Ruská lest a zdání slabosti před ukrajinskou ofenzivou. To dle politologa Oskara Krejčího může být za úvahami o svržení Vladimira Putina. „Nesmíme zapomínat, co je asi nejvýraznějším poučením z krize a války na Ukrajině: nemožnost naplnit Minské dohody. Ty byly nereálné, protože představovaly ‚účet bez hostinského‘. Byly uzavřeny v takzvaném normandském formátu, tedy mezi Francií, Německem, Ukrajinou a Ruskem. Bez Spojených států, které stály v pozadí barevných revolucí v Kyjevě,“ říká Krejčí k celkové situaci. Porážka Ruska? Tu dle něj může zavinit jen Rusko samo. (parlamentnilisty.cz)
Rusové útočí na Kyjev, Kyjev na Moskvu. Ukrajina mezitím hlásí, že Kyjev čelil největšímu leteckému útoku od počátku války. V úterý zasáhly drony Moskvu. Pane profesore, jak je to vlastně s ukrajinskou protiofenzivou?
Carl Clausewitz, nejznámější západní teoretik války, tvrdil, že válka probíhá v mlze. Myslel tím, že realita na bojišti bývá velitelům skrytá, protože informace z bitvy jsou neúplné. Od dob, kdy Clausewitz psal svoji knihu, jsme pokročili: Realita války není skrytá pouze v mlze, ukrývá se také za oponou umné propagandy a nepřehledným množstvím mediálních nesmyslů. Politici a sdělovací prostředky, u nás hlavně ty veřejnoprávní, se starají o to, abychom žili v říši divů, válka sama pak byla skrytá za zrcadlem.
Kdy začne ukrajinská protiofenziva a zda vůbec začne, ví jen pár nejvyšších ukrajinských velitelů a jejich zahraniční poradci. Kvalifikovaně na dálku se odhadnout nedá nic, protože válečná aritmetika nestačí. Některé operace, například nedávný výsadek v Rusku, ukazují, že mnohdy není důležitá pravděpodobnost vojenského úspěchu, propaganda vyžaduje i nevypočitatelné chování sebevrahů.
Zdá se, že to vře i v samotném Rusku. Bývalý ruský důstojník a zapálený nacionalista Igor Girkin obvinil zakladatele wagnerovců Prigožina z plánování převratu proti Putinovi. Zlobí se, že se wagnerovci stahují na své základny. Plánuje někdo puč proti ruskému prezidentovi?
Na těchto sporech je snad nejzajímavější, že se odehrávají na veřejnosti. Tak tomu obvykle v době války nebývá. Nabízí se tudíž otázka, zda to celé veřejné divadlo není jen pokus o válečnou lest. Že by si někdo přál svržení ruského prezidenta – o tom není pochyb. V samotném Rusku ale takových lidí je asi méně než v Praze.
Podle nejvyššího amerického vojenského velitele Marka Milleyho válka na Ukrajině zdaleka nekončí. „Boje budou pokračovat, budou krvavé a obtížné,“ uvedl. Přes mlhu všech informací a dezinformací vnímáte v ukrajinském konfliktu zásadní posun, nebo všechny čekají ještě další válečné měsíce a roky?
A jsme zpět, opět tápeme v mlze. Situace je stejně nejasná jako před půl rokem. Remarque by asi řekl, že je na východní frontě klid: Linie bojů je v zásadě stabilizovaná a o zabíjení lidí se stará hlavně dělostřelectvo. Rozdíl oproti době, kdy válečné zkušenosti sbíral Remarque, je snad jen v přesnosti střelby a ruské schopnosti zasahovat v hlubokém týlu ukrajinské armády. „Klid“ vzor 2.0…
Množství pravděpodobných modelů konce války se nemění. Může to být vyčerpávající válka, zhroucení ukrajinského odporu, zamrzlý konflikt korejského typu… Vyloučit se ale nedá ani porážka Ruska, což je ovšem specifický problém, protože by to znamenalo, že Moskva drží oba konce lana, kterým se Rusko a Ukrajina přetahují – na jednom konci je ruské vítězství postavené na obecné vojenské převaze, na druhé straně porážka Ruska vinou chyb jeho vojenského vedení. Obecnou vojenskou převahou myslím počet vojáků, počet děl, raket, tanků, bojových letadel, válečných lodí… Nemluvě o jaderných zbraních.
Pojďme k českým reakcím. Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský na mezinárodní konferenci Globsec v Bratislavě prohlásil, že „Rusko neví, kde končí a kde začíná“ a že problém s Ruskem se tudíž nevztahuje jen na prezidenta Vladimira Putina, ale na „ruský imperialismus“ obecně. Evropská unie proto podle Lipavského musí být připravena na „studenou konfrontaci s Ruskem“. Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová na stejné konferenci uvedla, že sankce proti Rusku mají svůj účinek a že tím Moskva má méně zdrojů na nákup zbraní. Co k tomu říci?
O tom, že některé hranice Ruska nemají základ v přírodních liniích, jako jsou moře, řeky, pohoří – o tom není pochyb. To ovšem platí o mnoha státech. Na druhé straně etnická rozhraní, která mohou tvořit základ pro přirozenou hranici, jsou jasná. V Moskvě jistě dobře vědí, kde Rusko končí a kde začíná – a kde začíná a kde končí ruský svět; vědí také, jaký je rozdíl mezi pojmem russkij a rossijskij. Že si to představují jinak než momentální pánové Černínského paláce, je také jisté.
U kolébky tvarování moderního ruského státu stál bezesporu imperialismus. Tak jako tomu bylo v případě Velké Británie, která neumí dodnes odejít se Severního Irska či Gibraltaru, nebo při formování státnosti USA. Rusko ale také pomáhalo vytýčit hranice řady dnešních států, které před tím, než se staly součástí impéria či Sovětského svazu, hranice neměly. Tyto věci by však měly být předmětem odborné diskuse o minulosti, ne klackem v rukou politiků šířících nenávist.
Že sankce poškozují ruskou ekonomiku – ale i ekonomiku zemí, které sankce vyhlašují – je nesporné. Právě tak jako je nesporné, že nikterak konec války nepřiblížily. Rusko nadále funguje, abych tak řekl „za své“, zatímco Ukrajina přežívá z darů a půjček. Ruský zbrojní průmysl jede na plné obrátky, není jasné, které zbraně by si mělo Rusko kupovat. Funguje ale i ruská ekonomika jako celek, rozvojové programy nebyly zastaveny. Jen pro ilustraci: Letos vynesly družice na oběžnou dráhu osm ruských raket, zatímco evropská Arianespace úspěšně vypustila jen jednu raketu ze západní Evropy. Myslím, že sankce nejsou cestou k míru či k nějakému vítězství Západu. Jenom urychlují formovaní paralelního, nezápadního bloku států s jinou než washingtonskou či davoskou představou globalizace.
Šéf civilní kontrarozvědky BIS Michal Koudelka varuje před tím, že se Rusko bude snažit využít všech prostředků, včetně působení páté kolony u nás, aby zabránilo schválení česko-americké obranné smlouvy v obou komorách českého Parlamentu. Lze nějak vysvětlit, proč má Koudelka obavy, když v cestě k ratifikaci smlouvy evidentně žádný poslanec koalice nestojí?
Žijeme v době, kdy se i pouhá diskuse o některých tématech dějin stává důvodem pro soudem stanovené tresty – není proto divu, že diskuse o politických tématech se někomu jeví jako ohrožení bezpečnosti státu. V takové atmosféře by i dobře míněné varování mělo podobu zastrašování. Za sebe mohu říci, že vámi uváděnou smlouvu pokládám za chybu, která snižuje bezpečnost Česka, ovšem jde o logické vyústění našeho členství v NATO. Jsem o tom upřímně přesvědčen – a necítím se bojovníkem nějaké páté, šesté či deváté kolony.
Někdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger oslavil sté narozeniny. Má za to, že se spojenectvím Ruska a Číny to nebude nijak horké. Zatímco pro některé je „maják reálpolitiky“, další mu nenaslouchají vůbec. U mladší generace nemusí jít o nijak překvapující skutečnost, jenže odsouzení se mu dostává často i v řadách lidí, kteří už něco zažili. Jak jeho osobnost vnímáte vy?
Intelektuál, který z univerzitních pozic přešel do státnické funkce a mimořádně ovlivnil politiku i směřování dějin – něco takového je zcela výjimečné. Jako odchovanec evropské reálpolitiky odideologizoval diplomacii; už jeho dizertační práce Mír, legitimita a rovnováha víc než naznačila, jak Kissinger chápe světovou politiku. Zmíněnou deideologizací diplomacie otevřel cestu k zásadním dohodám o kontrole zbrojení se Sovětským svazem, ale i normalizaci vztahů s Čínou. V Šanghajském komuniké, které spolu s Čou En-lajem připravil, je jasně formulován princip jedné Číny. Uměl vyhodnotit mocenský potenciál USA a místo ideologických frází dokázal hledat cestu z bahna války v Indočíně. Vážně si ovšem poškodil pověst svým nemalým podílem na puči v Chile, při němž zahynul Salvador Allende, řádně zvolený prezident, a nastolená vojenská diktatura zavraždila tisíce lidí. Mimochodem Kissinger patřil mezi propagátory ideje omezené jaderné války, což ale později zavrhl. Celkově? Jak jsem řekl: Výjimečná osobnost, je tedy přirozené, že ji mnozí nechápou. Zvláště nyní, kdy kdekdo pilně pracuje na opětovné ideologizaci diplomacie.
Lze si představit situaci, že se například do pěti let vztahy s Ruskem zlepší? Váš zkušený předpoklad?
Pět let je příliš krátká doba, byť například někteří kapitáni německého průmyslu by si to jistě přáli. Nesmíme zapomínat, co je asi nejvýraznějším poučením z krize a války na Ukrajině: nemožnost naplnit Minské dohody. Ty byly nereálné, protože představovaly „účet bez hostinského“. Byly uzavřeny v takzvaném normandském formátu, tedy mezi Francií, Německem, Ukrajinou a Ruskem. Bez Spojených států, které stály v pozadí barevných revolucí v Kyjevě. Zatím je konec bojů na Ukrajině v nedohlednu, protože Rusko nepostupuje a z války se nestalo dostatečně silné vnitropolitické téma v USA. Doufejme, že kvapem se blížící kampaň pro prezidentské volby v USA povede k větší vnitroamerické diskusi o ukrajinské anabázi – a tedy i o normalizaci vztahů s Ruskem.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se v neděli stal vítězem prezidentských voleb. Jaký může mít hlasování geopolitický význam?
Recep Tayyip Erdogan je silnou osobností turecké politiky ve chvíli, kdy země takovouto osobnost potřebuje. Oslabování pozic USA ve světě hrozí narůstáním chaosu. Na Západě posilují pozice politici, kteří chtějí udržet privilegia Západu za každou cenu, ovšem roste i mocenský potenciál alternativních center moci, a to jak těch globálních, jako je Čína, Indie a Brazílie, tak i regionálních mocností, jako je například Turecko či Saúdská Arábie. Je až s podivem, že oslabování pozice USA na Blízkém východě nezvyšuje množství konfliktů, ale naopak odbourává některé konfliktní linie. Zdá se, že bez loutkovodičů někteří politici dokážou jednat odpovědněji.
Turecko se mění v regionální mocnost, která se zatím pod vedení Erdogana vyprofilovala jako stát pečující o své zájmy. Turecký prezident reprezentuje umírněný islamismus a panturkismus. Může se nám nelíbit Erdoganova politika vůči Kurdům, avšak jeho protikandidát hovořil o návratu na evropskou trajektorii – a zároveň o očistě země od imigrantů. Turecko se snaží být mediátorem v oblasti Černého moře, ovšem má na svém území jaderné zbraně USA, které míří na jednu z těch zemí, s nimiž chce Ankara rozvíjet konstruktivní vztahy, nemluvě o sbližování se Šanghajskou organizací spolupráce. Bude zajímavé sledovat, jak se při prohloubení konfliktu mezi Západem a novými mocenskými centry Turecko vyprofiluje. Čas nazrává a Erdogan bude u toho. V Česku se ale mnoha lidem Erdogan „nezdá“ proto, že jsme si zvykli na beztvaré postavy v politice a výrazné osobnosti v nás vyvolávají obavy či přímo strach. Někdy je tento postoj oprávněný, protože velcí lidé nedělají malé chyby.