Historik Jiří Malínský se po dlouhých letech ohlédl za historickým seriálem slovenské produkce Štúrovci. Proč si zaslouží pozornost? (casopisargument.cz)
Před čtrnácti dny – musím se upřímně přiznat – jsem se nahodile díval na pořad, v němž mně zaujala současná významná herečka střední generace Slovenského národního divadla Diana Mórová. Několikrát jsem ji již dříve během let zaznamenal na představeních této erbovní slovenské scény na Shakespearovských letních slavnostech. A když jsem teď studoval její početnou filmografii, narazil jsem tu na jednu z jejích prvních rolí v seriálu Štúrovci.
Nedalo mi to, abych se na pro mě doposud neznámé dílo, premiérované a vyrobené r. 1991, kdy se smrákalo nad pětasedmdesátiletou československou státností, nepodíval. Už při přehlížení titulků mě upoutala čtveřice odborných poradců, kteří byli k ruce tvůrcům seriálu. Stejně tak jako zvědavost na život muže, který také poměrně podstatně zasáhl do našich novodobých dějin.
Po třiceti dvou letech (fakticky více, protože záměr na vytvoření tak rozsáhlého díla musel autorsky zrát zhruba od poloviny osmdesátých let minulého století) jména tvůrců příliš českému divákovi neřeknou. Přiznám se, že i mě bližší kontakt tohoto typu chybí; proto s výjimkou režiséra Petra Mikulíka a autora hudby Svetozára Štúra (nar. 1951, nejde o shodu jmen, hudební skladatel je Štúrovým přímým příbuzným zhruba 5. či 6. stupně, jeho prapředkem byl Štúrův bratr) budu převážně odkazovat na scénář, režii apod.
Reprezentativní – v určitých ohledech i monumentální, jen zběžně probratelné – je herecké obsazení. Zasloužilý umělec Dušan Jamrich (nar. 1946), první manžel Magdy Vašáryové, dlouholetý ředitel Slovenského národního divadla, dostal příležitost ke ztvárnění titulní role Ľudevíta (Ľudovíta Velislava) Štúra (1815–1856) a svou možná životní šanci využil víc než dokonale; rodiče mu ztvárňují vynikající herci Elo (Emanuel) Romančík a zasloužilá umělkyně Viera Strnisková; Romančíkův syn Ivan ztělesnil dr. Lajose Kossutha. Stařičkého profesora bratislavského evangelického lycea (jeho absolventem byl i František Palacký) Juraje Paľkoviče vytvořil herec a dlouholetý vedoucí činohry Slovenského národního divadla národní umělec Karol L. Zachar), Michala Miloslava Hodžu (strýce Milana Hodži a prastrýce Fedora Hodži) František Kovár, zasloužilý umělec Michal Dočolomanský ztělesnil Jána Kollára, Peter Paulíny autora textu slovenské části někdejší československé hymny Janka Matušku, národní umělec Karol Machata básníka starší bernolákovské generace Jána Hollého, Štúrovu důvěrnou známost Češku Marii Pospíšilovou Eva Horká a zřejmě životní vztah, emancipovanou, vzdělanou mladou ženu zemanku Adélu Ostrolúckou (1824–1853) Jana Zvaríková.
Pozoruhodná je hned legie předních českých herců; v seriálu také potěšitelně – a odůvodněně – zaznívá čeština. Zasloužilý umělec Radoslav Brzobohatý oživil Františka Palackého, Ivan Vyskočil Josefa Friče, Rudolf Hrušínský IV. stopovitě Josefa Václava Friče, Miroslav Táborský Františka Ladislava Riegra, Zlata Adamovská přítelkyni Boženy Němcové Bohuslavu Rajskou (vlastním jménem Antonie Reissová, 1817–1852), zasloužilý umělec Luděk Munzar nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila (zakladatele takřkadynastie moderních edičně invenčních nakladatelů Jana Otta a Jana Laichtera); mimoto je tu stopovitě přiblížena řada dalších osobností našeho veřejného před- i pobřeznového života. Mezi nimi také Milan Klásek jako Palackého přítel Pavel-Pavol Josef Šafařík (Šafárik).
Seriál postihuje i klíčové historické události předbřeznového i pobřeznového času: památnou přísahu štúrovců na bratislavském Devíně, salón Fričových, uherský sněm, pražský Slovanský sjezd, revokace následného boje na barikádách v červnu 1848 (svatodušní bouře), tažení štúrovské slovenské legie po západním Slovensku. A to také do děje přivádí řadu dalších historických osobností: císaře Ferdinanda I., jeho prasynovce Františka Josefa I., štúrovce Karola Kuzmányho, Jozefa Miloslava Hurbana (děda newyorkského československého vyslance let 1936–1946 Vladimíra Hurbana), Andreje Sládkoviče a Janka Kráľe, knížete Alfreda Windischgrätze, Karla Havlíčka Borovského, premiéra Felixe Schwarzenberga a řadu dalších. Má to jednu dílčí, ale ne zcela nepodstatnou nevýhodu svého druhu: děj se mění v některých místech na nepřehlednou, dávno zapomenutou síť kosmů a mikrokosmů předbřeznové společnosti nejen po obou stranách řeky Moravy, takže narážíme na řadu dalších jmen a osobností dnes z větší části zapomenutých (buržoazní či buržoazně demokratické revoluce ve většině evropských zemí 1848–1849 vypukly v tehdejším Rakouském císařství v březnu 1848). Současně je to ale zásluha autora scénáře Jozefa Boba: všeobecně znalost novodobých dějin stůně – a s ní i evropská identita; připomínat ji znamená v tomto případě připomínat a oživovat základy společností, v níž dnes Češi a Slováci žijí.
Výklad i pojetí Štúrovy postavy se zdá odpovídat své historické předloze. Snaha scelit-sjednotit dotud ne zcela vyhraněné slovanské etnikum na severu zemí někdejší koruny svatoštěpánské (tzv. Horní zemi) a navázat na pokusy předcházející bernolákovské generace (v seriálu ji, jak jsem již uvedl, zastupuje básník Ján Hollý) postihuje nejprve Štúrovo rodinné prostředí rodiny vesnického učitele (tolik podobné tomu Palackého). Mladický étos potomků bohatších selských a rolnických a naopak chudších nebo zcela chudých šlechtických vyrůstající v jejich romantickém vzníceném vzletu rostoucím z kollárovské preromanticky pojaté slovanské vzájemnosti (s občasným průvodním bezelstným dychtěním po seberozplynutí Slováků v rusství) a běžně používané (v evangelické části slovákovstva) české bibličtiny (jazyka Bible kralické) se prolíná se Štúrovou představou zespisovnění středoslovenských dialektů do nového slovanského jazyka. Jeho úsilí mělo ale i svůj politický a hospodářský rozměr poněkud připomínající jeho českého vrstevníka Karla Havlíčka Borovského nebo mladého Františka Ladislava Riegra. Věcně a bez sentimentu je zachycen i Štúrův předčasný konec provázený pro protagonistův neustálý řetěz posrpnových nezdarů a porážek pocity stoupajícího zmaru a zbytečnosti; mezi řádky tu je nahozen i možný neúspěšný Štúrův pokus o sebevraždu. Jinak řečeno: slovenská emancipace, podaná v seriálu, je jedním z mnoha projevů tehdejšího evropského tzv. jara národů.
Vazba na české prostředí (Štúrův bolestný povzdech nad českým předstihem) však štúrovskou generaci nikdy zcela neopustila. Připomínka faktu, že prvé umělecké pokusy protagonistovy byly psány bibličtinou, není od věci stejně tak jako její povaha vztahu k českému bratrovi – lze ji charakterizovat jako dobovou formu výstižnéhohodžovského útěku Slováků do českého Egypta. Již zmíněný preromantický panslavismus formovaný Jánem-Janem Kollárem či Pavolem-Pavlem Josefem Šafárikem-Šafaříkem si i zde bral svou daň. Pozoruhodně dobře jsou tu také zachyceny vazby zakladatelské štúrovské generace vůči Maďarům (výstižná skizza Lajose Kossutha), ale i vůči Jihoslovanům (osobnost Michala Obrenoviće III.) a habsburskolotrinskému dvoru Ferdinanda I. a jeho prasynovce Františka Josefa I.; je tu také zkratkou zachyceno slovenské němectví s jeho těžištěm v slovenském městském životě. Pozoruhodným detailem je i štúrovská pohlavní askeze a odhodlání obětovat se věci modernizačního vzkříšení slovenského národního mýtu (velkomoravská kontinuita) a rozvoji slovenského národního života (pro ni se vzdal citu ke své první životní lásce Marii Pospíšilové a naopak se málem rozešel s Jozefem Miloslavem Hurbanem, který se oženil s tetou architekta Dušana Jurkoviče a první slovenskou herečkou Annou Jurkovičovou 1824–1905; v seriálu ji vytvořila právě Diana Mórová). Slovenské národní hnutí mělo nepopiratelně agrární a maloměstské počátky v míře ještě nesrovnatelně silnější než české národní obrození.
Mimořádně zajímavý je i vztah štúrovců k obdobné české dramatické televizní tvorbě. Na mysli mi tu tanou seriály F. L. Věk (1970) i Sňatky z rozumu (1968) a svým obsahem bezprostředně předválečná (před první světovou válkou) Zlá krev (1986). Z tohoto pohledu slovenské dílo vyniká byť poněkud strožeji tesanou přesností zachycení českého předbřeznového i revolučního prostředí a zachycení polistopadově až fatálně nedoceňovaného Slovanského sjezdu s jeho zcela zapomenutou hymnickou písní Hej Slované!, která tolik iritovala naše někdejší německočeské krajany. Pro Čechy je i objevná návaznost na Kuzmányho zhudebněnou báseň Kto za pravdu horí. Je také pozoruhodné, že štúrovci byli zpravidla ne kantovci, ale hegeliány.
Toto slovenské dramatické dílo je neprávem přehlíženo a opomíjeno – světe, div se! – podle všeho i v současném Slovensku. Zdá se to být zarážející skutečnost: Modra, toto štúrovské mauzoleum svého druhu pod širým nebem, leží jen několik kilometrů od pezinokovského rodiště končící slovenské prezidentky Zuzany Čaputové (asi proto je tento seriál zaparkovaný na YouTube). Byť v detailech lze mít vůči syžetu, scénáři a občas i režii dílčí námitky, na faktu objektivního, dostatečně zdařilého, kritického a přitom citovost nepomíjejícího přístupu autorské skupiny i vskutku reprezentačního hereckého obsazení seriálu to nemění nic.
V tomto případě se přitom Rozhlas a televize Slovenska má nesporně čím pyšnit a být nač hrdou: na klasické dílo svých generačních předchůdců – i televizních.