Milan Daniel píše o situaci Ukrajinců, kteří u nás dlouhodobě žijí a pro něž je válka v jejich domovské zemi cizí. (casopisargument.cz)
V letech 1935-36 získalo osm členů rodin německých spisovatelů Heinricha a Thomase Manna domovské právomalého městečka Proseč. Vstřícný akt tamního zastupitelstva jim po nástupu Hitlera k moci zachránil život a ve spojení s následným udělením československého státního občanství jim umožnil volně cestovat.
V podobné situaci jsou nyní v České republice desetitisíce ukrajinských mužů, z nichž mnozí u nás žijí a pracují desetiletí. Snaha zbavit je legality pobytu a přimět je k návratu na Ukrajinu se všemi důsledky, které z toho vyplývají, stále větší počet z nich přivádí k zoufalství. Získání českého státního občanství je pro ně pro tvrdost zákona obtížné. Někteří hledají jiné možnosti, které jsou ovšem spojeny s korupcí.
Proč lidé, kteří u nás dlouhodobě poctivě a často tvrdě pracují, nemohou dostat šanci na legální pobyt, je nabíledni. Fialova vláda válečných štváčů dělá vládnoucímu ukrajinskému režimu pomyšlení. Na rozdíl od vlády maďarské, která nešťastné Ukrajince nevydává, hrozí nešťastníkům nejen pokutami, ale hlavně tím, že je pošle do země původu na pravděpodobnou smrt. Paradoxně to označuje jako „pomoc Ukrajině“.
Nehumánní postoj vůči lidem, z nichž režim jejich vlastní země udělal štvance, není bohužel jen věcí pražské koloniální správy, byť její nekritická podpora Zelenského režimu značně přispěla k utužení xenofobních postojů části českých občanů prostých schopnosti kriticky myslet. Neuvěřitelně hloupé a nenávistné, paušalizující projevy vůči Ukrajincům u nich postrádají, byť jen snahu o pochopení a humanitu.
Snad každý nějakého Ukrajince či ukrajinskou rodinu u nás zná. Jistěže se i v tomto prostředí najdou grázlové (a válka je k tomu zdatně vychovává), většinou však jde o pracovité a slušné lidi, kteří si zaslouží úctu a podanou ruku.
Zákona o domovském právu, který by mohl pomoci jejich situaci řešit ve spolupráci s obecními zastupitelstvy, využít nemohou, protože ten byl zrušen po nástupu komunistů k moci na sklonku roku 1948.
Ukrajinci u nás v posledních třiceti letech vybudovali množství staveb, zastávají různorodá pracovní místa, jejich absence by byla setsakramentsky znát. Jsou tady doma.
Není to téma pro nějakou politickou stranu, ale mělo by být. Je to jiný typ solidarity, než přikládání pod válečný kotel. Těm lidem jde o život. Podejme jim ruce podobně, jako to kdysi udělali zastupitelé malého českého městečka, braňme je!