Martin Jedlička se na příkladu rusko-ukrajinského konfliktu zamýšlí nad dvojím pojetím pravdy. (casopisargument.cz)
Renomovaný německý ekonom Hans-Werner Sinn v úvodu své knihy „V pasti eura“ z roku 2016, ve které prezentuje kritický pohled na roli eura zejména v období řecké finanční krize, uvádí, že v zásadě existuje dvojí pravda: jednak pravda „politická“, hlásaná politiky a mainstreamovými médii, kterou v důsledku soustavného opakování nakonec přejímá jako směrodatnou i značná část veřejnosti, a vedle toho pravda „skutečná“, založená na faktech a prokazatelných skutečnostech.
Tento koncept zmiňuje v souvislosti s konkrétními kroky Evropské unie k řešení řecké krize, která namísto připuštění odchodu Řecka z EU a následné devalvace opětovně zavedené drachmy, která by přispěla ke zvýšení konkurenceschopnosti a ekonomickému ozdravění země, raději napumpovala Řecku skrze Evropskou centrální banku miliardy nově natištěných eur které byly použity hlavně k sanování amerických a západoevropských věřitelů, kteří nezodpovědně poskytovaly Řecku výhodné úvěry které se posléze ukázaly jako nesplatitelné.
Nicméně to má obecný přesah i do řady dalších témat, jak se ukazuje v poslední době na příkladu covidu či války na Ukrajině.
Pokusme se tedy právě na rusko-ukrajinském konfliktu ilustrovat, jak v praxi vypadá „politická pravda“ a proti tomu pravda skutečná, založená na faktech a prokazatelných skutečnostech.
Ta první je od samého začátku postavena na tvrzení, že ruská agrese byla nevyprovokovaná, je jasným porušením mezinárodního práva a Ukrajina má nezpochybnitelné právo svobodně si rozhodnout o svém bezpečnostním ukotvení, konkrétně tedy o vstupu do NATO. Z toho pak vyplývá potřeba vojensky, finančně, ekonomicky a politicky podporovat Ukrajinu v zájmu porážky Ruska a navrácení všech okupovaných území Ukrajině.
Všichni, kdo se odváží s tímto názorem polemizovat či jej rovnou odmítají, resp. požadují mírová jednání v zájmu zastavení krveprolévání, jsou pak označováni za chcimíry, ruské agenty či rovnou kolaboranty spolupracující s ruským režimem a vystaveni intenzivní dehonestaci.
Jaká je však ona druhá pravda, založená na faktech?
Rozšiřování NATO a vstřícnost Západu k přijetí Ukrajiny do Aliance
Nebyli to dezoláti a chcimíři, kteří mezi prvními varovali, že důsledkem procesu rozšiřování NATO na východ a vstřícného postoje Západu k přijetí Ukrajiny do NATO bude důrazná ruská reakce a následná destabilizace Evropy, ale paradoxně samotní významní členové amerického establishmentu z řad politiků, vládních představitelů či expertů na mezinárodní vztahy na čele s Georgem Kennanem, významným diplomatem, politikem a znalcem Ruska, tvůrcem klíčové americké doktríny druhé poloviny 20. století o zadržování SSSR. Ten zveřejnil v r. 1997 v listu The New York Times článek „A Fateful Error“, ve kterém uvedl, že pokračující rozšiřování NATO bude „…nejosudovější chybou americké politiky v celém období po skončení studené války“. Dále upozornil, že pro Rusko není podstatné ujišťování ze strany Západu, že rozšiřování NATO není nepřátelským aktem, ale samotné vnímání tohoto procesu jako ohrožujícího jeho existenciální bezpečnostní zájmy.
2.května 1998 pak v rozhovoru pro New York Times v reakci na první vlnu chystaného rozšíření NATO o Polsko, Maďarsko a ČR řekl, že to je začátek nové studené války a dodal: „Myslím, že Rusové na to budou reagovat velmi nepříznivě a ovlivní to jejich další politiku. Myslím, že to je tragická chyba. Nebyl k tomu (myšleno k rozšíření) žádný důvod. Nikdo nikoho neohrožoval“.
Dalším byl William Burns, bývalý velvyslanec v Rusku a současný šéf CIA, který v
r. 2008 zmínil ve své depeši tehdejší ministryni zahraničních věcí Condoleeze Riceové, že na základě jeho četných rozhovorů se zastánci i odpůrci Putina se ruská společnost jako celek shoduje, že další rozšiřování NATO, vč. případného přijetí Ukrajiny do Aliance, je pro Rusko „červenou čárou“.
V depeši dále s neobyčejnou prozíravostí, která zrcadlí hlubokou znalost nálad v ruské společnosti, předvídá, že „…ukrajinské a gruzínské aspirace na členství v NATO se nejen dotýkají klíčových zájmů Ruska, ale vyvolávají vážné obavy z dopadů na stabilitu v regionu. Rusko nejen že vnímá obklíčení a snahu podkopat ruský vliv v regionu, ale také se obává nepředvídatelných a nekontrolovaných důsledků, které by vážně ovlivnily ruské bezpečnostní zájmy. Experti nám říkají, že Rusko se obzvláště obává, že silné rozdělení na Ukrajině ohledně členství v NATO, přičemž velká část etnicko-ruské komunity je proti členství, by mohlo vést k velkému rozkolu, zahrnujícímu násilí nebo v nejhorším případě občanskou válku. V takovém případě by se Rusko muselo rozhodnout, zda zasáhne; rozhodnutí, kterému Rusko nechce čelit“.
Jack Matlock, rovněž bývalý velvyslanec USA v Rusku, ve svém článku na portálu ACURA 14. února 2022 napsal: „….je zřejmé, že by neexistoval žádný základ pro současnou krizi, pokud by nedošlo k rozšíření Aliance po skončení studené války, nebo pokud by k rozšíření došlo v souladu s budováním bezpečnostní struktury v Evropě, která by zahrnovala Rusko“.
Na portálu Responsible Statecraft pak v jiném článku 17. října 2022 rozvádí, že „Válce by se bývalo dalo zabránit – pravděpodobně by se jí i zabránilo – kdyby Ukrajina byla ochotna dodržovat Minskou dohodu, uznat Donbas jako autonomní entitu v rámci Ukrajiny, vyhýbat se vojenským poradcům NATO a zavázat se nevstoupit do NATO”.
Do třetice, v přepisech rozhovorů s devíti bývalými americkými velvyslanci v Rusku Matlock uvádí, že pokud jde o vztah k Rusku, USA pokračovaly v rozšiřování NATO (ačkoliv prezident Bush slíbil Rusku opak za to, že bude souhlasit se sjednocením Německa), odstoupily od významných odzbrojovacích smluv, krok za krokem postupně obkličovaly Rusko až k jeho hranicím.
Robert Gates, někdejší americký ministr obrany za vlády Bushe a Obamy, ve svých pamětech varoval, že rotace amerických jednotek na základnách v Bulharsku a Rumunsku bude Ruskem považována za provokaci. K tématu rozšíření NATO o Gruzii a Ukrajinu řekl, že taková snaha „….lehkomyslně ignoruje to, co Rusové považovali za své vlastní životně důležité národní zájmy“.
William Perry, ministr obrany v Clintonově administrativě, v článku nazvaném „Jak USA ztratily Rusko“, publikovaném 5. září 2022 na portálu Outrider, se vrací do poloviny 90. let a píše, že „…v té době jsem byl proti rozšiřování NATO, částečně z obav, jaké dopady to bude mít na rusko-americké vztahy. Zásadnějším problémem nebyl samotný fakt rozšiřování NATO, ale všeobecné selhání západních vlád respektovat klíčový význam této nukleární mocnosti (myšleno Ruska) pro světový řád.“
Dále popisuje, že vcelku do té doby korektní a přátelské vztahy mezi NATO a Ruskem doznaly zásadního útlumu poté, co Clinton, v reakci na zájem některých východoevropských států o vstup do NATO, se začal vážně zabývat rozšiřováním NATO na východ. Ruské námitky proti těmto záměrům ale byly ignorovány, a proto Rusko začalo postupně utlumovat do té doby slibnou spolupráci s Aliancí. Perryho slova o tom, že „…… mnozí na Západě viděli v Rusku pouze „lúzra“ studené války, který si nezaslouží respekt Západu“ (!) jsou mimořádně otevřeným přiznáním skutečného stavu věcí. Závěrem pak dochází k realistickému závěru, že prvním krokem nalezení řešení současné vážné situace (v době napsání článku již válka na Ukrajině probíhala půl roku) je přiznání, že „……naše činy přispěly k tomuto nepřátelství“;
V červnu 1997 poslalo 50 prominentních amerických odborníků na zahraniční vztahy (mezi nimiž byl například bývalý ministr obrany Robert McNamara, bývalý velvyslanec USA v SSSR Jack Matlock nebo Stansfield Turner, za éry prezidenta Cartera šéf CIA), prezidentu Clintonovi dopis, ve kterém hned v úvodu upozornili, že rozšiřování NATO je politickou chybou historických rozměrů a jeho důsledkem bude destabilizace Evropy.
Princip nedělitelné bezpečnosti
Západ (včetně České republiky) dlouhodobě utvrzuje Ukrajinu o jejím právu svobodně si rozhodnout o svém bezpečnostním směřování formou členství v NATO. Přitom však zcela ignoruje fakt, že Ukrajina jako signatářská země Charty evropské bezpečnosti, přijaté na summitu OBSE v Istanbulu v r. 1999, se v čl. II, odst. 8 zavázala, že nebude posilovat svoji bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních států, tedy i Ruska. V následujícím odst. 9 se znovu uvádí, že bezpečnost každého státu je neoddělitelně spjata s bezpečností všech ostatních, tedy v tomto případě s bezpečností Ruska.
Tuto Chartu podepsalo jak Rusko, tak i Ukrajina. Princip nedělitelné bezpečnosti, kdy každý stát má na jedné straně právo činit kroky k zajištění své vlastní bezpečnosti, na straně druhé však i povinnost vnímat s tím spojené oprávněné zájmy těch zemí, které by mohly být těmito kroky dotčeny, byl poprvé zahrnut do Závěrečného helsinského aktu v r. 1975 a poté byl dále zmiňován v četných dalších mezinárodních smlouvách včetně Pařížské charty pro novou Evropu, přijaté na konferenci OBSE v listopadu 1990 v Paříži či Zakládajícího aktu NATO-Rusko z r. 1997.
Pokud by skutečně mělo platit právo každého státu, tedy i Ukrajiny, svobodně se rozhodnout o svém politickém, ekonomickém i bezpečnostním směřování, pak je na místě otázka, proč toto právo nerespektovaly USA v případě Íránu, Guatemaly, Indonésie, Kuby, Salvadoru, Panamy, Nikaraguy, Libye, Sýrie a řady dalších států Latinské Ameriky, Afriky, či Asie, kdy se podílely nebo přímo organizovaly státní převraty s cílem dosadit nové vlády, příznivé zájmům USA? Série těchto podvratných aktivit pouze v novodobé historii po 2. světové válce je dlouhá a počíná svržením demokraticky ustaveného íránského premiéra Mosaddeka v r. 1953 až po operaci „Timber Sycamore“ pod taktovkou CIA v letech 2012-2017, jejímž cílem bylo svržení syrského prezidenta Assada. Roli USA v těchto převratech ostatně přiznal i Trumpův bývalý poradce pro národní bezpečnost John Bolton.
Ukrajinská neutralita
16. července 1990 přijal ukrajinský parlament Deklaraci státní suverenity obsahující v čl. IX prohlášení, že Ukrajina bude trvale neutrálním státem bez účasti v jakémkoliv vojenském bloku. Následně parlament schválil 24. srpna 1991 Zákon o deklaraci nezávislosti Ukrajiny, který formálně potvrdil samostatnost této bývalé sovětské republiky. 1. prosince 1991 byl zákon schválen i v celonárodním referendu.
Princip neutrality byl vtělen do nové ústavy, přijaté parlamentem 28.června 1996, odvoláním se v preambuli ústavy na zmíněný Zákon o deklaraci nezávislosti Ukrajiny. Princip neutrality byl součástí ústavy celých 18 let a teprve 23. prosince 2014 byl rozhodnutím parlamentu z ústavy vypuštěn.
Navzdory proklamované neutralitě ovšem již v roce 1992 navázala Ukrajina vztahy s NATO tím, že se připojila k Severoatlantické radě pro spolupráci (později přejmenované na Euro-atlantickou radu pro spolupráci).
V únoru 1994 Ukrajina, jako první post-sovětská republika, podepsala rámcovou dohodu o účasti v programu NATO „Partnerství pro mír“, který měl utužovat úzkou spolupráci s novými uchazeči o členství v Alianci a de facto je připravovat na plnohodnotné členství.
9. července 1997 byla zřízena tzv. „NATO-Ukraine Commission“, která koordinovala veškerou spolupráci v oblasti bezpečnostních témat společného zájmu.
V květnu 2002 deklaroval prezident Kučma zájem u členství v NATO, čemuž Washington vyslovil podporu.
V listopadu 2002 byl přijat akční plán NATO-Ukrajina.
V r. 2003 se Ukrajina podílela svými jednotkami aktivně na invazi USA do Iráku.
6. dubna 2004 přijal parlament zákon umožňující přítomnost NATO na ukrajinském území.
O rok později prezident Viktor Juščenko potvrdil výslovně v dokumentu o ukrajinské vojenské doktríně zájem na dosažení strategického cíle-členství Ukrajiny v NATO.
Počátkem roku 2008 pak požádali prezident, předseda vlády a předseda parlamentu jako vrcholní představitelé země o tzv. „Akční plán členství“, což je poslední předstupeň před plnohodnotným členstvím v NATO.
Z článku, převzatého z The New York Times z 25. února 2024, vyplývá, že bezprostředně po událostech na Majdanu v únoru 2014, kdy byla neutralita stále ještě součástí ústavy, navázala Ukrajina intenzivní spolupráci se CIA a britskou MI6, jejímž výsledkem bylo mimo jiné zřízení 12 předsunutých špionážních základen na hranicích s Ruskem, shromažďujících zpravodajské informace, které byly posléze předávány těmto zpravodajským službám, které na oplátku poskytovaly Ukrajině cenné operativní zpravodajské informace a podklady.
Tyto skutečnosti jsou od samého počátku konfliktu ignorovány přesto, nebo možná právě proto, že mají zásadní dopad na hodnocení jeho příčin a okolností, které posléze vyústily v ruskou agresi. Zároveň je třeba zdůraznit, že věcná analýza všech příčin a souvislostí konfliktu v žádném případě neznamená jakoukoliv relativizaci nepřípustnosti a protiprávnosti agrese samotné, jak začasto argumentují zastánci „jediné pravdy“.
Ostatně, obviňuje či podezřívá snad někdo kriminalisty či soudce trestního soudu, zkoumající a posuzující motivy a pohnutky pachatelů vražd, z toho, že relativizují či omlouvají jejich jednání? Je to právě zevrubné posouzení motivů a pohnutek pachatelů zejména závažných trestných činů, které je klíčové pro stanovení spravedlivého a přiměřeného trestu. Trestu, který bude nepochybně jiný v případě úkladné vraždy s loupežným motivem, provedené obzvlášť zavrženíhodným způsobem a jiný v případě vraždy, spáchané v momentálním afektu dlouhodobě psychicky a fyzicky trýzněnou osobou, která se dlouhodobě marně snažila upozornit příslušné orgány na svoji situaci.
Pokud tedy akceptujeme zkoumání motivů závažných trestných činů jako standardní součást kriminalistické a soudní praxe, proč na druhé straně odmítáme zkoumat příčiny a okolnosti, které předcházely ruské agresi a tváříme se, že všechno začalo až 24. února 2022 vpádem Ruska na Ukrajinu? Ani v mezinárodní politice nejsou věci pouze a jenom černobílé a věcná a ideologicky nepředpojatá analýza příčin ruské agrese je klíčovou podmínkou vyvození adekvátní reakce.
Evropská unie za výrazného přispění České republiky ovšem zcela rezignovala na vlastní samostatnou politiku, založenou na věcném, kritickém a ideologicky nepodjatém hodnocení faktů a místo toho pouze vazalsky kopíruje kroky a postupy USA, byť zájmy obou geopolitických celků jsou zcela odlišné: strategickým zájmem USA je dlouhodobé oslabování Ruska. Proto dávají najevo ochotu dále podporovat Ukrajinu, ovšem pouze do té míry, aby nebyly překročeny „červené linie“, za nimiž může dojít k překlopení konfliktu do globální podoby.
Zájmem Evropy by mělo být ukončení konfliktu na bázi dlouhodobě udržitelných bezpečnostních garancí pro Rusko i Ukrajinu a navázání nových vztahů s Ruskem (po čemž ostatně volá už i prezident Macron).
Zatím však EU pokračuje nadále ve své pštrosí politice strkání hlavy do písku – 19. září schválil Evropský parlament většinou 425 ku 131 poslanců (za vydatné podpory českých vládních, ale i opozičních europoslanců) usnesení o další vojenské a finanční podpoře Ukrajiny, včetně zrušení veškerých omezení na používání zbraňových systémů dodaných Západem Ukrajině. To, že podmínkou použití těchto sofistikovaných zbraní, jako jsou například rakety Storm Shadow, je aktivní účast vojenského personálu NATO na jejich přípravě a naprogramování daty z vojenských satelitů, provozovaných Západem, což by fakticky znamenalo prokazatelný vstup NATO do války s rizikem avizované důrazné ruské reakce. Farský, Vondra, Vrecionová, Gregorová, Kolář a ostatní vládní europoslanci, kteří ochotně zvedli ruku pro další podporu Ukrajině a rozšíření spektra používaných zbraní, aniž by byť jen částečně vzali v potaz některé výše uvedené skutečnosti, si ve své ideologické zanícenosti zjevně neuvědomují možné důsledky svých rozhodnutí. I v tomto případě „politická“ pravda zvítězila nad pravdou skutečnou.
Odpověď na otázku, proč se nejen v případě rusko-ukrajinského konfliktu, ale i v řadě dalších oblastí (covid, klimatické změny, Green Deal, migrace apod.) stále více prosazují ideologická hlediska, a tak zvaná „hodnotová orientace“ na úkor věcného a nepodjatého posouzení faktů a prokazatelných skutečností, přesahuje rámec tohoto příspěvku a zasluhuje si samostatný hlubší rozbor.