Srpen 1968 může dodnes být poučením. Lenka Procházková, signatářka Charty 77, dcera spisovatele Jana Procházky, aktéra Pražského jara, nachází historické paralely k dnešní EU i v dokumentu Poučení z krizového vývoje, který se po 21. srpnu stal základem normalizačního režimu. Po invazi 1968 se držel krok, dnes zase, říká. Právě ze zmíněného husákovského „Poučení“ se dle ní poučil Petr Fiala. (parlamentnilisty.cz)
Je zde opět výročí srpna 1968 a lze čekat jakési „politické aktualizace“. Byly oznámeny předem: Upozorňování na to, že Rusové nás zbavili svobody tenkrát a mohou to udělat i teď. Slyšel jsem od zastánců vlády, že „se z toho musíme poučit“, pokud jde o válku na Ukrajině. Co soudíte o tomto „poučení“?
Evokuje to u mě dokument nazvaný Poučení z krizového vývoje, který v prosinci 1970 schválil ÚV KSČ. Jeho text mnohomluvně vysvětloval Pražské jaro jako zákeřnou kontrarevoluci a blahořečil vstupu pěti armád spřátelených zemí do Československa. Jako studentka novinařiny jsem si dokonce ten pamflet, který se stal ideologickou příručkou normalizátorů, vytáhla jako otázku u zkoušky. Naštěstí profesor věděl, čí jsem dcera, táta pár měsíců předtím zemřel na důsledky mediálního lynče, a tak mi pan profesor zadal jiné méně aktuální téma. Správně odhadl, že nejsem ochotna ty žvásty opakovat. Dokument „Poučení“ je dohledatelný na internetu a je v něm například i tento odstavec:
Výrazným otevřeným pokusem k nastolení revizionistické protistranické a protisocialistické platformy byla vystoupení zorganizovaná pravicovou skupinou spisovatelů kolem A. J. Liehma, P. Kohouta, M. Kundery, K. Kosíka, L. Vaculíka a J. Procházky na IV. sjezdu spisovatelů s cílem získat pro ni podporu veřejnosti.
Ten sjezd spisovatelů se konal v červnu 1967 a projevy, které na něm zazněly, byly přelomové. Otištěny být nesměly, ale šířily se v opisech. Mě nejvíc dojala řeč Karla Kosíka o mravní odpovědnosti intelektuála, která se vztahovala k Husovi. Milan Kundera mluvil o nesamozřejmosti české kultury a varoval před tím, aby umělci přejímali cizí (zahraniční) „vzory“. Ludvík Vaculík měl filipiku proti aroganci moci.
Za trest pak byly Literární noviny odňaty Svazu spisovatelů a chvíli je vydávalo Ministerstvo kultury.
Na podzim roku 1967 došlo ke spontánní demonstraci vysokoškoláků, kteří s voláním „Budiž světlo!“ mířili ze strahovských kolejí, kde vypadl proud, do centra a byli brutálně napadeni policií, mláceni a zatýkáni.
Když byl v lednu 1968 „uvolněn“ z vedení KSČ A. Novotný a na jeho místo zvolen sympaticky působící Slovák A. Dubček, byli to právě studenti, kteří organizovali mítinky „Mladí se ptají“, na které zvali politiky, ekonomy, spisovatele a další veřejně známé osobnosti. Podstatné bylo, že o těch setkáních už informovala média, dokonce i Rudé právo. To byl zásadní zlom. Do té doby tabuizovaná témata se veřejně propírala a špinavá voda z toho prádla ochlístla televizní obrazovky v každém obýváku.
Začala doba rezignací a výměn. Diskutovalo se v hospodách, ve fabrikách, ve školách, na ulici. Cenzura fakticky přestala existovat, což vzbudilo nedůvěru u ostatních zemí socialistické soustavy, především u sousední velmoci. Po prvomájovém mnohahodinovém průvodu v Praze, kde se objevila i hesla připomínající T. G. Masaryka a transparenty s názvy nových politických uskupení (např. KAN – Klub angažovaných nestraníků), byl Alexandr Dubček povolán na kobereček do Moskvy. Četla jsem stenozáznam z toho jednání. On i Smrkovský se drželi statečně a ujišťovali sovětské vedení, že vývoj nesměřuje proti socialismu.
V Akčním programu stále sice zůstávala vedoucí úloha KSČ, ale cenzura nebyla obnovena, chystala se ekonomická reforma a navíc se plánoval sjezd. Před tím důrazně varovala nejen Moskva, ale i představitelé všech spřátelených zemí, jejichž armády se pak v srpnu invaze zúčastnily.
Další citace z Poučení: Komunistická strana a socialistický stát musí ovládat všechny nástroje k prosazení svých politických, třídních a ideových cílů. Sdělovací prostředky, tisk, rozhlas, televize, film, jsou nesmírně důležitým nástrojem moci a masové politické výchovy, který se nikdy nesmí vymknout řízení a kontrole marxisticko-leninské strany a socialistického státu, nemá-li se věc socialismu dostat do vážného nebezpečí.
Když si některá přídavná jména z tohoto normalizačního textu obměníme za jiná, hodí se smysl sdělení i do úst současných komisařů EU. Cenzura coby boj proti dezinformacím je tu zpátky, samizdat (prostřednictvím internetu) taky. Když český premiér prohlásil, že zablokování nezávislých webů vyžadovalo odvahu, působilo to jako nehoráznost. Ale možná se jako politolog poučil z Poučení, kde stojí:
Ústřední výbor KSČ odmítá abstraktní pojetí suverenity socialistického státu, jaké šíří v zájmu oklamání mas buržoazní propaganda, a stojí na pozicích, které i v otázce suverenity odpovídají třídní a internacionální podstatě socialistického státu.
Od srpnové invaze armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa uplynulo 56 let. Iluze Pražského jara o tom, že socialismus lze přeformátovat z hierarchicky řízeného mraveniště ve společenství, které podporuje vlohy a zájmy občanů a jejich uplatnění pro celek (stát), byly převálcovány pásy tanků.
Nebylo to v naší historii poprvé, kdy předčasné „české“ myšlenky byly ztrestány jako kacířské. V někdejší normalizaci vykonávali špinavou práci za okupanta naši vlastní lidé.
Další citace z Poučení: Srpnová internacionální akce na záchranu socialismu v ČSSR vytvořila pevné zázemí pro československé komunisty, kteří díky této pomoci mohli plně rozvinout vlastní politický zápas proti kontrarevolučním, protisocialistickým a pravicově oportunistickým silám a překonat politickými prostředky kontrarevoluční hrozbu věci socialismu v ČSSR.
K současnému pevnému zázemí patří i poučený normalizační kádr nyní ve funkci Nejvyššího státního zástupce, který svobodné šíření názorů o příčinách konfliktu na Ukrajině hodnotí jako trestný čin. Jeho někdejší poplatnost k normalizačním praktikám se aktualizovala.
Já bych ale současnou dobu nenazvala druhou normalizací, spíš jde o abnormalizaci. Při výročí 15. března se německá nacistická okupace v médiích sotva zmiňuje, ačkoliv československých obětí bylo přes 360 tisíc. Vpád pěti armád Varšavské smlouvy je nám připomínán průběžně a mnohdy s dovětkem, že šlo o ruskou invazi. Ano, byl to akt agrese a pro mnohé pamětníky je to dodnes trauma. Včetně mě. Nicméně už tehdy jsem rozlišovala mezi režimy a lidmi a necítila nenávist k těm vojákům. Dodnes ale cítím lítost nad zmařenými nadějemi, protože jak napsal Karel Kosík: „Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodní debaty o tom, jak zachránit svět.“
Vy jste nám roku 2015 ke vstupu „spojeneckých armád“ napsala, že „dnes jsme na straně viníků“. Bylo i to kvůli tehdejšímu průjezdu amerického vojenského konvoje. Když čas oponou trhl a nyní se válčí na Ukrajině, protože Putin se v roce 2022 nějak rozhodl, jak je to s tou vinou? Jistě je zde politika Západu od roku 2013, nicméně invazi z roku 2022 začal Putin. Lze změřit proporci viny? Vinu změřit, zvážit?
Pro upřesnění čtenářům. O tom, že jsme se jako Česká republika ocitli na straně viníků, jsem psala v souvislosti s naším vstupem do NATO (bez referenda) a souhlasem naší tehdejší vlády (pár dní po přijetí do aliance) s bombardováním Jugoslávie. Jen tři ministři byli proti! Tehdejší premiér Miloš Zeman se později Srbsku omluvil. Teď před dvěma týdny jsem byla tři dny v Bělehradě a pak v jednom srbském kempu. Všichni lidé, s kterými jsem mluvila, o té omluvě věděli a vysoce si jí cenili. Bylo mi až do pláče. Každý rok 24. března se účastním pietní akce před ambasádou Srbska. Ale jsou i jiná výročí. Masová vražda oděských ruskojazyčných civilistů upálených 2. května 2014 v Domě odborů. Viníci dodnes nebyli potrestáni! Následné vraždění civilistů na Donbase mě přimělo k tomu, že jsem zorganizovala a moderovala debatu na téma: Rusko včera, dnes a zítra, která proběhla v přeplněných prostorách Jazzové sekce právě 21. srpna roku 2014. V té době se ještě i veřejnoprávní média snažila o jistou míru objektivity, dokonce i články na iDnes měly informativní ráz. V současnosti už se o skutečnosti, že ruská agrese v únoru 2022 byla vyprovokovaná, netroufne nikdo v televizní debatě zmínit. A pokud ano, je okamžitě „překřičen“ (dokonce moderátorem). A učitelka nabádající žáky v hodině mediální výuky, aby se naučili vyhledávat informace z různých zdrojů, je nejen vyhozena z práce, ale i trestně stíhaná za podporu a ospravedlňování genocidy. Přitom učit děti kritickému myšlení je povinností pedagoga.
Za podobné postoje, jaké máte vy, většina současné střední třídy čili voličů vlády nadává do sviní, kolaborantů a „ruských švábů“. Máte pochopení pro to, že se opravdu bojí toho, že přijdou Rusové a vezmou jim auta, domy, jejich pohodlná pracovní místa apod.? A proto tak zuřivě reagují na ty, kteří zpochybňují jejich verzi?
Spíš si myslím, že jde o nějakou opožděnou satisfakci. Minulý režim svobodu názorů na srpnovou invazi stíhal a mnozí se raději naučili držet hubu a krok. Nebo to viděli u svých rodičů a třeba jimi za to i trochu pohrdali. Dnes je nenávist k Rusku a k Rusům dovolená a dokonce žádoucí. Takže drží krok znovu. Když jsem před několika lety iniciovala petici žádající referendum o setrvání či vystoupení z NATO, nashromáždili jsme téměř dvacet tisíc podpisů, takže jsme měli veřejné slyšení ve Sněmovně. Tím to ale skončilo, Petiční výbor vzal naše argumenty pouze na vědomí, ale do sněmovního programu jsme to nedostali.
Autor výroku, že část národa jsou „svině“, plukovník Foltýn, tvrdí, že kdo „obdivuje Putina“, jde proti hodnotám našeho státu. „Obhajování Putina“ může znamenat cokoliv. Nicméně když o tom mluvíme, kde vidíte ty „hodnoty našeho státu“?
I nevelký stát ležící na průsečíku vlivů může být veliký svou vzdělaností, umem a kulturou. Když Milan Kundera v roce 1967 na sjezdu spisovatelů kladl řečnickou otázku, zda jsme hodni odkazu národního obrození, působilo to až provokativně. Bylo to v době, kdy české filmy získávaly vavříny na mezinárodních festivalech, česká literatura byla ceněna pro svou originalitu, čeští vědci, lékaři a filozofové byli zváni na mezinárodní sympózia, české výrobky, ale i potraviny snesly konkurenci.
Dnes se náš stát chová vazalsky. Odlesk bývalé „slávy“ občas ale zahlédnete. Když jsem před lety cestovala po Kubě, mluvila jsem s desítkami lidí, kteří kdysi v Československu studovali nebo pracovali a vzpomínali na tu dobu s láskou a vděčností. To samé lze asi pozorovat v někdejších rozvojových zemích Afriky atd. Začátkem léta jsem byla ve Zlíně a navštívila Baťovo muzeum. A znovu na mě dýchla energie První republiky a pracovitost lidí.
Jsme bezesporu talentovaný národ, jinak bychom tu už nebyli. Ale nelze věčně čerpat z podstaty. O úpadku českého školství jsem psala už mnohokrát. Sama jsem více než deset let učila na uměleckých školách, takže mám zkušenosti s tím, jak se snižuje úroveň maturantů, kteří přicházejí. Nejspíš je to nějaký záměr.
Existuje (tuším arabské) přísloví: Chceš-li porazit nepřítele, vychovej jeho děti. Současný režim nevychovává osobnosti, spíš otroky. Mnozí rodiče už to rozpoznali a snaží se výuku suplovat. I alternativní média vlastně suplují povinnosti těch tzv. veřejnoprávních. Na sociálních sítích ožívá humor, což je dobré znamení.
Galerie politiků, kteří jsou dnes u moci, sice připomíná spíš galerku, ale ta „pracovala“ jen na vlastní riziko, zatímco tato skvadra v čele státu bez výčitek svědomí riskuje jeho samotnou existenci. Když prezident shání munici a zbraně do války proti Rusku, netipuji ho ani na tu sto sedmičku. Fotogenická paní europoslankyně Nerudová nás ve videoinstruktáži učí otevřít láhev coly. Nejspíš se opičí po předsedkyni Evropské komise, která nás při covidu názorně učila mýt si ruce. Čekám, kdy nás paní Drábová bude učit, kterak si na zahradě vykopat protiatomový kryt. Zatím prý jsou hodnoty v normě…
Abychom skončili aspoň trochu pozitivně. Chystáte k vydání nějakou další knihu?
Už je v korekturách. Je to sbírka mých politických textů za poslední čtyři roky. Jmenuje se Falešní svatí. Korektury jsem zadala paní učitelce Martině Bednářové, která je výborná češtinářka.