Politolog Oskar Krejčí ve své glose hledá společného jmenovatele mezi rozpornými názory na zahraniční politiku uvnitř Republikánské strany. (casopisargument.cz)
Očekávání změny politiky USA poté, až v pondělí 20. ledna v poledne Donald Trump převezme Oválnou pracovnu v Bílém domě, je nadstandardně velké. Povětšině se předpokládá, že staronový prezident ihned podepíše řadu dekretů (Executive order; Výkonná nařízení), které nepotřebují schválení Kongresem a jsou okamžikem podpisu závazné pro vládní agentury i úředníky federální vlády. Kongres sice může přijetím zákona toto nařízení zrušit či je odmítnout financovat – to se ale od nového Kongresu neočekává, protože v něm mají v obou komorách většinu republikáni.
Vytvoření základny
Je pravděpodobné, že první prezidentská nařízení budou směřovat k upevnění výkonné moci prezidenta, že se budou týkat vnitřní politiky. Jsou k tomu dva důvody. Především po zkušenostech získaných prohrou v prezidentských volbách v roce 2020 a jejími osobními následky Donald Trump jistě dnes chápe lépe než mnoho jiných, že pouze při silném domácím zázemí lze být úspěšný v zahraničí. Trump si tvrdě vydobyl druhou šanci, což je v politice jev poměrně vzácný, a bude zajímavé sledovat, jak se poučil. V každém případě v této chvíli není Trump v postavení francouzského prezidenta, který se snaží kompenzovat domácí porážky extrémními postoji v zahraniční politice. Částečnou výjimkou v prvních hodinách nové vlády by mohla být Trumpova nařízení týkající se imigrace, která se sice týkají vnitropolitické situace, ale budou mít i zahraničněpolitické důsledky.
Druhý důvod, proč pravděpodobně nebudou první hodiny 47. prezidenta věnovány zásadním rozhodnutím o zahraniční politice, je dán tím, že v řadách republikánů, ve formujícím se týmu prezidentových nejbližších spolupracovníků, ale ani ve výrocích samotného Trumpa nelze nalézt jednotnou linii. Zdá se, že chybí ucelená představa o prioritách a nástrojích zahraniční politiky USA.
Tvrdá moc
Minulý týden byla na internetových stránkách časopisu Foreign Affairs publikována stať Mitche McConnella, vůdce republikánské menšiny v Senátu USA, Cena amerického ústupu. Článek má příznačný podtitulek: Proč musí Washington odmítnout izolacionismus a přijmout nadřazenost. „Přijmout nadřazenost“ podle McConnella znamená, že by Trump měl svou „zahraniční politiku postavit na trvalém základním kameni amerického vedení: na tvrdé moci“. Tvrdá moc, hard power – to je vojenská síla. Myslí se tím odmítnutí „změkčilého“ spoléhání na měkkou moc, soft power, tedy na dosahování cílů pomocí vlastního příkladu, ekonomickou spoluprací, s využitím kultury a podobně.
„Bezpečnost a prosperita Spojených států jsou zakořeněny ve vojenské převaze… Tato skutečnost musí převážit jak levicovou víru v prázdný internacionalismus, tak pravicové flirtování s izolací a úpadkem. Nastal čas obnovit americkou tvrdou moc právě teď,“ píše McConnell. Proto by se měla nová administrativa „zavázat k výraznému a trvalému zvýšení výdajů na obranu“, investicím do obranné průmyslové základny a k reformám, které „urychlí rozvoj nových schopností Spojených států a rozšíří přístup spojenců a partnerů k nim“. Plánované výdaje USA na takzvanou obranu pro fiskální rok 2025 ve výši 895,2 miliardy dolarů (Ministerstvo obrany 849,8 miliard, Ministerstvo energetiky na nukleární nálože 34,0 miliardy, ostatní obranné aktivity 11,5 miliard) jsou podle pana senátora zřejmě malé.
Důvodů pro tento postup vidí McConnell hned několik. Především „postavit se Číně bude vyžadovat, aby Trump odmítl krátkozrakou radu upřednostnit tuto výzvu tím, že opustí Ukrajinu. Ruské vítězství by nejen poškodilo zájem Spojených států o evropskou bezpečnost a zvýšilo americké vojenské požadavky v Evropě; také by to zhoršilo hrozby z Číny, Íránu a Severní Koreje.“ Není náhoda, že se dovolává slov předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která během návštěvy Filipín v roce 2023 provolávala, že „bezpečnost v Evropě a bezpečnost v Indo-Pacifiku jsou nedělitelné“.
Peníze a ideologie
Když Mitch McConnell mluví o „tradičním vztahu mezi strategií a rozpočty“, nemyslí na přizpůsobování vojenských výdajů možnostem astronomicky zadlužené federální vlády – mluví o prvořadém významu „strategie“, tedy o požadavku obnovit hegemonii USA bez ohledu na finanční náročnost. Nechce se vzdát vize schopnosti USA vést dvě velké války najednou. Ve svém článku zároveň opakuje sebestředný argument amerických militantních přívrženců války, že „podpora Ukrajiny je investicí do národní bezpečnosti USA“ už proto, že „většina peněz šla na americkou obrannou průmyslovou základnu nebo armádu a že tato bezpečnostní pomoc, pouhý zlomek ročního obranného rozpočtu, pomáhá Ukrajině degradovat armádu společného nepřítele“.
McConnellovi se líbí, že evropští spojenci USA letos vydávají na vojenství o 18 % víc než před rokem a více nakupují americké zbraně – uvádí, že Evropané si od ledna 2022 objednali moderní americké zbraňové systémy za více než 185 miliard dolarů. Přesto ale bude Donald Trump muset povzbuzovat Evropany, aby utráceli ještě víc, a to hlavně za zbraně vyrobené v USA. „Na příštím summitu NATO by spojenci měli stanovit vyšší cíl výdajů na obranu ve výši tří procent HDP.“ Donald Trump někdy dokonce mluví o pěti procentech hrubého domácího produktu. Militaristická iracionalita nezná horní hranice.
Stockholmský institut pro výzkum míru (SIPRI), který vyhodnocuje objem obchodu se zbraněmi vždy v rámci „pětiletek“, uvádí, že v letech 2019 až 2023 v rámci celosvětového úhrnu se export zbraní z USA zvýšil z 34 % na 42 %; to naznačuje i přiložená tabulka. Celkem 28 % amerického vývozu zbraní směřovalo v letech 2019–23 do Evropy, což byl nemalý růst oproti 11 % v letech 2014–18. Ovšem stále je možné ještě více utrácet, stále tu lze nalézt či otevřít okno příležitostí. Už období let 2019–23 mnohé naznačilo – dovoz zbraní do evropských zemí (bez Ruska) vzrostl o 94 % ve srovnání s obdobím 2014–18. Přitom „pouze“ 55 % evropského importu zbraní bylo z USA – což ovšem samo o sobě představovalo velký růst, protože v letech 2014–18 to bylo pouze 35 %. Vyhlídky Česka tak vypadají temně: radikální strážci nenasytných zájmů vojenskoprůmyslového komplexu v USA našli v Praze oddané spojence, kteří jsou ochotni koupit třeba letadlovou loď, jen aby prokázali svoji lokajskou oddanost, a případně ji vyslat kamsi do vod Tchajwanského průlivu…
Společný základ
V této chvíli asi ani Donald Trump nedokáže říci, jaká bude základní linie jeho zahraniční politiky. Rostoucí počet ústavních činitelů, různých funkcionářů a speciálních vyslanců napojených přímo na prezidenta, kteří by se měli věnovat zahraniční politice, vytváří zmatek. Zároveň výrazná odlišnost například mezi postoji budoucího viceprezidenta JD Vance, který požaduje příměří na Ukrajině na současné linii bojů, a citovaným článkem Mitche McConnella ukazuje, že v Republikánské straně nepanuje názorová jednota ani v nejzásadnějších otázkách. A nejde jen o cíle a nástroje či strategii a taktiku na východě Evropy, ale i o politický styl. Donald Trump věří své schopnosti dotlačit ostatní „partnery“ ve světové politice k dohodě obdobně jako konkurenční realitní makléře v New Yorku či na Floridě – tedy bez ohledu na zákonitosti mocenské rovnováhy. Nevidí potřebu opřít mezinárodní dohody o jejich vlastní schopnost udržovat se při životě tím, že jsou výhodné pro obě strany, a to i po výměně státníků, kteří dohodu uzavřeli.
Programové dokumenty republikánů se hrdě hlásí k představě, že zajistit americký mír lze pouze z pozice síly. Tyto dokumenty, shodně s programy demokratů, neznají pojem „mezinárodní právo“. Zatím se zdá, že hlavní problém při hledání odpovědí na otázku, jaká bude zahraniční politika budoucího prezidenta USA, je v tom, že není jasné, jak by chtěl on a jeho spolupracovníci naplnit sen o udržení či obnovení hegemonie USA ve světě.
- Shoda existuje v představě, že Čína není partnerem či férovým konkurentem, ale nejnebezpečnějším protivníkem Spojených států.
- Neshody jsou patrné v hodnocení potenciálu USA, schopnosti dostat do defenzivy či přímo vojensky porazit najednou Čínu i Rusko. Zdá se, že křídlo, které by chtělo ukončit válku na Ukrajině, zlepšit vztahy s Ruskem a soustředit se na Indo-Pacifickou oblast má v tuto chvíli oporu i v budoucím prezidentovi.
- Shoda panuje také v tom, že Spojené státy musejí zvětšovat svůj vojenský arzenál, zdokonalovat protivzdušnou obranu celého svého území tak trochu po vzoru izraelské Železné kopule (Iron Dome), rozvíjet kapacity vojenskoprůmyslového komplexu a nutit evropské spojence ke stále větším nákupům amerických zbraní i po skončení války na Ukrajině.
Požadavky na větší vojenské výdaje spojenců přidávají k vnitřním rozporům zahraničněpolitické strategie USA další rozměr: více amerických zbraní v Evropě rozhodně nepřispěje k lepším vztahům s Ruskem. Situaci nemůže zlepšit ani případné washingtonské ujišťování adresované Moskvě, že Praha či Varšava zbrojí kvůli blížící se válce s Pekingem. Ke smutným jistotám tak patří, že v okolí Donalda Trumpa nelze, alespoň v tuto chvíli, zaznamenat žádnou realistickou vizi nové bezpečnostní architektury Evropy – nemluvě o tolik potřebné globální bezpečnostní architektuře.