Martin Jedlička ve čtyřdílném příspěvku zpřehledňuje některá fakta a skutečnosti, které se v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem dlouhodobě ignorují a přehlížejí, ačkoliv právě ony nastolují závažné otázky o jeho skutečných příčinách a širších souvislostech. (casopisargument.cz)
Západ, včetně České republiky, dlouhodobě proklamuje a obhajuje právo Ukrajiny svobodně si rozhodnout o svém bezpečnostním směřování formou členství v NATO.
Přitom však zcela ignoruje fakt, že se Ukrajina již jako samostatný stát přihlásila dopisem tehdejšího svého ministra zahraničí Anatolije Zlenka tehdejšímu předsedovi Rady ministrů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) Jiřímu Dienstbierovi z 28. ledna 1992 k helsinskému Závěrečnému aktu z 1. srpna 1975 a Pařížské chartě pro novou Evropu. Ukrajina se stala členem KBSE (která se posléze v r. 1995 transformovala na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) 30. ledna 1992 na druhém setkání Rady ministrů KBSE v Praze; formálně pak ukrajinský prezident Leonid Kučma podepsal helsinský Závěrečný akt a Pařížskou chartu pro novou Evropu v r. 1992.
Jedním z klíčových principů evropské bezpečnostní architektury, obsažených jak v preambuli helsinského Závěrečného aktu z r. 1975, tak i v textu Pařížské charty a dalších mezinárodních ujednání za účasti Ukrajiny, je princip nedělitelné bezpečnosti; podle něj se sice každá země může svobodně rozhodnout o své bezpečnostní orientaci a ukotvení, ovšem nemůže tak činit na úkor jiných států.
Zmíněná Pařížská charta pro novou Evropu, přijatá na konferenci KBSE 19.-21. listopadu 1990 v Paříži uvádí v článku „Přátelské vztahy mezi účastnickými státy“ na straně 5, že „Bezpečnost je nedělitelná a bezpečnost každého účastnického státu je neoddělitelně spjata s bezpečností všech ostatních“.
„Lisabonská deklarace o společném a komplexním bezpečnostním modelu pro Evropu 21. století“, přijatá na summitu OBSE v prosinci 1996 v portugalském Lisabonu, zmiňuje výslovně princip nedělitelné bezpečnosti v článku 7 na straně 11.
Dalším dokumentem, obsahujícím zásadu nedělitelné bezpečnosti, je Charta evropské bezpečnosti, přijatá na summitu OBSE v Istanbulu v r. 1999; v čl. II, odst. 8 se uvádí, že „Potvrzujeme právo každého účastnického státu svobodně si zvolit nebo změnit svoje bezpečnostní uspořádání, včetně účasti na smlouvách či aliancích. Každý účastnický stát bude respektovat práva všech ostatních států v tomto ohledu. Nebudou posilovat svoji bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních států“. V následujícím článku 9 se opakovaně uvádí, že „Bezpečnost každého účastnického státu je neoddělitelně spjata s bezpečností všech ostatních“.
Summit OBSE v kazašské Astaně v prosinci 2010 přijal Astanskou deklaraci, ve které se v čl. 3 opět zmiňuje princip nedělitelné bezpečnosti ve shodné formulaci jako v předchozích zmíněných dokumentech.
Na významu a relevanci uznání tohoto principu nemění nic ani skutečnost, že zmíněné dokumenty nejsou z hlediska mezinárodního práva závazné a nelze je tedy vymáhat. Fakt, že se k němu v několika vícestranných dokumentech OBSE přihlásily na tři desítky evropských zemí, svědčí o významu, jaký signatářské státy včetně Ukrajiny této zásadě přikládaly.
Nejsou to ale pouze vícestranná ujednání v rámci OBSE, která zmiňují princip nedělitelné bezpečnosti; bilaterální „Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskem“, uzavřený 27. května 1997 v Paříži, reflektoval novou úroveň vzájemných vztahů poté, co Západ explicitně uznal, že Rusko po skončení studené války již nepředstavuje reálnou hrozbu. NATO a Rusko společně prohlašují, že v zájmu plnění ustanovení Zakládajícího aktu budou, mimo jiné, vycházet z helsinského Závěrečného aktu a navazujících dokumentů v rámci OBSE včetně Pařížské charty pro novou Evropu a Lisabonské deklarace, které explicitně zmiňují princip nedělitelné bezpečnosti jako jeden ze základních principů evropské bezpečnostní architektury.
Naproti tomu v „Chartě o významném partnerství mezi NATO a Ukrajinou“ podepsané 9. července 1997 společně NATO a Ukrajina v článku II odstavec 2 již výslovně potvrzují svůj závazek respektovat, že bezpečnost všech států v rámci OBSE je nedělitelná a že žádný stát by neměl usilovat o svoji vlastní bezpečnost na úkor bezpečnosti jiného státu!
Souběžně s tím však obě strany zároveň projevují vůli zároveň posilovat a prohlubovat spolupráci v oblasti plánování, koordinace, výcviku, vyzbrojování, pořádání společných vojenských cvičení na území Ukrajiny, což je pozoruhodným příkladem vnitřní protichůdnosti v jednom a tom samém dokumentu.
Jaká byla politická realita praktického uplatňování principu nedělitelné bezpečnosti tehdejšími vládnoucími ukrajinskými politickými garniturami? Odpovědí je nepochybně rostoucí znepokojení Ruska, které velmi ostře vyjádřil Putin například ve svém projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci v r. 2007, kdy hned v úvodu zmínil výslovně potřebu uplatňování principu nedělitelné bezpečnost. Dále upozornil, že postupující expanzi NATO k ruským hranicím, včetně zřízení základen v Bulharsku a Rumunsku, Rusko vnímá jako vážnou provokaci, která snižuje úroveň vzájemné důvěry. V této souvislosti výslovně upozornil na projev generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera v Bruselu 17. května 1990, ve kterém zmínil, že „…samotný fakt, že nebudeme umisťovat síly NATO mimo hranice Spolkové republiky (Německa), poskytuje Rusku pevné bezpečnostní garance“.
Apel na dodržování principu nedělitelné bezpečnosti však zůstal bez odezvy, a dokonce i nyní, téměř 20 let od mnichovské bezpečnostní konference, Západ redukuje tento princip pouze na absolutní právo Ukrajiny zvolit si svobodně směr svého bezpečnostního směřování, aniž by se zároveň zmiňovala i druhá část této zásady, tedy ohledy na zájmy ostatních států.
I v tom se projevuje další typický rys postoje Západu k širším souvislostem rusko-ukrajinského konfliktu, kterým je selektivní uplatňování „dvojího metru“ na hodnocení kroků USA a Ruska. Pokud by, teoreticky, mělo platit ono absolutní právo Ukrajiny, proč na druhé straně nedopřály Spojené státy stejné právo například Íránu v roce 1953, Guatemale v roce 1954, Kubě v roce 1961, Nicaragui v roce 1981 a řadě dalších států Latinské Ameriky, Afriky, či Asie, ve kterých se podílely či přímo organizovaly státní převraty s cílem dosadit nové vlády, příznivé zájmům USA? Prokazatelnou roli USA v těchto převratech ostatně přiznal i Trumpův bývalý poradce pro národní bezpečnost John Bolton.
Politika „dvojího metru“ je zjevná i z jednostranné interpretace podstaty a obsahu tzv. Budapešťského memoranda, jak bude pojednáno ve čtvrté, závěrečné části příspěvku.