odhadovat vývoj mnohdy pološílených či zcela šílených rozhodnutí byrokratů, vedených na jedné straně ideologiemi, a na straně druhé úplatky lobbistů, to prostě nelze. Zodpovědný novinář by většinu takových úředních direktiv – jak státních, tak eurounijních – musel prezentovat zhruba slovy: „Co to udělá s odumírajícím trhem, to nevím, jak se budou vyvíjet burzy, to nikdo soudný netuší, a jisté je jen to, že si na této direktivě kdosi báječně namastil kapsy a v budoucnu si je ještě někdo namastí mnohem více.“ To by bylo sice docela poctivé informování, ale také dost nudné.
Určitě ovšem bude přibývat „internetových novinářů“ – nemám rád to divné slovo „youtubeři“… Ti už dnes silně rozšiřují sféru publicistiky. Zatím si většinou hrají na sólisty, ale myslící jednotlivci pomalu přicházejí na to, že v houfu je lépe. Když se podporují, mohou rychleji a levněji růst a nepřicházejí o tvůrčí svobodu. Jejich vzájemná podpora je dnes okrajovým jevem, ale v budoucnu se z něj stane výrazný trend. Vzniknou tak nová publicistická média, se slušným finančním zázemím, která jednoduše vymažou jak část sólistů, tak i řadu nynějších mainstreamových publicistických médií. Důvod je prostý – většina lidí raději klikne na jedno médium a tam sleduje přehledně roztříděné novinky od různých tvůrců, jež lahodí jeho srdci, než aby splašeně pobíhali po sítích a vyzobával si zdlouhavě produkci sólistů. Ačkoli tito splašenci nevymizí.
Zpravodajství bude nadále novinářskou královnou, drahou, ale žádanou, pokud bude opravdu dobré, tedy bude-li produkovat informace, nikoli propagandu. Kdo dokáže vytvořit vysoce kvalitní, neideologický zpravodajský produkt, bude králem. V dnešní zfanfrnělé a pošahané době to je ale nadlidský úkol. Nicméně cílová prémie zatraceně stojí za to.
Jistě bude růst vliv umělé inteligence. Jak ve zpracování obrazů – fotografií i videí – tak i textu, mluveného slova. Ale stará dobrá novinařina, coby produkt lidských mozků, ta nevymizí. Ono vždy, když přišlo něco nového, zvěstovali ti méně inteligentní „znalci“ zánik toho dosavadního. Tak měl po nástupu rádií zaniknout tisk, hlavně deníky, protože „kdo by utrácel každý den za noviny, když rádio může poslouchat zdarma,“ že jo. Po příchodu televize měla zaniknout rádia, po nástupu internetu byla zvěstována smrt televizí. Přitom to všechno stále funguje vedle sebe. A teď po příchodu umělé inteligence je zase zvěstován zánik psavců…
Věřím a moc doufám, že bude sílit také další hodně nadějný trend, že se budou množit hledači pravdy. Nikoli tedy jen potvrzovači svých předem hotových názorů, těch je na všech stranách nespočet, ale lidé zkoumající realitu a hledající odpovědi bez předsudků, tedy bez toho, že by si nejdříve utvořili názor. Hledači jsou pro každou společnost nevýslovně důležití, jak pro její zdravý vývoj, tak pro přežití. Potvrzovači jsou naopak destruktory, přičemž nejnebezpečnější mezi nimi jsou ti naplnění pýchou a nenávistí v takové míře, že chtějí zakázat, zničit, kriminalizovat všechny ostatní postoje, jen aby vyvýšili ty své, domněle jediné správné. Ti nechápou a většina z nich asi nikdy nepochopí, že jediným skutečně poctivým způsobem, jak hledat pravdu, je trpělivé a pokorné odhalování svých vlastních omylů.
Domnívám se, že všechny zmíněné i ty nezmíněné trendy se budou prolínat, doplňovat, podporovat i potlačovat, prostě se to bude chovat tak, jak se chová život sám. Uhájíme-li si svobodu slova, pak se i mediální sféra bude vyvíjet víceméně přirozeně – občas k vzteku, jindy k radosti, či k poučení, k propadům i k povznesení, se všemi vadami, kostrbatě a s výkrutami i karamboly, ale víceméně k dobru.
Necháme-li si však svobodu slova vzít, pak – jak je psáno – nám zbyde jen nářek a skřípění zubů.