Politolog Oskar Krejčí se ve své eseji zamýšlí nad slabinami liberálního pojetí demokracie a nebezpečím, které z nich hrozí. (casopisargument.cz)
„Pouze to, co nemá žádnou historii, může být definováno.“
Friedrich Nietzsche: Genealogie morálky (1887)
Hned vedle americké školy barevných revolucí se formuje drsná škola evropské volební justice. Při pohledu na rozsudek proti Marine Le Penové by někoho mohlo napadnout, že jde o románskou právní školu – vždyť další živé příklady jsou z Rumunska a Moldavska. Ovšem Češi znají stát, kde Ústavní soud v únoru 2021 změnil pravidla volební hry během ostré fáze kampaně a získal tak nehynoucí zásluhy na podobě současné vlády: nový volební zákon v této zemi neomezených možností nabyl účinnosti 1. července 2021, přibližně tři měsíce a jeden týden před vlastními volbami. Tak vznikla vláda složená z reprezentantů politických stran, které v souhrnu nevolilo ani 30 % oprávněných voličů.
Svátek demokracie
S určitým zjednodušením lze říci, že současná liberální demokracie pojala vládu lidu jako vládu většiny spojenou s ochranou práv menšin. Technickou stránku vlády většiny zajišťují volby, během nichž se vybírají reprezentanti většiny a některých menšin. Většina v tomto případě není cestou k pravdě jako u radikálních demokratů dovolávajících se referenda a možnosti odvolat zvoleného zástupce. V liberálním pojetí se jedná o volbu zástupců řídících se jen svým svědomím, bez ohledu na přání voličů. Většinový princip je pouze pravidlem, které předstírá, že je matematicky danou spravedlností. Například současná vláda v Česku se opírá o většinu reprezentantů lidu v Poslanecké sněmovně zvolených v roce 2021. Představuje ale většina dohodnutých se poslanců o vytvoření vládní koalice většinu lidu? Pro strany původní vládní pětikoalice hlasovalo 43,1 % voličů z těch, kdo přišli k volebním urnám. Více než milion hlasů propadlo, protože volební zákon stanovil hranici pro vstup reprezentantů tak, že jejich politická strana, hnutí či koalice (podle zákona do Poslanecké sněmovny nesmí kandidovat nikdo jiný) nepřekročila práh ve výši 5 % získaných hlasů. Ale nejen to.
Jsou-li za lid pokládáni všichni oprávnění voliči, tedy i ti, kteří nepřišli k volením urnám, pak zmíněná pětikoalice reprezentovala 28,2 % lidu. Současná vláda čtyřkoalice ještě méně. Opravdu má národ takovou vládu, kterou si zaslouží? A pokud jde o Senát, tam byla například loni volební účast v 1. kole 30,5 % a v 2. kole 17,5 % oprávněných voličů. To ze senátorů automaticky dělá reprezentanty menšiny. Údaje o volbách do Senátu od samotného vzniku této komory Parlamentu ukazují, že většina lidu-oprávněných voličů nepokládá Senát za vhodný či nutný – což ovšem nikterak neomezuje pravomoci a privilegia senátorů.
Partokracie
Při pohledu na současné Česko se zdá, že se vláda většiny změnila na partokracii – vládu zvolených politických stran. Jenže – jak zvolených? Když voliči Pirátů v roce 2021 hlasovali, asi netušili, že dávají svůj hlas především hnutí STAN plus koalici s ODS a TOP 09. O zformování koalic – v jiných situacích o sepsání opoziční smlouvy – rozhodují samostatně vedení stran. Politických stran, které podléhají železnému zákonu oligarchizace. To znamená, že aparát a vedení mají zvláštní zájmy odlišné nejen od voličů, ale i od členů strany. Nemravné sobectví politických stran, o kterém s takovým zápalem psal Edvard Beneš, bývá především nemravným sobectvím stranické byrokracie a vedení. Někteří autoři, jako německý sociolog Robert Michels, v této souvislosti dokonce dospěli k přesvědčení, že „socialisté mohou zvítězit, ne však socialismus“.
Ve střední Evropě vznikaly moderní politické strany jako malé parlamentní kluby, které si na svou podporu vytvářely v regionech výbory. Když vznikly podmínky na rozšíření volebního práva, začaly se kolem sociálních a ideových zájmů formovat i mimoparlamentní politické strany: začalo období masových politický stran. Ty měly i vlastní podpůrné struktury. Agrárníci, od roku 1919 Republikánská strana, měli za 1. republiky vlastní tiskařské a vydavatelské družstvo, které mimo jiné vydávalo deník Venkov, bankovní a pojišťovací instituce, hospodářkou jednotu družstev, vlastní odborové organizace, zájmová uskupení podle profesí, ale i odvětví produkce, zemědělskou akademii, ústřednu filmů a diapozitivů, osvětové a kulturní spolky, zdravotní a sociální péči, společenský klub, zemědělské muzeum, střelecký svaz a podobně. Československá strana lidová měla tehdy několik set tisíc členů, v roce 1990, nedlouho po sametové revoluci, 96 tisíc; dnes má KDU-ČSL 18,6 tisíc členů. Další současné parlamentní strany mají ale jiný osud.
Zavedenější parlamentní strany, tedy ODS a SPD, mají přibližně 11 tisíc členů, přičemž v případě ODS se jedná o pokles (v roce 2009 měla 34,2 tisíc členů), u SPD o růst přibližně na dvojnásobek za pět let. A pak jsou tu novotvary: ANO má přibližně 2,7 tisíc členů, STAN a TOP 09 2,1 tisíc členů, Piráti přibližně jeden tisíc. Věci veřejné, když v roce 2010 získaly ve sněmovních volbách 10,9 % odevzdaných hlasů a následně čtyři křesla ve vládě, měly 813 registrovaných členů.
Mnohé nasvědčuje tomu, že politické strany se od klubů přes masové strany vrací zpět ke klubové podobě – samozřejmě na vyšší úrovni. Volby se stávají tvrdým soubojem vedení stran, které si platí dravé mediální agentury. Programy politických stran stále více nahrazuje „komunikace“ – odosobnělá agresivní prezentace osob a sloganů, přičemž argumentační sílu logiky nahradily emoce. Agitaci a propagandu, kterou kdysi obstarával aktiv stranických dobrovolníků na nejrůznějších schůzích, osvětových akcích, ale i při návštěvách bytů či v diskusích na pracovišti, vystřídalo přímé působení najatých mediálních agentur na jednotlivé voliče pomocí internetu a přes soukromé či zdánlivě veřejnoprávní masové sdělovací prostředky. Cílem není sjednotit veřejnost, ale rozdělit ji. Je třeba nalézt či vytvořit protivníka, vystrašit vybranou část veřejnosti a s její pomocí soka porazit. Ve spirálovitě narůstající hysterii se pak až příliš snadno najde místo pro jedince, který se pokusí o vraždu slovenského premiéra.
Evropské hodnoty
Lze samozřejmě říci, že přes všechny vady na kráse je demokracie lepší než jakékoliv jiné uspořádání věcí veřejných. Ostatně demokracie jako taková je součástí evropského kulturního dědictví. Vždyť už staří Řekové… Jenže staří Řekové neznali zastupitelskou demokracii. Volby pro ně byly aristokratický princip, který popíral rovnost. Demokratický výběr funkcionářů probíhal losováním. Není náhoda, že téměř všichni velcí antičtí filosofové, včetně Platona či Aristotela, pokládali demokracii za špatné uspořádání – za nebezpečnou vládu demagogů a davu. Obdobně viděli demokracii i mnozí novověcí političtí filosofové, například Jean Jacques Rousseau či Immanuel Kant. Toto kritické vnímání demokracie jako vlády lidu převládalo v politické teorii do poloviny 19. století, do doby, než začaly vycházet mnohosvazkové Dějiny Řecka od George Grotea. Až tento britský historik vykreslil Athény v pozitivním světle jako základ evropské civilizace.
Lze samozřejmě nad antickou kritikou demokracie mávnout rukou – prostě dnes se demokracie definuje jinak. Jenže ono antické pojetí skrývá ještě jednu odlišnost od dnešního pojetí. V protikladu s představou amerického politologa Francise Fukuyamy, že liberální demokracie znamená „konec dějin“ a po jejím vítězství už nebude nikdy nic jiného, antika kladla důraz na střídání režimů. Každý režim, tedy i demokracie, byl jen dočasný. I ta nejlepší demokracie se například v podání helénského historika Polybia měnila v ochtokracii, vládu davu, ta pak ve vládu jedince, moudrého krále, která se časem změnila na panování tyrana, a posléze nastoupila vláda skupiny, moudré aristokracie, která časem degenerovala v oligarchii; tu potom vystřídala demokracie… Možná toto je nejdůležitější varovný odkaz antických předků: neobjevují se v současné liberální demokracii tendence přerodu režimu?
Netolerantní demokracie
Představu o konci dějin v náručí liberalismu komplikuje fakt, že samotný liberalismus se mění. Pod tlakem liberální „korektnosti“ se přivírá Overtonovo okno přijatelných myšlenek, „strategická komunikace“ mocenských elit přepisuje dějiny. Kdysi avantgardní umění hledalo krásu či vyjádření humanistické myšlenky, dnes se hlavní proud umění dílem podbízí režimu, dílem se snaží jen co nejvíce šokovat. A nikým nevolení soudci přebírají kontrolu nad volebními výsledky, aby ochránili vládu privilegovaných menšin. Nelze zapomenout, že liberalismus se dopracoval k souhlasu s demokracií a všeobecným volebním právem až na začátku 20. století. Je naivním omylem domnívat se, že v pojetí liberálních elit je tolerance součástí definice demokracie. Sňatek dnešního liberalismu s demokracií nevychází z tolerance coby uznání rovného práva všech lidí mít vlastní názor či případně zaujmout politický postoj. Liberalismus se smířil s demokracií tehdy, když se mocenské elity ujistily, že si v demokratických podmínkách dokážou udržet dostatečnou moc k ovládání základních politických, ekonomických a sociálních procesů.
Pro současnou politiku je určující střet dvou procesů. Tím prvním je proměna světa: nová fáze vědeckotechnické revoluce, změny sociální struktury, dramatické posuny v globálním uspořádání. Nároky na politické elity rostou, jenže – a to je ten druhý proces – dnešek doprovází úpadek kvality liberálních politických elit. Česko je ukázkovým příkladem. První generaci polistopadových politiků lze vyčítat mnohé, ale její příslušníci měli nějakou vizi, nadosobní cíl, k němuž se snažili nejrůznějšími metodami společnost dovést. Měnili systém. Po odchodu vizionářů se do čela státu dostali lidé, kteří nikam nesměřují, jen chtějí systém ošetřovat a chránit. Úroveň politické kultury mocenské elity klesá, marně se snaží nahradit nedostatek vzdělání vulgaritou. Údržbáři systému vidí největší nebezpečí v současných vizionářích, a to i těch, kteří by chtěli pouze systém přizpůsobit změnám prostředí. V jejich představách je důkazem dokonalosti režimu to, že přivedl do vlády ty nejlepší – tedy je samotné. Takovou zúženou představu demokracie jsou odhodláni hájit i autoritářskými prostředky. Jako by chtěli světu sdělit, že antičtí filosofové měli pravdu.