Politolog Oskar Krejčí ve svém článku porovnává programy dvou hlavních prezidentských kandidátů v listopadových volbách v USA s plánem Zelenského. (casopisargument.cz)
Válka na Ukrajině se dál halí do diplomatické mlhy. Ta zhoustla poté, kdy ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj minulý měsíc představil v Bílém domě a Donaldu Trumpovi svůj Plán vítězství. Plán, který by měl zajistit porážku Ruska nejpozději příští rok. Rozpaky byly v USA zřejmé hned. Zelenskyj ale svůj plán zveřejnil v ukrajinském parlamentu a na schůzkách se státníky z NATO/EU. Chladné přijetí Plánu vítězství v Bruselu pak zákonitě zkopírovalo chlad washingtonský. Dlužno dodat, že plán obsahuje doložky, které zůstaly před veřejností utajeny. Navíc při svém vystoupení v Bruselu Zelenskyj svůj plán doplnil, když tvrdil, že řekl Donaldu Trumpovi: „Buď bude mít Ukrajina jaderné zbraně, které budou sloužit jako ochrana, nebo musí být součástí nějakého druhu aliance. Kromě NATO nevíme o tak efektivní alianci“.
Hledání programu
Jedním z problémů Zelenského Plánu vítězství je skutečnost, že s ním přišel v době vrcholící volební kampaně v USA. Pokusit se porozumět tomuto problému vyžaduje prodrat se přes programový zmatek u obou hlavních aktérů letošních amerických prezidentských voleb. Přitom nelze zapomínat, že volební platformy Demokratické i Republikánské strany se netýkají jen prezidentských kandidátů, ale i všech kandidátů do Poslanecké sněmovny a třetiny kandidátů do Senátu, nemluvě o třinácti guvernérských postech a o uchazečích na nižší funkce ve státní a místní správě za uvedené strany.
Program, který připravilo vedení Demokratické strany, byl naladěn na prezidentskou kandidaturu Joea Bidena a pravděpodobně s ohledem na výše zmíněný širší významový záběr nebyl změněn poté, kdy se oficiálním kandidátem stala Kamala Harrisová. Ta situaci vyřešila tak, že pod názvem Nová cesta vpřed zveřejnila vlastní program.
U Republikánské strany je situace zdánlivě jednodušší. Její program pod tradičním názvem Učinit Ameriku opět velikou! věnovaný „Zapomenutým mužům a ženám Ameriky“ schválil nominační konvent. Je zveřejněn na oficiálních stránkách Donalda Trumpa
a někdy je nazýván Agenda 47, protože současný souboj má přivést do Bílého domu 47. prezidenta/prezidentku USA. Situaci ale komplikuje Projekt 2025 – iniciativa zorganizovaná institutem The Heritage Foundation. V rámci tohoto projektu zpracovalo více než 400 konzervativních publicistů i politiků a přes sto partnerských organizací návrh programu prezidenta, který v poledne 20. ledna příštího roku převezme v USA moc. Uvedený program byl loni publikován v knize Mandát pro vedení s podtitulem Konzervativní slib v rozsahu téměř 900 stran. Donald Trump se sice k tomuto textu nehlásí, ale řada lidí z autorského a organizačního týmu Projekt 2025 pracovala v Trumpově administrativě – a Kamala Harrisová v programu Nová cesta vpřed každou kapitolu uzavírá kritikou Projektu 2025.
Programové křížení
Vedle výroků samotných kandidátů na prezidenta/ku a viceprezidenta přestavují uvedené tři oficiální programy nejvýznamnější informace o tom, jak si v USA představují řešení války na Ukrajině. Každý takový program vzniká v širším kruhu lidí kolem vedení stran a uvnitř samotného vedení; představuje určitý názorový konsensus. Tyto programy nejsou vždy nutně protikladné. Zmíněné tři se například shodují v tom, že zařadily téma zahraniční politiky až na konec textu – což je z hlediska kampaně nejméně významné umístění. Důvod naznačuje nejnovější zpráva organizace Gallup: jak ukazuje graf připojený na konci článku, zahraniční politika či vztahy s Čínou nebo Ruskem nejsou pro voliče nejdůležitější při rozhodování. Takovéto názorové zakázce v podobě zájmových priorit veřejnosti se programy i kandidáti přizpůsobují – proto u nich dominují ekonomicko-sociální otázky, politická situace v USA, imigrace a podobně.
Program 2025 je ale výrazně odlišný. Začíná problematikou ochrany tradiční rodiny (mnohé požadavky a formulace v této souvislosti by v Česku zvedly ze židle „strategické komunikátory“ a hejna samozvaných elfů). Pak ale následuje to podstatné: důraz na personální politiku, která má být základem „druhé revoluce“. Před novým prezidentem prý budou stát dva hlavní problémy: (a) Čína je totalitním nepřítelem Spojených států, nikoli strategickým partnerem nebo férovým konkurentem; (b) americké elity zradily americký lid. „Americké korporátní a politické elity nevěří v ideály, kterým je náš národ oddán – v samosprávu, vládu zákona a spořádanou svobodu.“ Hlavní nepřítel je uvnitř USA. Je jím přebujelá státní administrativa obsazena liberály, progresivisty, marxisty…
Řešením by podle Programu 2025 mělo být posílení prezidentských pravomocí, úprava struktury i pravomoci vlády – a hlavně změna personální politiky. Ta by měla směřovat k meritokracii: výběru lidí do státní správy na základě schopností, mezi něž má patřit oddanost konzervativnímu myšlení. Projekt 2025 připomíná, že nový prezident musí vybrat přibližně tisíc kandidátů na místa, která bude obsazovat po odsouhlasení Senátem, a další tři tisíce lidí na místa, o nichž rozhoduje samostatně. Má být nachystána databáze „armády sladěných, prověřených, vycvičených a připravených konzervativců, kteří se pustí do práce na dekonstrukci administrativního státu“ hned první den po nástupu nového prezidenta do úřadu. O tuto armádu by se měla starat Akademie prezidentské administrativy, online vzdělávací systém vyučovaný odborníky z konzervativní koalice. Čtenářům z postsocialistických zemí středovýchodní Evropy to jistě něco připomíná, byť tady o perspektivní nominanty svorně pečují američtí liberálové spolu s konzervativci.
V programech zmíněných dvou stran lze nalézt dílčí shody. Například ani jeden z těchto dokumentů nepoužívá slovní spojení „mezinárodní právo“; program Demokratické strany se jednou odvolává na „mezinárodní pravidla“. Ve všech dokumentech je Čína chápaná jako prvořadý protivník USA. Přístup k Číně je konfrontační, pouze program Demokratické strany uvádí, že existují i témata vhodná ke spolupráci, jako je ekologie a obchod s drogami. Izrael je spojenec, kterého USA budou podporovat; v programu Demokratické strany je zmíněna podpora vytvoření palestinského státu, což se v programu Harrisové změnilo na požadavek sebeurčení Palestinců. A tak by bylo možné pokračovat.
Válka na Ukrajině
V programu Demokratické strany se slova „Ukrajina“ či „ukrajinský“ vyskytuje více než dvacetkrát, přičemž je důraz kladen na „pomoc proti ruské agresi“. Program tvrdí, že se díky válce podařilo „vytvořit dobře placená americká pracovní místa“, doma se buduje arzenál na obranu a pomáhá se „chránit demokracii v zahraničí“; podařilo se vytvořit spojenectví více než 50 států a upevnit spolupráci uvnitř NATO. Zásadní je ale formulace: „Prezident Biden na Ukrajině sledoval tři hlavní cíle: pomoci Ukrajině bránit svou suverenitu, udržet jednotu v našich transatlantických aliancích a zabránit eskalaci do přímého konfliktu s Ruskem.“ Třetí princip je v příkrém rozporu se Zelenského Plánem vítězství. Zúžená verze programu Kamaly Harrisové toto vše opakuje – kromě oné formulace třetího cíle.
V programu Republikánské strany není Ukrajina zmíněna ani jednou. Ve výčtu úkolů či slibů ale uvádí „Zabránit třetí světové válce, obnovit mír v Evropě a na Středním východě a vybudovat velký protiraketový štít se železnou kopulí nad celou naší zemí – to vše vyrobeno v Americe“.
Absenci tématu války na Ukrajině – a malou pozornost zahraniční politice obecně – v republikánském programu zčásti objasňuje Projekt 2025. V citované knize se uvádí, že „jedním z témat, které dnes konzervativce ostře rozděluje, je rusko-ukrajinský konflikt“. Očekává se, že kurz vytyčí až nový prezident. V současné chvíli se prý v rámci konzervativního myšlení vyprofilovaly dvě „školy“. Jedna tvrdí, že válka představuje pro USA velké výzvy a požaduje pokračující „zapojení USA, včetně vojenské pomoci, ekonomické pomoci a přítomnosti NATO a amerických jednotek, pokud to bude nutné“. Konečným cílem konfliktu musí být porážka Vladimira Putina a návrat k hranicím před invazí. Druhá „škola“ konzervativního myšlení popírá, že by americká podpora Ukrajiny byla v zájmu bezpečnosti USA: Ukrajina není členem aliance NATO a je jednou z nejzkorumpovanějších zemí v regionu. Evropské země přímo zasažené konfliktem by měly pomoci při obraně Ukrajiny, ale USA by neměly pokračovat ve své angažovanosti. Tato „škola“ si přeje rychlé ukončení konfliktu prostřednictvím vyjednávání.
Podle Mandátu pro vedení napětí mezi těmito protichůdnými „školami“ dalo vzniknout třetímu přístupu, který se vyhýbá izolacionismu i intervencionismu. Každá americká vojenská angažovanost musí odpovídat zájmům USA; být fiskálně odpovědná; chránit americkou svobodu, volnost a suverenitu, a to vše při uznání komunistické Číny jako největší hrozby pro americké zájmy. Zapojení USA ve válce na Ukrajině musí mít mimo jiné „jasně definovanou národní bezpečnostní strategii, která neohrožuje americké životy“.
Rostoucí chaos
Hlavní proud sporů v letošní americké prezidentské kampani se míjí s tím, co obsahuje Zelenského Plán vítězství. Snad jen část konzervativců, nikoliv však Donald Trump, naznačuje blízkost. Problém tkví v tom, že Zelenského plán neobsahuje žádné úkoly pro Kyjev, jako je například snížení věku pro mobilizované či boj proti korupci, je ale plný požadavků adresovaných Západu. Plán vítězství je programem několikavrstevné eskalace války, která do bojů přímo zatahuje státy NATO.
Lépe porozumět plánu Zelenského může pomoci otázka použití raket dlouhého doletu zasahujících v hlubokém ruském týlu. Podle informace Pentagonu z minulého týdne Spojené státy posílají do Izraele baterii protiraketového systému THAAD (dolet cca 150 až 200 km). Ty doprovázejí američtí vojáci, kteří budou tento systém obsluhovat – což by v případě Ukrajiny znamenalo přímou konfrontaci USA s Ruskem. Na druhé straně očekávané odmítnutí Zelenského plánu může Kyjevu sloužit jako alibi. Někdo by dokonce mohl říci, že takto vytvořená situace umožňuje Zelenskému odejít do důchodu se zdůvodněním, že Západ jeho vítězné plány zamítl, a proto Kyjevu hrozí porážka.
Téma války na Ukrajině ukazuje, že se politické rozpory uvnitř USA dále přiostřují. Zahraniční politika přestala být „dvoustranická“, není založená na shodně definovaném národním zájmu – snad kromě všudypřítomných průpovídek o tom, že Spojené státy jsou nejlepší a musejí zůstat nejmocnější. Volby se změnily na souboj, v němž už bylo porušeno nejedno psané či nepsané pravidlo. A ještě není konec. Jak letos v červenci napsal Kevin Roberts, prezident Heritage Foundation: „Druhá americká revoluce zůstane nekrvavá, pokud to levice dovolí.“
