Je 1. června, děti slaví svůj mezinárodní den, koná se další demonstrace za mír na Václaváku v Praze – a my s mým největším (a monopolním cestovním) kamarádem Martinem jedeme na Mariánskou pouť pražskými kostely, která je sice už 286. ročníkem, ale my ji půjdeme poprvé… (noveslovo.eu)
Pouť mě lákala ze dvou důvodů: jednak nezmeškám žádné pozvání od přátel ke kolektivní modlitbě, a taky, ačkoli jsem jako víkendové pražské dítě v historické matičce vyrůstal (jezdili jsme tam na sobotu a neděli, protože jsme měli v Praze obě babičky), pražské barokní památky, jako je Loreta nebo Pražské Jezulátko, jsem nikdy neviděl. Naše rodina nebyla křesťanská a tátu, který mě učil Prahu znát, zajímala spíš pražská gotika…
Do jámy lvové
Přestože jde o pouť, kde mají hrát hlavní roli modlitby, pozval jsem na ni i svého kamaráda, fyziologa a velkého milovníka památek z jižní Afriky, se kterým jsem se seznámil, když u nás v Hradci studoval. Teď už je doktorem, dokonce dvojitým, a tak se týden před dlouho chystaným výletem musel omluvit z veškeré kultury, protože buňky, které zkoumá ve své laboratoři, se infikovaly nesprávnou nemocí a on musí vypěstovat novou kulturu…
Jedeme tedy jen ve dvou a užíváme si to. Martin, možná částečně i kvůli mně, si pořídil do auta službu Spotify, která lidem vyhrává podle témat, které mají rádi. Že mé srdce patří Beatles, ví Spotify od Martina. Ale jak může vědět, kam dnes jedeme, když nám pouští nejprve: „Mother Mary comes to me / Speaking words of wisdom: Let it be…“ a hned potom My sweet Lord (kam vedle křesťanského Aleluja! své hinduistické Hare Krišna! prosadil duchovní učitel Beatles Roger Gurudas Siegel – což vím od doby, kdy jsem s ním točil rozhovor na festivalu v Trutnově…)?
První srážka s Prahou proběhne už na Černém Mostě, kde Martin zaparkuje u Hornbachu a vysvětluje mně (který znám cestu do metra jen od autobusu, jehož zastávka je odtud docela vzdálená), že nápis P+R na vedlejších garážích je známka, že odtud vede přímý vchod do metra. Když ale do garáží vejdeme, zeptáme se jejich správce na cestu a popravdě řekneme, že jsme auto nechali jinde, správce se nás nevybíravě snaží vykázat. Pak se ale (jako by ho nám „něco shora“ pomohlo) usměje a ukáže nám cestu k lávce do metra…
Martin zná dobře dnešní Prahu silnic, já zase tu, jíž se jezdí hromadnou dopravou. A pak taky tu, která už není. Když projíždíme stanici Kolbenova (ČKD), vyprávím Martinovi, jak když továrna byla ještě Junkerskou a byla 25. března 1945 vybombardovaná americkými letadly, zjistila to moje babička, která tam byla na totálním nasazení, ještě dřív, než uviděla oheň – podle výhně, která lidem na několik kilometrů vůbec nedovolila se přiblížit.
Když jedeme přes Vysočanskou, přešaltuju zas na současnější pohromy, když Martinovi líčím, jak když na přelomu tisíciletí fenďáci mojí babičce, žijící jen o minimálním důchodu, oblepili byt, honil jsem příslušného exekutora kolem zdejší úřední budovy a řval jsem na něj, že to tu pamatuju ještě v době, když byl na baráku velký obraz Gottwalda, a že se jeho exekutorská šlechta dneska chová zrovna jako on!
Raději se uklidnit a dát vzpomínkám jiný směr. Vytahuju z kapsy medžugorský růženec od kamaráda Jiřího a přebírám korálky: jeden za každou modlitbu…
Když na Národní přestupujeme do tramvaje, Černého letadla na Máji mávají křídly. Asi se bojí, aby v dešti neztratily schopnost uletět. Moje vypozorované pravidlo, že jazyk prvního cizince, kterého v Praze uslyšíme, nás ten den bude provázet, se i tentokrát potvrdí: Vagón je plný Španělů a Slováků…
Prší, a to je dobře, protože to ochlazuje mou hradeckou duši, zavařenou atmosférou Prahy, která mi v posledních měsících nechutná čím dál víc. Ale Malá Strana a Hradčany mě zklidňují. Když kráčíme oblíbeným rynečkem filmařů 60. – 80. let, přijde mi, jako bychom se propadli do nějaké Hašlerovy staropražské písničky. Že to ale tak lehké nebude, naznačuje shon dnešních filmařů, kmitajících kolem televizních přenosových vozů na Loretánském náměstí nedaleko místa, kam kdysi dopadl Jan Masaryk. Ptám se jednoho z nich, co se tu bude dít. „Už se dělo. Předvolební mítink jistý strany. Buďte rád, že jste to neviděl…“
Královna andělů
Když za námi zapadnou vedlejší dveře klášterního kostela kapucínských františkánů u Panny Marie Královny Andělů, cítím se už jako doma. Kázání kněze (který mi bůhvíproč připomíná význačného psychologa doktora Běťáka) na téma, že klid bychom si neměli vyhrazovat jen pro život posmrtný, ale snažit se ho prožívat už dnes, je stejně hojivé jako vystavený obraz Otce Pia, faráře, který strávil 52 let v kostele v jihoitalském San Giovanni Rotondo, kde uzdravoval lidi zpovědí…
Během návštěvy v místnosti s celoročním betlémem (mají ho tu, protože františkáni loni slavili 800 let, kdy svatý František z Assisi postavil první z nich), i během pozvání do refektáře na pohoštění a do zahrad pozoruju další poutníky sekulární františkánské řehole (lidí, kteří žijí běžným občanským životem a k řádu je váží jen zvýšené nároky na svou vlastní etiku). Někteří z nich přijeli v tradičních řeholních oděvech anebo aspoň v tričku, jehož hněď poukazuje na řeholní kroj. Asi bychom tu s Martinem a rodinou mého kamaráda Jirky (který přijel z Hradce po vlastní ose i se ženou, dcerou a vnukem v kočárku) byli nejvzdálenější – kdyby zdaleka nejpočetnější poutnickou skupinou mezi námi nebyli bratři slovenští…
Uprostřed zahrady kapucínského kláštera se už opravdu propadnu do Prahy dob mládí Karla Hašlera (1879 – 1942). Modré vlajky se čtyřcípou hvězdou, která se vedle na Pražském hradě tyčí vysoko nad naší národní vlajkou i nad křížem, si raději nevšímám, a kochám se malostranskými komíny (které odsud vypadají, že když bude takhle pršet i dál, brzo přerostou Hrad) a dvojjazyčnými rakouskouherskými cedulemi s názvy ulic (o nichž už dnes víme, že z nich němčina časem zmizela…). Jako člověk, který se dostane do přírody jednou za uherský rok, ochutnám bobulky nezralého rybízu a angreštu. Při řeči se spolupoutnicí Hankou z Černošic (které leží jen pár kilometrů za Prahou) pak vzpomínám na svoji babičku ze s nimi sousedící Velké Chuchle, na jejíž zahradě jsem v dětství tyhle plody jídával. Je to pro mě vlastně spirituální akt, protože když se modlím zdrávas, představuji si Pannu Marii právě tam, kde měla babička postavenou její sošku: V kuchyni jejího chuchelského domku, za nímž už začíná chuchelské závodiště, vytvořené na místě pole, které můj prapradědeček, největší chuchelský statkář, prodal závodůchtivým koňařům. Když dnes v Bibli čtu o Nové zemi, představuju si někam do nekonečna prodloužené chuchelské závodiště, anebo na druhé straně nekonečné zahradnictví Vlčkových, plné skleníků, ve kterých je dostatek vlhka i teploty na to, aby zrodily očekávaný nový svět…
Škoda, že nemůžeme zůstat tady – v zahradě, kam hluk dnešní Prahy aní cípečkem nedoléhá…
Ale pořád máme s sebou posilu, kterou nám připomínají sluneční hodiny s nápisem OMNI HORA ORA (Každou hodinu se modli). A taky jdeme do Lorety. Tam jsem si jít přál…
Loreta
Do středoitalského Loreta byla podle legendy ve 13. století z Nazareta přenesena chýše, kde v sobě Panna Maria poprvé pocítila přítomnost Dítěte, a na její paměť byly stavěny stejnojmenné svatyně. Ta naše byla dostavěna v roce 1631 uprostřed barokního areálu, jehož slavná zvonkohra pak dodávala sílu i vězňům, kteří byli v 50. letech 20. století vězněni v nedalekém Domečku na Hradě.
Já, kterého v klášteře zdržela peristaltika, dorazím do svatyně pozdě, a slyším už jen konec slovenských modliteb s omluvou jedné slovenské spolupoutnice: „Ospravedlňujem sa, že dnes sú tie modlitby skoro všetky po našom, ale my sme sa zasa modlili po slovensky včera celý deň. Však sme jedno…“
To „však sme jedno“ mě moc potěší. Vnitřně jsme – i když úředně z úradku politiků nejsme už 31 let…
Odcházíme vedle do kaple, na jejíchž zdech jsou odkryté zbytky původních fresek a před námi Madona, která má pleť stejně černou jako náš nepřítomný kamarád z Afriky. Ačkoli synchron se slovy modlitby v jazyce sice bratrském, ale s textem trochu jinak formulovaným, je těžký, pomodlíme se první desátek růžence všichni společně. Pak se k překvapení nás Čechů lodí barokní kaple ozve mohutný zpěv:
„Ó, Mária bolestivá,
naša ochrana.
Slovenský náš národ volá:
Pros za nás Boha!
Hlad, mor, vojny odstráň od nás,
vypros pokoja.
Slovenský ľud nech vždy stráži
ochrana tvoja!
Tebe sa tu oddávame,
Matka, pomôž nám.
By sme sa my i potomci
vyhli vždy vojnám.
Vlasť našu stráž a obhajuj,
vypros milosti.
Nech nás Syn tvoj posilňuje
vo viere, ctnosti!“
Ano, na Slovensku se střílí, Ján Kuciak byl zabitý i se svou snoubenkou a kulky zasáhly i tamního premiéra. Slováci, ale dokážou prosit o léčbu svého národa. A co my, u nichž se před pár měsíci nakonec taky střílelo, dokonce masově – a to pár kilometrů odsud? Umíme za sebe poprosit? Víme vůbec, že jsme nemocní?
Na to myslím, když si prohlížím monstrance z granátových šípků a perel, sebemrskačské prostředky kajícných předků, ba dokonce když bez vědomí pana zvoníka nakouknu otevřenými dveřmi do složitého mechanismu loretánské zvonkohry. A myslím na to ještě, když mě cedule u východu/vchodu vítá nejprve anglicky, pak německy, potom teprve česky (!), italsky a nakonec rusky. Chybí už jen jazyk, jímž mluví staré dámy, které se mě ptají na telefonní volačku do Francie. Najdu, poradím, na oplátku se zeptám, odkud jsou ony. Když zjistím, že z Versailles, dám pozdravovat Krále Slunce Ludvíka XIV. a myslím si, že snad ani on nežil v takové „věži z kosti slonové“ (jak zní jedno z oslovení na fresce ve zdejších ambitech), jako náš dnešní národ.
Znovu mi ale dodá naději, když si uvědomím, že nás je tu asi víc, co jsme se během slovenské písně v duchu modlili i za naši zemi – s pohledem na (slovenský?) dvojramenný kříž na vedlejším Kostele svatého Jana Nepomuckého:
Pražské Jezulátko
Na dlouhé cestě z Hradčan, která nás teď čeká, jsem jako dítě po nedělním obědě usínal, ale protože my se asi máme probudit, leje jako z konve. Jdeme v hradecké skupince, Jirka tlačí kočárek s ročním vnukem (taky spí), zatímco já se co chvíli zastavuju a fotím. Je věru co. Třeba tohleto:
I člověk, co pamatuje Nerudovu ulici ještě v dost podobné podobě, jakou měla za samotného Jana Nerudy, se kolem hostince, který je dnes v bývalém krámku jeho tatínka, a dalších podobných novot, propracovává dost těžce. Když po provizorní lávce uprostřed staveniště vstupuju do Kostela Panny Marie Vítězné, kde poprvé uvidím pražské Jezulátko (nad nímž mezi mraky a anděly visí jeho hebrejské jméno JEŠUA…), myslím na lidi, kteří jsou tu se mnou:
Na tu spoustu lidí z jižní Ameriky, a zejména z Filipín, kteří mě v těch pár letech, kdy jsem pobýval v Praze celoročně, v metru oslovovali a ptali se na cestu ke svatyni, za níž oni jeli přes půl zeměkoule, zatímco já jsem tam nikdy nezašel…
Na biofyzičku Majku Zentkovou, která v Jezulátko věřila a která nedávno zemřela.
Na Bohumila Hrabala, který na motivy italského názvu Pražského Jezulátka (Bambino di Praga) napsal knížku o hříšných, a přesto krásných „dětech podivných let 1945 – 48“ Bambini di Praga – i na stejnojmenný nejslavnější pěvecký sbor mého dětství, který zanikl pod tíhou hříchů svého sbormistra Bohumila Kulínského.
Na mého přítele (hraběte) Děpolda Czernina, který podle obrazu Pražského Jezulátka zrekonstruoval a šíří obrázek vánočního Ježíška, o němž si většina dnešních českých dětí už myslí, že vypadá jako Santa Claus – anebo (kupodivu!) jako ježek. Pan Děpold se k tomu cítí povinován i proto, že je potomek Marie Manrique de Lara, která na začátku 17. století Jezulátko (svůj svatební dar) do Prahy ze Španělska přivezla (a kterou Češi starší čtyřiceti let znají v podání Hany Maciuchové v televizní inscenaci Španělé v Praze).
Ačkoli na mě venku v dešti čeká celá naše hradecká výprava, po modlitbě k Jezulátku (které je obklopeno textem modlitby v mnoha jazycích, včetně korejštiny, arabštiny, čínštiny, lužické srbštiny – a dokonce i ruštiny!) zajdu ještě do sakristie na výstavu sošek Jezulátek z celého světa a najdu tam i výstavu o misiích ve Středoafrické republice. Vzpomínám…
Do té země odešla Carol, americká kamarádka mojí mámy ze studií, která jí pak za želenou oponu posílala obrázky v tradičním africkém stylu Biroka. Taky jí darovala Bibli, kterou jsme, na rozdíl od většiny ateistických domácností té doby, v té naší během mého dětství v 80. letech měli doma a já jsem měl možnost si v ní číst… A tak přidávám modlitbu i za Carol, jejíž bratr v 50. letech padl v Koreji, což z tety Carol (i když žila a dožila v SAR, zemi nikdy nekončících občanských válek mezi muslimy a křesťany) udělalo celoživotní pacifistku…
Epilog
Když vyjdu ven, naše hradecká skupina se krčí pod cípečkem střechy na opačném konci ulice. Domlouváme se, kam dál. Jsem stále v rekonvalescenci po operaci a skoro na konci sil, ale ještě se svými projdu přes Karlův most, pod kterým kotví i loď s latinským názvem (svatá) Anežka Česká a na kterém se blýská kovová plastika svatého Jana Nepomuckého, shazovaného z mostu, na kterou si sahají pro štěstí turisté zejména opět z hispánských oblastí, pro které je svatý Jan světcem nejsvětějším (jeho obrázek je od Texasu až po Patagonii na každém místě spojeném s vodou, včetně umyvadel na tamních dálničních odpočívadlech). Takovou úctu si u nich Jan získal, aniž by věděli, co se k svatému (z jehož měkkých ostatků se po staletích zachoval jen jazyk, což bylo prohlášeno hlavním světcovým zázrakem) modlíval Karel Havlíček Borovský:
„Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi svoji ruku,
ať nám bůh dá, co dal Tobě
a náš jazyk neshnil v hrobě.“
Když se podívám na okolní všudypřítomné anglickojazyčné nápisy, je mi jasné, že Havlíčkova modlitba tak úplně nezabrala…
Přecházíme na Staré Město – a do třetice světec: Na staropražském domě železáře Rotta (s jedním z jehož prapotomků jsem si léta psal – s jeho dcerou Karlinou Světlou jsem to už bohužel nestihl…) je nápis „Nedej zahynouti nám i budoucím, svatý Václave“. Doma bych asi podporu Václava, Anežky i Jana cítil, ale v pražském davu, kde si jeden musíme hlídat druhého, abychom se neztratili, se mi zdá, že světci mlčí. Včetně Ježíšových nejmilejších: apoštolů, kteří se právě dávají do pohybu na Staroměstské radnici.
Zatímco proti nám jde průvod transvestitů, který vede chluponohá Sněhurka, hned vedle jinoši a dívky v tradičních českých krojích zpívají hlavní motiv z filmu Schindlerův seznam:
„Jerušalajim šel zahav
vešel nechóšet vešel or,
haló lechól širájich áni kinól
= Jeruzaléme ze zlata
a ze světla a z bronzu,
jsem loutnou pro všechny tvé písně“
(Ach, Jeruzaléme, proč na tvém zlatě musí denně přibýt tolik krve, myslím si…)
U staronově postaveného Mariánského sloupu znovu potkáme slovenské gros našeho procesí, ale můj kamarád, dědeček Jirka, který už hodiny tlačí kočárek se svým prapotomkem, má místo toho namířeno do hospody. A my se ho držíme. Takže jen nakoukneme do minoritského klášterního kostela svatého Jakuba a na Martinovo přání i do Týna. Namísto dalších desátků růžence nám pak pamětník Jirka vypráví o zdejším legendárním otci Jiřím Reinsbergovi, faráři disidentů, kterého minulý režim nechával na pokoji snad proto, že jeho bratr byl umučený nacisty hned ze dvou důvodů: že byl komunista a že byl Žid… Pater Reinsberg, který si nedělal nic ani z fundamentalistických autorit, při svých kázáních například s oblibou zavzpomínal, že Týn byl kdysi metropolitním husitským kostelem, a potom dával přijímat pod obojí – i z kalicha. S takovou obrátil na víru dokonce i takového hříšníka, jako byl František Ringo Čech. V naší zemi, kde i anarchokomunista Franta Sauer, který v roce 1918 zbořil původní Mariánský sloup, nakonec umíral v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné (kde dnešní pouť končila, ale my jsme tam už nedorazili…), to ostatně není žádný div.
Snad se časem podaří udělat křesťana (který se nakonec zbaví i svého bezmocného vzteku) i ze mě… Po neúspěšné nabídce občerstvení, které nám Jirka nabízí v automatu Havelská koruna (před nímž je několikasetmetrová fronta jako za socialismu), a poté co nás z další nejmenované restaurace číšník vyhodí (přestože paní, jejíž rodina už odešla a manžel dojídá, nám nabízí svůj uvolněný stůl), se, už zcela uondaný, na povýšeného pražského číšníka naštvu – a předvedu jednu ze svých zorromstitelských scén (zde pro představu její ekvivalent v podání Vladimíra Menšíka), během níž mu vyčtu všechno – včetně to, že pod kopyty takových jako on tahle země zahyne a že je určitě volič Fialy.
Když se pak z posledních sil zvednu – zároveň položí svou útratu na stůl a demonstrativně se zvednou i zákazníci od dalších dvou stolů. Podle placek na šatech a národních vlaječek, zapíchnutých v batozích to jsou účastníci dnešní demonstrace na Václavském náměstí, jejímž hlavním řečníkem byl slovenský premiér z let 1991 – 92 Ján Čarnogurský…
Svätá Mária, Matka Božia,
pros za nás hriešnych
teraz i v hodinu smrti našej…
Amen.
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz