Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad katastrofickými výsledky jednání ukrajinského prezidenta v Bílém domě minulý týden. (casopisargument.cz)
Dá se říci, že páteční setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským zamířilo z Oválné pracovny Bílého domu rovnou do učebnic. Takový konflikt plný ostrých slov i gest dvou prezidentů vysílaný do světa v přímém přenosu – to tu ještě nebylo. Ovšem setkání nejvyšších představitelů států bývá dlouhá léta pokládáno profesionálními diplomaty za prokletí. Mají pravdu, amaterismus ve smyslu nepochopení smyslu a techniky diplomacie bývá u nejvyšších představitelů poměrně častý jev. Teď navíc selhala i profesionální diplomacie: pozdě se ukrajinská velvyslankyně při jednání v Oválné pracovně chytala za hlavu, příprava ukrajinského prezidenta na tolik očekávaný summit byla otřesná.
Diplomacie a válka
Podstatu diplomacie tvoří jednání. Rozumné jednání vedené v dobré víře v krizových situacích dělá z diplomacie alternativu války. V tomto pojetí nebyla minulý týden v Oválné pracovně diplomacie přítomna. Alespoň ta, která umí ukrajinsky, chyběla. V okamžiku, kdy Zelenskyj vytáhl fotografie a před novináři začal školit Trumpa na téma „ve válce je jenom jeden zločinec“, bylo jasné, že bude zle. Každý, kdo alespoň trochu přemýšlí o profilu amerického prezidenta, ví, že chce vstoupit do dějin jako mírotvorce – a že mír v jeho pojetí vyžaduje kompromis.
V posledním desetiletí se profesionální diplomaté na Západě změnili v rukojmí politiků, kteří si cení propagandu a sebeprezentaci více než kvalifikované vyjednávání. Vlna vyhošťování, které bylo spojeno s recipročními odvetami, postupně měnila neochotu vyjednávat, protože to údajně není potřebné, na neschopnost vyjednávat. A tak se stalo to nejhorší, co se mohlo stát: místo diplomacie nastoupila válka. Vzhledem k tomu, že to nebylo poprvé v dějinách, je zřejmé, že mluvit o intelektuálním úpadku západních elit není jen móda.
Umění diplomacie
Dějiny moderní diplomacie začaly v renesanční Itálii, kde se objevily první stálé zastupitelské úřady. Do té doby vyjížděli vyslanci od jednoho vladaře k druhému jen podle potřeby a možností – přičemž například cesta z Vídně do Moskvy trvala několik měsíců. Stálé zastupitelské úřady znamenaly zrod profesionálního diplomatického sboru. Bývalo to úctyhodné řemeslo. „Úctyhodné“ v tomto případě znamená, že šlo o profesi, pro kterou být vybrán nebývalo snadné. Benátský diplomat Octaviano Maggi ve svém spise Dvě knihy o vyslancích z roku 1566 shrnul nároky na diplomata do dlouhého seznamu: teologické znalosti, dobré obeznámení s Aristotelem a Platonem, umění činit vhodné poznámky k řešení problému v přesné dialektické formě, expertní znalosti v matematice, architektuře, hudbě, fyzice, v civilním i občanském právu; vyslanec měl plynně mluvit, psát latinsky a být zběhlý v řečtině, španělštině, francouzštině, němčině a turečtině; měl být dobře školený v historii, geografii a být expertem ve vojenské vědě, mít vkus v poezii. „A především musí pocházet z vynikající rodiny, být bohatý a obdařený dobrou fyzickou kondicí.“ Být bohatý tehdy mimo jiné znamenalo pořádat recepce za vlastní peníze a nebýt zkorumpovatelný.
Škoda, že Maggi nenapsal, co by měl umět a znát český ministr zahraničních věcí… Protože Maggi byl vzdělaný humanistický myslitel, jistě by nedoporučil obnovovat iniciativu omezit pohyb ruských diplomatů v Evropě ve chvíli, kdy je třeba hledat cesty k míru – a kdy si Washington a Moskva navzájem schvalují nové velvyslance, vracejí si zablokovaný diplomatický majetek a zvyšují množství profesionálních diplomatů v zastupitelských úřadech na dříve schválené počty. Profesionální diplomat má v krizi pomáhat hledat řešení, ne sloužit jako otloukánek při exhibicích státníků, na které si po jejich odchodu z úřadu nikdo nevzpomene.
Summitová diplomacie
Časem do tohoto poměrně čitelného prostředí diplomatických vztahů vstoupily dvě změny. Předně se objevila nutnost projednávat některé záležitosti na úrovni několika států najednou: mezistátní konference se stávaly samozřejmostí a objevily se mezinárodní organizace. Další změnu přinesly nové nástroje komunikace a zrychlení cestování, telefony a letadla učinily z přímých jednání nejvyšších představitelů států téměř samozřejmost: novou podobu a funkci získala summitová diplomacie. Ta má nesporné výhody: zvyšuje prestiž uzavřených dohod, přibližuje konečná rozhodnutí tím, že do jednání vstupují politici s nejvyššími pravomocemi, jasně vymezují konečný termín završení jednání a tím činí jednání efektivnějším. Summity také umožňují více využít sílu veřejného mínění, neboť přitahují pozornost sdělovacích prostředků.
Setkání na nejvyšší úrovni ale také skrývají nebezpečí, že účastníci budou urychlovat jednání na úkor jeho obsahových potřeb. Třeba při přípravě dohod o těžbě vzácných zemin. Že budou využívat přítomná media k sebeprezentaci či propagaci svého stanoviska, nikoliv k hledání řešení projednávaných problémů a věcnému informování o obsahu rokování. Jednání Donalda Trumpa s Volodymyrem Zelenským navíc ukázalo, že výše uvedený Maggiho seznam vlastností profesionálního diplomata postrádá jeden důležitý rys: umění spojit inteligenci se schopností skrývat emoce – či přesněji emoce ovládat, používat je účelově.
Nutnost přípravy
Jestliže Kyjev chtěl při zmíněném jednání získat Trumpa na svou stranu, při vědomí, že Ukrajina potřebuje Spojené státy více než Spojené státy Ukrajinu, pak Zelenskyj nebyl na jednání s Trumpem dobře připraven. Nechal se unést a před novináři školil pána Bílého domu. Spojovat ironické poznámky o snaze nové administrativy USA rychle ukončit válku s tvrzením, že Putin taky chtěl válku skončit za tři dny, bylo zcela kontraproduktivní. Obviňovat Trumpa, že přebírá – jak se dnes s oblibou v Praze říká – „ruský narativ“, není zrovna nejlepší cesta ke vzájemnému porozumění. Třeba proto, že hledání ruské stopy směřující k Trumpovi patřilo k nevkusným zábavám bývalé administrativy. Navíc poradci měli Zelenskému před jednáním říci, že Trump i Putin dlouhodobě shodně sdílejí obdobné výhrady vůči agresivnímu liberálnímu progresivismu, výhrady, z nichž většina nesouvisí s válkou na Ukrajině. A že jsou to hodnoty, k nimž se dopracovali nezávisle na sobě. Domnívat se, že pomocí obrázků a kritikou Putina lze změnit Trumpovo přesvědčení, že válka na Ukrajině je především Bidenova válka – bylo opravdu naivní.
Je-li pravda, že Washington chtěl původně schůzku zrušit a změnil názor po telefonátu francouzského prezidenta, pak hlubokou krizí neprochází diplomacie jen v Černínském, ale i v Elysejském paláci. Zdá se, že pomocníci ukrajinského prezidenta málo svému šéfovi zdůrazňovali, že v dnešním Bílém domě nejsou připraveni nadšeně tleskat každému jeho válečnému pokřiku jen proto, že je to výkřik protiruský. Tak tomu bylo ve Washingtonu v minulých letech a stále se děje ve většině zemí Evropy, nikoliv však v dnešním Bílém domě. Zelenskyj či jeho poradci si pletou přesvědčovací sílu vystupování ukrajinského prezidenta se zájmy velmocí. Když se tento zájem změní, například v důsledku změny prezidenta Spojených států, mění se i přesvědčovací síla slova, gest a oblečení ukrajinského prezidenta.
Chvála diplomacie
Po téměř pěti stoletích se Maggiho seznam vlastností diplomata jeví jako poněkud naivní představa. Někdy se za klasickou definici diplomata pokládá věta, kterou na počátku 17. století utrousil anglický diplomat Henry Wotton: „Vyslanec je čestný gentleman poslaný do zahraničí, aby lhal pro dobro své země.“ K tomu zlomyslníci občas tvrdí, že diplomatická recepce je místo, kde lid pojídá plody své práce ústy svých zástupců. A že vrátný u velvyslanectví na otázku, kolik v té budově pracuje lidí, odpovídá: „Asi tak pět procent.“ Je zřejmé, že každý diplomat není automaticky dobrým diplomatem. Tak jako každý zubař není dobrým zubařem a každý zedník není dobrý zedník; přesto rozumný člověk při stavbě domu jde za zedníkem, a ne k zubaři. Proto je třeba profesi diplomata vrátit její smysl.
Někdy se říká, že summity jsou motorem diplomacie. Ten v podobě schůzky Trumpa a Zelenského připomíná ovšem zadřený motor. Ale nemusí tomu tak být. Ukrajina Spojené státy potřebuje. Zelenskyj moudře zrušil vystoupení na Hudson Institute a v rozhovoru na Fox News pak dodatečně vyjádřil USA za jejich pomoc vděčnost. Může ovšem udělat mnohem víc. Mohl by začít tím, že se pokusí zchladit horké hlavy některých válkychtivých evropských politiků.
Evropa místo toho, aby zaujala roli prostředníka, jenž se snaží urovnat spory mezi Kyjevem a Washingtonem, propadla hysterii. Více se bojí ztráty vlastní tváře než o životy Ukrajinců – a haraší zbraněmi. To se má Evropa vyzbrojit na úroveň Ruska? Mít v arzenálech pět a půl tisíc jaderných náloží, síť družic à la Glonass, více než tisícovku raket s charakteristikou „strategické“? Otevřít si třetí frontu – nejen proti Rusku a Číně, ale i proti Spojeným státům, jak doporučuje Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku? Opravdu si v Paříži myslí, že mohou převzít nad Evropou jaderný patronát, a Německu či Británii to nebude vadit? Jestliže se Varšava utápí v geopolitických vzpomínkách na dělení Polska, kam to chce dotáhnout, když zvýší své protiruské nasazení a zřekne se USA – do náruče Německa? Představa některých evropských politiků, že je třeba pár dní přetrpět, než Trumpa nahradí někdo jako Kamala Harrisová, opomíjí fakt, že Trump je zákonitým produktem složité situace uvnitř Spojených států a že není se svými názory v USA osamocen. Nedělní londýnská jednání naznačila, že si někteří z koalice ochotných začínají pod nesmlouvavým tlakem Washingtonu uvědomovat, že by bylo žádoucí konečně pomýšlet na příměří a hledat nějaký evropský plán míru – a že bez současného prezidenta USA to nebude možné.
V Bílém domě si Volodymyr Zelenskyj vysloužil obvinění, že „hazardujete s třetí světovou válkou“. Zaznělo to od člověka, který má prst na jaderné spoušti – horší oznámkování politiky Kyjeva si asi nelze představit. Skutečný závěr jednání ze strany Trumpa ale představuje věta na adresu Zelenského: „Může se vrátit, až bude připraven na mír.“ Americký prezident se prostě nedomnívá, že lze Rusko porazit. Je přesvědčen, že na ukrajinské frontě umírají lidé zbytečně a Kyjev prodlužováním války své postavení zhoršuje. A na rozdíl od Zelenského i celé řady evropských politiků si myslí, že Kreml dohody Trump–Putin neporuší.
Jeden moudrý voják by ze zákopů světové války asi dnes volal do Londýna, Bruselu i Prahy: „Tak už přestaňte blbnout, vždyť tu bydlí lidi!“ V každém případě je v tuto chvíli dobrá diplomacie potřebnější než dělostřelecké granáty. Stále platí, že je lepší deset let vyjednávat než jeden den válčit.