Keller bez cenzury: Sociolog Jan Keller dnes píše o tom, jak se současná hodnotová politika vlastně liší od levných románů pro služky? (casopisargument.cz)
Z úst vládních činitelů často slýcháváme tvrzení, že zejména v otázkách zahraničních razí naše vláda hodnotovou politiku. Co to vlastně znamená, to nezjistíme analýzou postojů a činů naší současné politické reprezentace. Je v nich příliš mnoho posluhování cizím zájmům, příliš mnoho měření dvojím metrem, příliš mnoho tolerance vůči špatným věcem, jsou-li páchány našimi spojenci, a žalostně málo porozumění pro zájmy naší vlastní země a jejích obyvatel.
Naštěstí existuje literární zdroj, díky kterému dávají všechny piruety současné vlády jasný smysl a její na první pohled tak trochu zvláštní stanoviska se stávají rázem pochopitelná. Už téměř před sto lety vydal spolek bibliofilů útlou knížečku obsahující esej Karla Čapka s názvem „Poslední epos čili román pro služky“. Útlý svazek vyšel nákladem 440 kusů a je neprodejný. Přesto si musel někdo z vládních činitelů najít chvilku a jeho obsah do vládní politiky doslova okopírovat.
Karel Čapek popisuje, co musejí romány pro služky obsahovat, aby se od nich jejich čtenářky nebyly schopny odtrhnout a hltaly je dlouho přes půlnoc, než brzy ráno zase nastoupí do práce.
Základem je myšlenkově sice nehluboký, avšak hodnotově pevně ukotvený dramatický děj. Střetávají se v něm síly Dobra se silami Zla. „Celý svět je morálně rozdělen ve dví: v polovinu světlou, spanilou a ctnostnou, a v druhou polovinu černou, sychravou, děsnou a půlnoční“, napsal Čapek před již téměř sto lety.
Oba protikladné póly jsou ve svém ohledu naprosto dokonalé. Na straně Dobra nikdy nezahlédneme ani stopu po něčem nekalém, na straně Zla ani náznak něčeho, co by nám mohlo být aspoň trochu sympatické. Osoby vystupující v románech pro služky musí být ztělesněním jednoho, anebo druhého principu. Musejí být buď stoprocentně ušlechtilé, anebo skrznaskrz zkažené. Není možné, aby se v ději vyskytl někdo, koho nelze už dopředu zcela jednoznačně zařadit na ose Dobra a Zla. Vystupují v nich jen osoby beznadějně provinilé a bytosti křišťálově nevinné. Bytosti nevinné bezpečně poznáme podle toho, že mají v patách padouchy. „Člověk by nevěřil“, píše Karel Čapek, „jak strašně riskantní je být nevinen“.
Zloduchové jsou v těchto románech, pokračuje autor, vždy lépe organizovaní než hrdinové kladní. Ve své záludnosti mají vše velice dobře promyšleno a všechny okolnosti jim nahrávají. Ctnost je naopak ve své nezištnosti až podivuhodně nepraktická. I když zloba myslí na všechno, přesto nakonec prohraje. Ctnost jako zázrakem vítězí, velká láska přemůže zarytou nenávist. Proč romány pro služky končí vždy šťastně? Prostě proto, že v tomto žánru není možné, aby nevinnost nebyla odměněna a špatnost usvědčena. Pouze vyšší literatura si může dovolit skončit bez happyendu.
Jak si vysvětlit tak neuvěřitelně nápadnou podobnost mezi haldami braku sepsaného pro odreagování nepříliš vzdělaného domácího služebnictva a oficiální politickou linií dnešní české politické a diplomatické elity? Je nepravděpodobné, že by Karel Čapek kdy sledoval některou z tiskových konferencí našeho premiéra či ministra zahraničí. Pak ovšem zbývá jen jedno vysvětlení, a sice, že uvažování současné politické elity se skutečně pohybuje na úrovni románů pro služky.