Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad aktuálními otázkami kolem války na Ukrajině a nutnosti zbrojit. (casopisargument.cz)
Byl to pohled pro bohy sledovat slovutné vůdce Evropy, jak během uplynulých dvou týdnů několikrát změnili své principiální postoje. Napřed to byla hysterická podpora snů úřadujícího ukrajinského prezidenta o návratu k hranicím z roku 1991 poté, kdy mu v Oválné pracovně ublížil prezident USA. Pak se objevil vlastní plán Londýna a Paříže na příměří, který poněkud absurdně požadoval zastavení leteckých a námořních bojů při pokračování bojů pozemních. S tímto návrhem zástupci Kyjeva jeli na jednání s představiteli USA do Saúdské Arábie. Tam ukrajinská strana během několika minut změnila názor a přistoupila na americkou formuli úplného třicetidenního příměří pod moudrým vedením amerického prezidenta – což vzápětí objevili v Londýně, Paříži i dalších městech kdysi kolektivního Západu jako své vlastní stanovisko; to vše v naději, že Moskva tento návrh odmítne a znechucený Washington se opět pokorně připojí k Bidenově válce.
Po Trumpově „zradě Evropy“ vstoupila do hry nabídka Paříže schovat střední a západní část tohoto světadílu pod francouzský jaderný deštník. Zavládla nejistota, jak by se k této změně postavil Berlín a Londýn. Ve Varšavě brzy pochopili, že oživení představ o jaderném vyzbrojení Německa není žádná velká výhra, a polský prezident doplnil kritiku Washingtonu o návrh, aby USA rozmístily své jaderné zbraně v Polsku. Situaci částečně uklidnila Velká Británie, která se obětavě postavila do čela protiruské „koalice ochotných“. V této pozici se Londýn zajisté cítí komfortně. Vždyť mnohým britským politikům dodnes ruší spánek nostalgické vzpomínky na slávu Albionu v dobách Krymské války a Velké hry v podobě zápasu o střední Asii či vize anglosaské geopolitiky o věčném konfliktu mořské a pozemní moci…
USA versus EU
Když Brusel naříká nad tím, že Spojené státy jednají s Ruskem bez Ukrajiny a Evropy, pak je nutné říci, že si to velcí Evropané zavinili sami: za tři roky války nevymysleli jediný mírový návrh – kromě toho stvořeného pod washingtonským nátlakem před několika dny. Při hledání kompromisu, o který nová americká vláda usiluje, jsou unijní politici zbyteční, protože kompromis odmítají. A pak je tu ještě jeden nemalý problém: Donald Trump při jednání o ukončení války na Ukrajině uvažuje globálně, bere v potaz zájmy USA v jiných zeměpisných oblastech i problémy doma – a vytváří novou situaci. V jeho představách může zítra postavení Grónska či převážně rusky mluvící části Ukrajiny vypadat na politické mapě jinak než dnes. Válka na Ukrajině je pouze část problémů USA ve světě, dokonce i ve vztazích s Ruskem je to jen část projednávaných témat. Navíc Donald Trump věří v osobní dohody, výsledek jednání mocných mužů, kteří umějí vyjednávat a dělit se o zisk. To, že Kreml nepřijme jeho první návrh bez diskusí o konkrétní podobě příměří, jistě očekával.
Ve srovnání s Trumpem zástupci Evropské unie a Velké Británie uvažují lokálně – a snaží se udržet daný válečný stav. Válka na Ukrajině je středobodem jejich zájmu a nic nenabízejí. V Evropě vládnou údržbáři systému bez vizí, kteří nejsou schopni reagovat na změny prostředí. Dohoda pro ně představuje úřední dokument střežený byrokraty, přičemž jádro dohod má tvořit posvátný včerejšek. Pro nejbližší budoucnost je ale mimořádně důležité, že Washington dokáže názory Kyjeva, Bruselu i Londýna pozměnit, zatímco opačným směrem to nefunguje.
Dlužno dodat, že výchozí návrh Washingtonu příměří na Ukrajině se nápadně podobá staršímu plánu Pekingu a Brazílie. Tedy návrhu, který donedávna západní státy a Kyjev odmítaly. Důvod, proč se dnes příměří stalo středobodem jednání, je prostý: role USA na ukrajinském bojišti je jiná než role Číny a Brazílie. Spojené státy nejsou neutrální pozorovatel – jsou aktivním účastníkem bojů. Válka na Ukrajině je válkou v zastoupení, v níž Spojené státy hrají zásadní roli: stály u kolébky převratu v roce 2014, byly tahounem při následné transformaci ukrajinské armády i tamních zpravodajských služeb. Dnes jsou nejvýznamnějším dodavatelem zbraní ukrajinské armádě. Americké zpravodajské informace mimo jiné pomáhají ukrajinským dronům, raketám i střelám s plochou drahou letu vybírat cíle v Rusku a chránit vybraná místa na Ukrajině před raketami, střelami s plochou drahou letu a drony letícími opačným směrem. Jako válku v zastoupení, válku mezi jadernými velmocemi označil nedávno tyto boje i Marco Rubio, ministr zahraničí USA. Proto změna chování Washingtonu znamená úpravu možné podoby konce války.
Evropské zbrojení
Donald Trump se na Ukrajině postavil do role mírotvorce, ovšem pokud jde o zbrojení, kárá své evropské partnery víc než jeho předchůdce. Místo dvou procent hrubého domácího produktu (HDP) mluví o potřebě pěti procent. Pravděpodobně ví, že je to nereálné, ale svého hlavního cíle asi dosáhne: už teď se ve většině států Evropské unie a NATO stává samozřejmostí zvažovat vojenské výdaje na úrovni tří procent. Některé státy si tento závazek chtějí dát do ústavy, jiní oznamují přípravu velkorysých zbrojních plánů. Prahu nevyjímaje.
Tentokrát se nečekalo na žádný summit NATO, inciativy se chopily jednotlivé státy a Evropská unie. Brusel otevírá Pandořinu skříňku závodů ve zbrojení nejen tím, že pro vojenské výdaje odstraní dluhový strop – státy by se při oslavách boha války směly zadlužit víc, než bylo původně povoleno. A pak by tu měla být společná unijní půjčka až 150 miliard eur (3,8 bilionu korun), z níž by členské státy mohly čerpat úvěry, a to především na pořizování celoevropské protivzdušné a protiraketové obrany, dělostřeleckých systémů, střel a munice či dronů. Unie se sice na Trumpa mračí, ale vydala se cestou, na kterou ji sváděl: k zadlužování po vzoru USA. Podle oficiálních údajů Evropské unie vzrostly její vojenské výdaje v letech 2021 až 2024 o 30 %. V minulém roce tvořily 326 miliard euro. To loni představovalo 1,9 % souhrnného HDP, přičemž letos se očekávají unijní vojenské výdaje ve výši 2,04 % HDP.
Evropská dvojčata
Evropská unie byla podle některých teoretiků budována jako první postmoderní mezinárodní organizace – polostátní útvar pečující o ekonomiku a sociální smír. O armádu se nestarala. V roce 2012 obdržela Nobelovu cenu míru, protože „stabilizační úloha, kterou EU sehrála, pomohla transformovat většinu Evropy z kontinentu války na kontinent míru“. I když se během svého formování do dnešní podoby Evropské unie několikrát snažila o vytvoření vlastních ozbrojených sil, vždy si včas uvědomila, že vytváří duplicitní orgány – stíny instituce, jejíž centrála také sídlí v Bruselu a které se říká NATO.
Postmoderní charakter Evropských společenství a později Evropské unie byl vždy iluzí: toto společenství mělo dvojče, dalo by se říci neoddělitelné siamské dvojče v podobě Severoatlantické aliance. U zrodu Evropské unie i NATO byli v Evropě titíž státníci a tytéž země. Skutečnost, že Aliance některé státy bombardovala a Unie jim poté slibovala pomoc při obnově, nikterak neznamená, že tu jsou dvě „Evropy“. V politickém slovníku Západu je „Evropa“ totéž co EU/NATO.
Čísla o zbrojení Severoatlantické aliance jsou výmluvnější než ta o unijním zbrojení. Podle oficiálního odhadu centrály NATO tvořily v uplynulém roce vojenské výdaje Severoatlantické aliance 2,71 % souhrnného HDP a dosáhly výše přibližně 1,47 bilionu dolarů (podle směnného kurzu). Podle britského Mezinárodního institutu strategických studií (IISS) loňské celosvětové vojenské výdaje činily 2,46 bilionů dolarů (podle směnného kurzu). To znamená, že i v minulém roce přesáhly vojenské výdaje 32 členských zemí NATO polovinu globálních výdajů, přičemž na této planetě existuje přibližně dvě stě států. A to by se měly výdaje Aliance navýšit na tři až pět procent… S takovýmito výdaji nemůže Rusko soutěžit, protože podle odhadu Mezinárodního měnového fondu byl jeho loňský HDP (podle parity kupní síly) přibližně osmkrát menší než souhrnný HDP států Aliance. Ovšem rovnováha vojenských sil má asymetrickou podobu, nepočítá se pouze podle velikosti HDP. Je nutné také vzít v potaz například jaderné arzenály.
Jsou státy, které mají smůlu. Třeba chudák Rakousko. Tam se rozpočet na obranu pohybuje okolo jednoho procenta HDP (v roce 2023 byl 0,8 %), přičemž nová smlouva o vládní koalici slibuje navýšit tyto výdaje na dvě procenta až v roce 2032. To už jistě budou kubáňští kozáci tlouct na brány Vídně.
Prodej strachu
Vláda v Česku nechce dopřát svým občanům tragický rakouský osud a bije na poplach. Její „strategická komunikace“ s lidem této země věnuje mimořádnou péči propagaci vidiny vpádu ruských hord do středu Evropy. Důvodem nejsou jen horečnaté představy o temných záměrech Kremlu. Strach je zboží, které chce neoblíbená vládní koalice prodávat ve volební kampani. Všichni nechť se semknou kolem praporu, který odhodlaně pozvedla vláda, Rusové přicházejí! Strach by mohl být důležitý, ne-li nejdůležitější pomocník vlády ve volbách.
Z militarismu se stává volební program. Zvyšování vojenských výdajů bude představováno jako úspěch. Už nyní je možné slyšet ze Strakovky i z Hradu některé z oblíbených průpovídek obhájců militarismu:
- Zbrojení zajišťuje pracovní místa!
- Zbrojení zvyšuje příjmy obyvatel!
- Zbrojení pomáhá stabilizovat ekonomiku přesunem zdrojů a plánováním!
- Zbrojení má jistý odbyt, neboť výrobky kupuje především stát, který navíc pomáhá s vývozem!
- Zbrojení umožňuje financovat výzkum!
I kdyby to byla pravda, toto vše se dá zajistit například při modernizaci infrastruktury, obnovováním mokřad nebo vytvářením rezerv na boj s pandemiemi, suchem či záplavami… Přitom každý ví, že peníze (ale i suroviny, energie a pracovní síly) vydané na zbrojení budou dříve či později někde chybět. Nemluvě o nárůstu inflace v důsledků nákladů na produkci, jejíž větší část nemíří na trh, ale ke svému uspání ve skladech či ke zničení v boji. A pak je tu obtížně napravitelná škoda způsobená antihumanistickou militarizací výchovy, vzdělávání a kultury. Ale hlavně, jak upozornila v nedávné televizní debatě Ilona Švihlíková, na konci sebelépe naskládaných rovnic o militarizaci není finanční zisk. Na konci militaristických rovnic jsou pytle se zabitými lidmi.
Neveselo, truchlivo
Řeči o tom, že Česko či Evropská unie musí zbrojit, protože „chceš-li mír, připravuj válku!“ jsou historicky prokázaným nesmyslem: lidé pořád zbrojí a pořád válčí. Je namístě si občas připomenout, že Československo v letech 1930 až 1937 nikdy nevypadlo z první desítky vývozců zbraní a v letech 1934 a 1935 dokonce zaujalo mezi obchodníky se zbraněmi první místo na světě. Pak přišla Mnichovská dohoda a okupace, aniž by armáda bojovala.
Pro každého platí, a pro malé státy to platí dvojnásob: „Chceš-li mír, musíš připravovat mír!“ Konflikty mezi státy se řeší buď válkou, nebo vyjednáváním. Diplomacie je nástroj pro řešení konfliktů jednáním. Není náhoda, že válce na Ukrajině předcházela nejen expanze NATO na východ, ale taky růst nedůvěry spojený s vyhošťováním diplomatů a faktickým znemožněním věcného dialogu mezi státy. Je dobře, že si to dnes ve Washingtonu a Moskvě uvědomují. Ti, kdo jsou v Praze odpovědni za rezort diplomacie, to ale zřejmě nepochopí, ani když opět vymění kabát.