Autor literatury faktu Miroslav Belica recenzuje novou knihu Eduarda Gombára, Petra Charváta a Lukáše Pechy Dějiny Sýrie. (casopisargument.cz)
V těchto dnech se na knižních pultech objevuje hned v mnoha ohledech pozoruhodná kniha – Dějiny Sýrie. Vychází v osvědčené edici Dějiny států a tentokráte jsou jejími autory tři čeští odborníci na Blízký východ, všichni absolventi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, – Eduard Gombár, Petr Charvát a Lukáš Pecha. Smutnou shodou okolností se první dva jmenovaní autoři představení tohoto svého díla české veřejnosti nedočkali. Vedle monumentálnosti rozsahu (kniha čítá více jak sedm stovek stran) vyniká jejich společná práce především aktuálností pojetí, zasvěceností a neotřelostí pohledu, přestože pokrývá historické období téměř pěti tisíc let. Důraz je přirozeně kladen na historii moderní Sýrie, přičemž autorům se podařilo postihnout poslední dramatické měsíce v životě této těžce zkoušené země, jak jsme s nimi aktuálně a často značně tendenčně konfrontováni prostřednictvím našich médií hlavního proudu.
Kniha je členěna do šesti částí, věnovaných hlavním historickým epochám geografické entity s dnešním názvem Sýrie. Historická Sýrie zahrnovala nejen území, která je dnes aktuálním středem pozornosti, ale i oblasti od jižního Turecka po střední Mezopotámii až po dnešní Palestinu a Izrael. Společně s Egyptem a Mezopotámií má tento prostor jednu z nejdelších souvislých historií zemí světa a její dějiny sahají až k samému prahu lidské civilizace. Syrská města Damašek a Aleppo se mohou pyšnit historií nepřetržitě osídlených lidských sídel již téměř deset tisíc let.
Starověkými dějinami Sýrie se zabývá první část knihy, kterou zpracoval historik starověkého Předního východu PhDr. Lukáš Pecha. Autor nás provádí nejstaršími městskými civilizacemi – Eblou, Mari, povodím Chábúru, Ugaritem, což vše jsou reálně existující archeologické lokality na území severní Sýrie, které po celé dvacáté století lákaly k bádání a návštěvám nejen odbornou ale i laickou veřejnost. Bohužel vzhledem k vyhrocené situaci v těchto kdysi tak podmanivých místech, kde v těchto dnech dochází k útokům na po staletí zde žijící etnické menšiny, se budeme muset se záměrem, že je někdy v dohledné době také navštívíme, rozloučit. První část knihy končí obdobím krátce před začátkem našeho letopočtu, kdy se Sýrie ocitla pod babylonskou a posléze perskou nadvládou.
Na tuto část navazují kapitoly věnované antické Sýrii od dob Alexandra Velikého do konce byzantské vlády. Jejich autorem je archeolog a historik Orientu prof. PhDr. Petr Charvát DrSc. Spolu s ním se seznamujeme se Sýrií helénistickou a římskou, kdy se na území dnešní Sýrie vystřídaly četné říše včetně Ptolemájovců, Seleuků a Parthů a kdy byla tato oblast výrazněna poznamenána vlivem judaismu ale především křesťanství. Obce a města v Sýrii se staly cílem prvních křesťanských misií, do syrské Antiochie přenesl sv. Pavel sídlo křesťanské obce z Jeruzaléma. Město Aram, dnešní Damašek, nechalo římskou svatyni Jupitera Damašského změnit v chrám sv. Jana Křtitele, který je tam také údajně pochován. Sýrie, někdy přezdívaná jako kolébka křesťanství, zůstala po dlouhá staletí útočištěm různých křesťanských denominací a sekt až do poslední doby. (Pozn. autora: do roku 2010 mělo v Sýrii žít více než dva miliony Syřanů, hlásících se ke křesťanství. Dnes jejich počet nepřesahuje dvě stě tisíc.)
Třetí, nejrozsáhlejší část knihy, zahrnující dějiny Sýrie od islámského středověku až po dnešní den, zpracoval historik, arabista a islamolog prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc, autor desítky zasvěcených prací věnovaných arabským zemím Blízkého východu a Severní Afriky. Předkládanou knihu možno právem považovat za vyvrcholení jeho vědecké ale i pedagogické činnosti z řady ohledů. Především ale proto, že Sýrie se stala – jak v kruhu svých známých častokrát zdůrazňoval – jeho celoživotní láskou. Podrobně, ale zároveň poutavě a živým jazykem autor seznamuje čtenáře s kapitolami života této země po arabské expanzi (632–656), kdy se záhy stala centrem Umajjovské říše a následně zase periferií Abbásovské říše, a kdy se v dalších staletích ocitla pod vládou mamlúků a nakonec Osmanské říše. Do období islámského středověku spadají také křižácké války, kterým se autor s potřebným nadhledem rovněž věnuje. Jako možné poučení pro současnost připomíná mimo jiné dvě epizody mezi první a druhou křížovou výpravou. První, kdy křižácká armáda zahájila v červnu 1099 oblehání Jeruzaléma a kdy po měsíci město dobyla. Křižáci poté rozpoutali masakr veškerého muslimského a židovského obyvatelstva. Druhý případ se týká proslulého vojevůdce a obratného diplomata aleppského emíra Núr as-Dín Zangího (1118–1174), který proslul jako významný bojovník džihádu proti křižákům. Na druhé straně byl znám jako příklad tolerantnosti vůči místním křesťanům a hluboce si vážil byzantského císaře.
Do moderních dějin vstoupila Sýrie v rámci Osmanské říše, jejíž součástí se stala v roce 1516. Autor poukazuje, že sunnistské městské elity v Damašku a Aleppu si v této době uchovávaly značnou míru autonomie a po roce 1839 ochotně aplikovaly osmanské reformy, přicházející z Konstantinopole. Po mladoturecké revoluci roce 1908 se formoval moderní arabský nacionalismus, v němž se angažovalo značné množství syrských intelektuálů a který posléze vyústil v baasistické hnutí.
Autor podrobně líčí dopady první světové války na arabské provincie Osmanské říše. Z řady koncepcí, jak vypořádat „osmanské dědictví“, vítězné mocnosti nakonec přes odpor amerického prezidenta Wilsona prosadily původní britsko-francouzský projekt (Sykes-Picotova dohoda), podle nějž si Londýn a Paříž rozdělily tato území v rámci mandátů Společnosti národů. Sýrie a Libanon se tak v roce 1920 staly součástí francouzského mandátu, jakési upgradované koloniální správy.
Po získání nezávislosti Sýrie v roce 1946 se ve vnitřní politice Sýrie střídala období parlamentní demokracie a vojenských diktatur. Výrazně se na této situaci podepsala strategická poloha Sýrie jako křižovatky mezi třemi kontinenty a zároveň tranzitních tras ropy a později i plynu, což průběžně vystavovalo Sýrie tlaku západních mocností, aby se vzdala politiky neangažovanosti ve vojenských blocích. Strategická poloha této země sehrává velmi významnou roli v osudech Sýrie až do dnešních dnů. V rámci blízkovýchodního regionu nemohl Sýrie zůstat stranou izraelsko-palestinského konfliktu a zúčastnila se první, třetí a čtvrté arabsko-izraelské války. (Izrael nadále okupuje syrské Golanské výšiny a podstatnou část tohoto území anektoval.) S nadhledem, a přitom s akademickou přesností, Eduard Gombár popisuje, jak baasistický převrat v Sýrii v březnu 1963 ve svých důsledcích nevedl ke stabilizaci vnitropolitické scény a jak toto přechodné období ukončil v listopadu 1970 až tehdejší ministr obrany Háfiz al-Asad. Ve víru blízkovýchodní politiky, nekonečných krizí ve vztazích s Izraelem, Libanonem i v souvislosti s válkami v Zálivu představovala autoritativní vláda toho alavitského generála jistý prvek stability, pokud odhlížíme od průběžných pokusů islamistických skupin zvrátit sekulární charakter jeho vlády.
Pro porozumění tomu, co se odehrává v Sýrii právě v těchto dnech, mají prvořadý význam poslední kapitoly knihy, kdy profesor Gombár líčí poměry v Sýrii po roce 2000. Po smrti Hafize al-Asada se ujal prezidentského úřadu jeho syn Baššár al-Asad. Původem oční lékař, který nejevil zájem o vstup do nejvyšší politiky, se po převzetí otěží moci pokus transformovat zemi směrem k větší hospodářské liberalizaci i k určitému vnitropolitickému uvolnění. Setkal se ale s odporem „staré gardy“ a z druhé strany zase s rostoucími požadavky tzv. občanské opozice, útoky Muslimského bratrstva a dalších islamistických organizací a rovněž s maximalistickými nároky kurdských organizací. To vše na pozadí důsledků americko-britské invaze do Iráku v březnu 2003, která tuto sousední zemi destabilizovala, uvolnila stavidla kurdskému separatismu a umožnila vznik a působení džihádistických a islamistických organizací, počínaje al-Káidou a konče ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii) posléze i na vlastním syrském území. Odsud byl jen krok k „arabskému jaru“ roku 2011 v Sýrii, jež v průběhu léta onoho roku přerostlo v syrskou občanskou válku. Do bojů všech proti všem, a hlavně proti režimu v Damašku, se zapojily různorodé síly počínaje Islámským státem, mezinárodními džihádisty, místní „umírněnou“ ozbrojenou opozicí a konče kurdskými frakcemi, tureckými a americkými jednotkami. Z druhé strany jim čelily vládní síly a milice a na žádost syrské vlády také íránští vojenští poradci spolu s oddíly šíitských bojovníků a rovněž ruský letecký kontingent. Výsledkem téměř desetileté občanské války a zahraniční intervence se stal „zamrzlý konflikt“, stotisícové lidské ztráty a miliony vnitřních a vnějších uprchlíků. Až do poslední doby panující politický status quo představoval okupaci třetiny území Sýrie zahraničními silami spolu s existencí několika tzv. deeskalačních zón, kde našly útočiště zbytky džihádistických a islamistických organizací. O naprostém rozvratu poválečné syrské ekonomiky, kterou Damašek vinou sankční politiky EU a Spojených států nebyl schopen rekonstruovat, ani nehovoře.
Za vskutku pozoruhodný je třeba považovat fakt, že nehledě na těžkou nemoc nás Eduard Gombár doslova ještě z nemocniční postele seznámil se zatím posledním článkem dramatických událostí, které se v těžce zkoušené Sýrii odehrály na sklonku loňského roku.
Koncem listopadu 2024 zaútočily povstalecké síly vedené islamistickou organizací Haj´at tahrír aš-Šám (HTS) s podporou Turecka z deeskalační zóny v Idlibu na pozice syrské armády v severní Sýrii. V rámci bleskové ofenzívy se jim podařilo často i bez boje zabrat sunnitská města a 8. prosince obsadit hlavní město Damašek. V čele povstalců stanul Abú Muhammad al-Džúlání (z Golan), kontraverzní postava s kontakty na ISIS, al-Káidu a zároveň emír HTS. Počátkem tohoto roku se pak tento muž nechal jmenovat dočasným prezidentem Sýrie. Baššár al-Asad odletěl utajeně do Moskvy a tím vláda rodiny Asadů v Sýrii po více jak půl století skončila. Následného chaosu, který zavládl v Sýrii, využil Izrael k obsazení demilitarizovaného pásma Golan a k likvidaci strategických vojenských cílů Sýrie. Podle závěrečného hodnocení profesora Gombára je budoucnost zbídačené Sýrie nejistá a u odborníků vyvolává skepsi.
Závěrem možno dodat, že značnou přidanou hodnotou práce Dějiny Sýrie, která by neměla chybět v knihovničce žádného zájemce o dění na Blízkém východě, je přehled česko-syrských vztahů. Ten je přehledně členěn podle jednotlivých časových období, od kontaktů od středověku do první světové války až po období vztahů mezi Českou republikou a Sýrií po roce 1993.
Nakladatelství Lidové noviny, ISBN: 978-80-7422-856-8
Datum vydání: 17. února 2025