Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad politickými bouřemi, které nejen v uplynulém týdnu vyvolaly některé aktivity nové vlády USA. (casopisargument.cz)
„Hrozbou, které se nejvíce obávám ve vztahu k Evropě, není Rusko, není to Čína, není to žádný jiný vnější aktér. Čeho se obávám, je hrozba zevnitř,“ prohlásil v pátek viceprezident USA J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci. A dodal: „Obávám se, že v Británii a v celé Evropě je svoboda projevu na ústupu.“ Slova, která by měla zamířit přímo do učebnic. Slova, za která by mohl v Evropské unii následovat trest, protože tady pouze vláda a bruselští úředníci znají Pravdu o současnosti a soudy nejlépe vědí, jak to bylo v minulosti. Slova, která je nutné co nejrychleji přikrýt informačním embargem, jako tomu bylo s jiným vystoupením na obdobné konferenci – s projevem Vladimíra Putina v roce 2007. I tehdy, stejně jako na konci minulého týdne, pečlivě vybraní posluchači v mnichovském sále přijali slova řečníka mírně řečeno chladně.
Viceprezident J. D. Vance nekritizoval jen cenzuru, ale i „šokující“ přístup Unie k prezidentským volbám v Rumunsku či absurdní migrační politiku. A jak už to v demokratické Evropě bývá, když se něco chce ututlat, ale nejde přímo zakázat, pak se to více komentuje než cituje. To platí i o Vanceho vystoupení. Vše se ale děje v dobré víře: „Když jsem tu řeč poslouchala, přišlo mi to, jako kdyby chtěli vyvolat roztržku,“ charakterizovala Vanceho projev šéfka diplomacie Evropské unie Kaja Kallasová. „A my s našimi přáteli nechceme vyvolávat roztržky.“ Komentátor s odvahou sekerníka z Jiráskovy Lucerny by slova paní Kallasové glosoval poznámkou: „Panská churota ze mhy upletená…“
Mírotvůrce Trump
Je toho mnoho, co se unijním úředníkům na současné americké vládě nelíbí. V oblasti bezpečnosti jde hlavně o změnu postoje vůči válce na Ukrajině. Trumpovo odhodlání jednat s Ruskem se nelíbí, protože je prý vyřazena Evropa a Ukrajina. Jenže Washington se oprávněně domnívá, že po letech zpravodajské a mediální manipulace efektivní vyjednávání vyžaduje napřed sondáž, která ukáže skutečné názory Moskvy. Pak se uvidí jak dál.
Minulý týden nabraly události prudký spád. Na začátku byla výměna vězňů, kterou v koncovce doladili za americkou stranu zvláštní vyslanec Steve Witkoff a za ruskou stranu ředitel Ruského fondu přímých investic Kirill Dmitrijev; ti pravděpodobně sehrají významnou roli i při dalších jednáních. Poté přišel na řadu dlouhý telefonát mezi Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimírem Putinem 12. února, který byl poté z obou stran nadstandardně kultivovaně komentován. Následovala další série Trumpových vyjádření, která mnohé evropské politiky a propagandisty vyděsila. Trump například prohlásil, že byla chyba vyloučit Rusko ze skupiny G8 – nejde přece o to, zda máte či nemáte Rusko rádi, ale mělo by sedět za vyjednávacím stolem. V jiném vyjádření Trump promluvil o potřebě redukce jaderného zbrojení i o omezení jaderných arzenálů, k čemuž potřebuje dohodu s Ruskem a s Čínou – což je téma přesahující evropské politiky a problematiku Ukrajiny.
To všechno jsou důvody, proč by se tento týden měly v Saúdské Arábii sejít delegace USA a Ruska. Pokud jde o válku na Ukrajině, jednat by se mělo nejen o vojenských otázkách, ale jak řekl ministr zahraničí USA Marc Rubio, také o kulturních a jazykových otázkách. V sobotu Marc Rubio po telefonu jednal s ruským ministrem zahradničí Sergejem Lavrovem mimo jiné o odstraňování bariér v ekonomické spolupráci i překážek v práci diplomatů.
Někteří politici z Evropské unie si myslí, že takovéto jednání, o kterém není dopředu jasné, jak dopadne, není v této chvíli nutné. Není náhoda, že Brusel nepřišel ani s jedním vlastním mírovým plánem, že se nepokouší o zprostředkování dohody mezi Kyjevem a Moskvou – a že naopak maďarského a slovenského premiéra za pokusy nalézt cestu k míru ostře odsuzuje. Evropská unie se nehlásí ani k plánu urovnání krize na Ukrajině v roce 2014, na jehož vzniku se podílela – který ale byl převálcován převratem podporovaným z tehdejšího Washingtonu. I když to evropští státníci, úředníci a propagandisté veřejně nepřiznávají, jednat by chtěli až ve chvíli, kdy ukrajinská armáda začne na bojišti vítězit a Kyjev bude moci vystupovat z pozice síly. To by ale chtělo větší vojenské nasazení ze Západu například v bezpečnostních jednotkách na Ukrajině, a nabídnout Kyjevu členství nejen v Evropské unii, ale hlavně v NATO. Jenže ministr obrany USA Pete Hegseth minulý týden na zasedání kontaktní skupiny pro Ukrajinu v sídle NATO vyloučil členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci a návrat Ukrajiny k hranicím z roku 2014 označil za nereálný cíl. Sám Trump pak znovu zopakoval, že se nechce nechat vtáhnout do eskalace, která by mohla vyústit v jadernou konfrontaci.
Cena války
Není snadné zorientovat se v chování současného pána Bílého domu. Jeho vládnutí má rysy nekončící volební kampaně, jeho chování vůči zahraničním státníkům se podobá hádkám na domácí politické scéně. Jeho výroky týkající se vystěhování Palestinců z Gazy, připojení Kanady a Grónska k USA, obsazení Panamského průplavu – to jsou informační tornáda, která strhávají celosvětovou mediální pozornost víc, než dokáže kterákoliv filmová hvězda; o politicích nemluvě. Zatím se zdá, že většina těchto tornád má ve svém oku klidného počtáře, který testuje reakce okolí a hledá cesty. Někdy ke kompromisu… ale jindy asi ne.
Na této vlně minulý týden navštívil Kyjev ministr financí USA Scott Bessent. Tématem jednání se stala americká účast na těžbě vzácných kovů na Ukrajině. Kyjev prý k americkým návrhům měl připomínky, které zase nevyhovovaly Washingtonu – a tak úřadující prezident Ukrajiny na mnichovské konferenci oznámil, že dohodu s USA odmítl podepsat. Problémem nebyla skutečnost, že tyto suroviny jsou zatím nedostupné. Kyjevu se nelíbí, že Spojené státy vzácné kovy chtějí jako platbu za minulou podporu Kyjeva ve válce, ne jako protihodnotu budoucí podpory. A tak Kyjev nabídl toto neviditelné zboží i evropským partnerům…
Na první pohled se jednání Washingtonu může jevit jako ryzí sobecký cynismus. Jenže ono to není tak prosté: „učinit Spojené státy opět skvělými“ je velice nákladný projekt. Spoustu peněz bude USA stát zamýšlené zvyšování cel a odchodní válka obecně. Federální vláda USA, jejíž dluh je téměř 36,5 bilionů dolarů, za vlády minulého prezidenta věnovala Ukrajině na zbytečnou válku jenom na zbraních víc než 66,5 miliard dolarů. Zároveň dramatická reforma federální správy v USA odhaluje spoustu nesrovnalostí. Řeči o bující korupci nejsou pomluvou: loni Úřad pro vládní odpovědnost USA, což je agentura Kongresu USA, jeho „hlídací pes“, uváděl, že federální vláda kvůli nejrůznějším podvodům ročně ztrácí 233 až 521 miliard dolarů. To vše se děje v situaci, kdy jen na obsluhu zmíněného dluhu, tedy na splácení úvěrů či placení úroků a jiných poplatků, jde 17 % federálního rozpočtu. S ohledem na tato čísla je obtížné kritizovat chování mládežnické gardy Elona Muska.
Jak si zadlužená vláda USA půjčuje? Nejsnáze pomocí vydávání vládních dluhopisů. Ty si doma kupují úspěšní podnikatelé, kteří tak zvyšují své náklady a unikají daním. V zahraničí jsou dluhopisy vlády USA v hodnotě 8,6 bilionů dolarů; nejvíce jich drží Japonsko a pak hned Čína (loni v listopadu v hodnotě 768,6 miliard dolarů), tedy oficiálně největší protivník. Dokud takové účetnictví spravují politici-ideologové bojující za abstraktní hodnoty, nebo politici neumějící počítat, vše je v pořádku: systém přece funguje. Když ale dostane moc do rukou člověk, který je z developerských soubojů zvyklý kalkulovat náklady a zisk, který několikrát prožil bankrot, mnohé se mění: takový člověk si dokáže představit zhroucení systému. A může dospět k názoru, že když někdo chce válčit na Ukrajině, ať si to zabíjení platí sám. Tedy ať to platí strana války v Evropské unii.
Politický zeměpis
A co když ale Donald Trump není mírotvůrce, ale stratég, který šetří síly a chystá se na jiné konflikty? Co když neblufuje a myslí své výkřiky o Kanadě či Grónsku vážně? Třeba v duchu prezidentského dekretu, přesněji Výkonného nařízení, který podepsal 20. ledna 2025. Tento dekret je věnován přejmenování nejvyšší hory Severní Ameriky z Denali na Mount McKinley a Mexického zálivu na Americký záliv.
V dekretu je 25. prezident William McKinley vychválen za to, že se pod jeho vedením Spojené státy „těšily rychlému ekonomickému růstu a prosperitě, včetně rozšíření územních zisků pro národ. Prezident McKinley prosazoval cla na ochranu americké výroby, zvýšení domácí produkce a posunutí americké industrializace a globálního dosahu do nových výšin“. Ony územní zisky měly podobu anexe Havaje a po válce se Španělskem, která přerostla v americko-filipínskou válku, anexe Filipín, Portorika a Guamu. Vskutku pozoruhodný příklad pro dnešní dny.
Přejmenování Mexického zálivu, což je název z poloviny 16. století, vyvolává obdobné asociace. Dekret mluví o tomto zálivu jako o „integrálním aktivu našeho kdysi vzkvétajícího národa“, zálivu, který je „nesmazatelnou součástí Ameriky“, o jeho přírodních zdrojích, o oblíbené destinaci pro americký cestovní ruch. „Záliv bude i nadále hrát klíčovou roli při utváření budoucnosti Ameriky a globální ekonomiky“ a má „kritický význam pro naši národní ekonomiku“. Jak taková slova zní Mexičanům, není příliš obtížné si představit.
Především slovo „americký“ v těchto dekretech neznamená americký kontinent, tedy včetně Mexika, ale Spojené státy americké. Tedy stát, jehož hranice se na pobřeží Mexického/Amerického zálivu utvářely mimo jiné během války USA s Mexikem v letech 1846 až 1848. Po ní Mexiko „odstoupilo“ Spojeným státům území, které dnes tvoří státy Texas, Kalifornie, Nevada a Utah plus částí dnešní Arizony, Colorada, Nového Mexika a Wyomingu. Tím ale dějiny neskončily, na řadu přišly další vojenské intervence Spojených států do Mexika v letech 1806, 1836, 1842, 1844, 1859, 1866, 1870, 1873, 1876, 1913 a 1914 až 1917. O „vyrovnaných“ ekonomických vztazích nemluvě.
Hledání budoucnosti
„Ubohé Mexiko! Tak daleko od Boha, a tak blízko ke Spojeným státům!“ Toto jsou údajně slova trojnásobného mexického prezidenta Porfirio Diaze. Kdo slyšel, byť jen vzdáleně, něco o životě tohoto vojáka i státníka a o Mexické revoluci, chápe, kolik pravdy je v těchto slovech. Jisté také je, že vědeckotechnická revoluce způsobila, že v dnešním globálním světě jsou blízko Spojeným státům všechny země na této planetě, včetně Česka a Slovenska.
Od druhé poloviny 18. století zná literatura tzv. gotický román, což je předchůdce moderního horroru. Snad nejznámějším představitelem tohoto žánru je Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (1886) od skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona. V příběhu jedna postava žila dva osudy, ale nakonec se prosadil jeden. V této chvíli se zdá, že i Donald Trump má dvě podoby. Kdyby měl Trump sdílet napodobeninu života dr. Jekylla, nedopadlo by to s ním ani se světem dobře.
Na druhé straně vystoupení amerického viceprezidenta J. D. Vance v Mnichově představuje tu stránku Trumpovy vlády, která by mohla pomoci Evropě stát se opět skvělou. Pravdou je, že Vanceův projev přijali s povděkem a někdy i nadšením lidé nejen z pravicových populistických stran a jejich okolí, ale i lidé na levici. Nejde jen o kritiku cenzury, protidemokratických kroků Bruselu a některých evropských vlád, o rizika plynoucí z nekontrolované migrace a podobně. Především tento projev manifestoval prostou skutečnost, že jiný názor, než má bruselská byrokracie a místní vláda, nemusí být lží či zahraniční propagandou. A taky jde o to, aby příští vlády v Česku měly odvahu nejen slučovat veřejnoprávní sdělovací prostředky, ale i provést tam hloubkový finanční audit. A také napomoci k tomu, aby tato média nemalovala černobílý svět a nešířila nenávist, protože pak hlas rozumu, třeba i z Washingtonu, může vyvolat zmatek v hlavách nedovzdělaných politiků. Jde také o to, aby zpravodajské služby a ministerstvo obrany nepropadaly představě, že jsou částí orwellovského Ministerstva pravdy. A ministerstvo zahraničních věcí by mohlo pochopit, že není ministerstvem propagandy, přestalo by dělat po světě ostudu a začalo se konečně věnovat tomu, k čemu bylo povoláno: diplomacii hájící české národní zájmy.