Česko-slovenské vztahy stojí ale na mnohem pevnějších základech, než jsou osobní ambice a politické konjuktury, píše Veronika Sušová-Salminen. (casopisargument.cz)

Válka na Ukrajina se v posledních týdnech začala podepisovat na česko-slovenských vztazích. Současná vláda Petra Fialy udělala z podpory Ukrajiny svoji absolutní prioritu, které postupně a bezkoncepčně podřizuje svoje další politické kroky, a to i dvojstranné vztahy s Bratislavou, sousedem, se kterým Česko sdílí daleko víc než s jakýmkoliv jiným sousedem a národem. Navíc se takto neobratně dotknula vztahů, které mají stále nebývale lidský rozměr. Slovo bratrský tady není laciným patosem bez obsahu.

Novinky.cz hned po roztržce hlásily, že vládě „došla trpělivost“ se slovenskou vládou Roberta Fica. Aroganci obsaženou v podobných mediálních zkratkách snad nestojí za to komentovat. Nicméně fakt, že česká vláda je ochotna na oficiální úrovni poškodit dvojstranné vztahy se Slovenskem kvůli odlišným názorům na konflikt na Ukrajině, je dalším kamínkem v mozaice výsledků vlády, kterou její vlastní občané přezdívají ve velkém jako „pětidemolici“ a která se těší obrovské nepopularitě. Podle nedávného šetření společnosti Kantar má opoziční ANO dokonce už rekordních 39 % a SPD dosahuje 9 % volitelnosti. Nehledě na tuto ubývající podporu vládnoucímu uskupení a rostoucí rozčarování občanů vláda pokračuje v demoličním kurzu, který už se negativně dotkl oblastí jako je česká ekonomika, rozpočet a zemědělství, veřejný sektor a brzy také český důchodový systém, prosperita země a rovněž její další budoucnost.

Ukrajinská politika české vlády stojí na principu podpory v konfliktu, na který Česko nemá žádný velký vliv. Podpora Ukrajiny je v pořádku, nicméně česká vláda dělá víc – po celou dobu konfliktu totiž podporu spojuje s další eskalací konfliktu a další militarizací. Z pohledu středně velké země ve středu kontinentu je to velmi riskantní, zvláště v případě absence plánu B. Na oficiální úrovni politické rétoriky, televizních debat a mediální propagandy se dnes o žádné jiné možnosti než o pokračování války až do úplné porážky jaderného Ruska nehovoří a skoro ani hovořit nesmí. Mír je tabu a chtějí ho jenom Putinovi sluhové. Co víc, mír je dokonce orwellowsky považován za porážku, zahájení jednání je hned kapitulací. Zbraně a další zabíjení jsou zřejmě těmi správnými hodnotami, které české vedení sdílí a chrání. V tom není Česko vůbec samo: zdá se, že Západ se přesvědčil o tom, že západní hodnoty (čti západní nadvládu) musí nyní bránit silou, což naznačuje, že si vůbec neví rady s pokračující krizí globální legitimity, která Západ postihla v důsledku objektivních příčin a opakovaných chyb (ve kterých i nadále pokračuje na Ukrajině i na Blízkém východě). Reakce řady zemí z globálního Jihu ostatně ukazují, že hru na „pořádek postavený na pravidlech“ už nikdo kromě západních zemí hrát nechce.  Nehrála se totiž k naší vlastní škodě fér.

Když se naivita potká s hysterií

Nesamozřejmost se stala stavebním kamenem české zahraniční politiky po roce 1989. Vede k tomu, že Praha má v zásadě velmi naivní přístup k zahraniční politice, který často postrádá mocenský rozměr a ukotvení v realitě, zatímco se zaměřuje na svět morálního kýče. Dokonce se zdá, že ve světě kýče žije a zaměňuje ho za existující realitu. Netřeba říkat, že obrysy tohoto světa jsou definovány nekritickou podřízeností zájmům USA (která připomíná časy „navždycky a nikdy jinak“) a dětskou důvěrou v Západ („patříme na Západ, a tak se nám vlastně nic nemůže stát“). Jen tak ČR dovede na jednu straně „ostře“ odsuzovat Rusko za jeho agresi na Ukrajině, a zároveň aktivně a bez uzardění podporovat Izrael v jeho systematické likvidaci a kolektivním mučení Palestinců v Gaze. Jen tak se české úsilí může zaměřovat na shánění munice pro Ukrajinu v době, kdy je stále patrnější, že Ukrajině na prvním místě chybí vojáci („A kde jsou ti vojáci, lidi co se mohlo stát?“) a kdy se v USA objevují zprávy o reálných možnostech jaderného konfliktu, který by (dodávám) Česko nepřežilo.  Morální kýč ale nepotřebuje vyhodnocovat situaci na základě reálných dat a informací a mít po ruce možné scénáře vývoje, vystačí si se svým vlastním světem fikce. Ten pak ideologicky vnucuje všem ostatním, protože nestrpí nesouhlas, ba i hlasité přemýšlení (ostatně kýč je negací hovna, jak by řekl Kundera). Jenže právě nepřipouštění si dalších možností anebo omylu a uzavření se v zacyklené bublině jednoho názoru vede většinou k tvrdým pádům – v životě i v politice.

Zmíněná nesamozřejmost se projevuje ale ještě jinak, a to teatrální hysteričností celkového projevu českých politiků („Jsme ve válce“). Dá se jen spekulovat o tom, zda je hysterie pouze  projevem bezradostnosti (a bezmoci), nebo spíš odpovídá strachu ze ztráty moci Západu, na který se vsadilo všechno. Přitom efektivní podpora Ukrajiny by se obešla bez emotivních vyjádření, vyhrocování, neustálého vyhrožování, strašení a zastrašování (velmi často vlastních občanů!) a jako taková by pak mnohem spíše sloužila českému národnímu zájmu (pokud by ten byl opravdu v centru zájmu současné vlády). Za nánosy zbytečných gest, emocí a hysterie mizí jakákoliv jasnější představa o tom, co vlastně vláda dělá pro to, aby Česko nezatáhla do jaderné války. Válka a další zbraně takovému cíli slouží jen těžko a možnosti odstrašení nejsou vůči Rusku, které zjevně věří, že bojuje o existenci, neomezené.

Vybočení z řady se trestá

V tomto kontextu se nepřekvapivě ukazuje, že ani nadstandardní vztahy se Slovenskem současná vláda „pětidemolice“ neušetří. Začalo to už v době předčasných voleb na Slovensku, když čeští politici bezprecedentním způsobem zasahovali svými komentáři do parlamentních voleb. Pražští mocipáni dávali jasně najevo, že se jim voliči chystaná změna v Bratislavě nelíbí. A že jedním z hlavních důvodů jsou postoje Ficovy strany k ukrajinské politice Západu. Fakt, že tak dávají najevo pohrdání slovenskými občany a z Prahy nemístně mistrují, je ani trochu nevzrušoval (jako je ostatně nevzrušují ani názory občanů vlastních). Premiér Fiala nejen odmítl společné jednání vlád, ale ještě se den poté sešel s lídrem slovenské opozice, aby dal najevo, jak psala česká média, že „Slovensko není jen Fico“. Jenže Robert Fico je premiérem země na základě výsledků parlamentních voleb a český premiér by se měl k politice slovenské vlády vyjadřovat jen velmi střídmě. Jako český premiér by ostatně měl vědět, že odlišnosti zahraniční politiky Slovenska mají svoje kořeny a důvody (a jejich jméno není Robert Fico) – stačilo by si pořádně přečíst nedávné průzkumy veřejného mínění na Slovensku a podívat se na mapu. Na českého profesora politologie je to ale příliš těžký výkon.

Česká média se v reakci na tuto roztržku rozepsala o tom, že krok premiéra ukázal slovenské vládě „červenou čáru“ a je správný, protože skutečnost, že současná vláda na Slovensku „nesdílí“ naše hodnoty, musí být dána najevo. Jinými slovy, mluvme jen s těmi, kteří říkají to, co říkáme my, držitelé Pravdy. Podobně si současná česká vláda představuje nejen vztahy se Slovenskem a celým světem, ale také demokracii. Žádné překvapení se tu nekoná.

Češi a Slováci mohli být na všech úrovních v posledních třech dekádách hrdí na to, jakým způsobem byli schopni vystavět svoje vzájemné vztahy po rozpadu společné federace. Nikdy to neznamenalo, že si budeme ve všem notovat a úplně ve všem rozumět, a vždycky to znamenalo, že Slovensko (a Česko) je suverénním státem, který dělá svoje vlastní rozhodnutí a také vlastní chyby. Kroky současné české vlády jenom ukazují, že ani tato generace českých politiků se ve vztahu ke Slovensku vlastně nic nenaučila a nic nepochopila.

Právě v kontextu současného konfliktu na Ukrajině je naše společná zkušenost civilizovaného rozchodu, který v nikom nezanechal ani hořkost ani pocit resentimentu, obrovsky relevantní a cenná. Zřejmě ale nikoliv pro vládu Petra Fialy, která ve svém válečnictví a služebnictví dala najevo, že na oltář pokračování války s Ruskem bez plánu B je připravená položit i roky budované dvojstranné vztahy se Slovenskem. Naštěstí stojí česko-slovenské vztahy na mnohem pevnějších základech, než jsou osobní ambice a politické konjuktury, a podobná „gesta“ politických hysterek přežijí ve zdraví. V případě velké války nebude ničí přežití už tak jisté…