Váhal jsem, zdali mám k této příležitosti sepsat nějaký text. Onen památný den připomínající pád komunismu je i tak příliš zkreslován, profanován a politicky zneužíván. (institutvk.cz)
Nehodlám popisovat listopadové události, nebylo by to autentické – dojímají mne dnešní mladičcí politici namyšleně kráčející po Národní třídě. Snaží se předstírat, že byli jakýmisi disidenty. Alespoň z kočárku. Ze školní lavice. Z diskotéky. Úsměvné.
Zaujala mě „klausovsky provokativní“ teze: Vracíme se zpět a máme blíž k 50. letům než k roku 1989. Předtím než tuto úvahu lacině zkarikujeme, pokusme se nad ní zamyslet.
Je skvělé, že v Česku nenajdeme pracovní tábory, politické vězně, tajnou policii, plánovací komisi či správu tiskového dohledu. Nekonají se monstrprocesy ani prověrky spolehlivosti, nestojí se fronty na základní zboží, ve školách nevyučují dialektický materialismus, nemusíme chodit v průvodech a že země není oplocená a tak dále.
To všechno je výborné, ale měli bychom se s tím spokojit? Není tomu tak, že svobodnou společností buďto jsme, anebo ne. Bavme se o její kvalitě. Nahlížejme na tuto problematiku jako na spektrum. A nikoliv černobíle – ano/ne u pomyslné kolonky „svobodná společnost“ nahraďme procenty. A zeptejme se, jestli tu naši můžeme ohodnotit 100 %? Já si to nemyslím.
Patřím k těm, kteří „chtějí víc něž supermarkety,“ stovky TV programů či zájezdy do exotických destinací. Znepokojuje mě, že ze slova kapitalismus se stal vulgarismus, který si snad žádný politik nedovolí vyslovit. Trh podléhá přílivu regulací a politickým zásahům. Opět stagnujeme a zaostáváme, i když se to zatím projevuje mírně, resp. to zasahuje pouze jednu část společnosti. Ta druhá to buď nevidí anebo ji to netrápí, nezajímá.
Politika pozbyla obsah. Místo skutečných problémů se řeší umělá, zástupná témata.
Ze soupeřů se stali nepřátelé, které není třeba překonat, nýbrž rozprášit. Svobody, suverenity a demokracie si musíme vážit. Je naším úkolem o tyto hodnoty pečovat. Všichni jsme svědky narůstající polarizace a radikalizace. Slovíčka jako dezolát, proruský šváb nebo naopak libtard či ukrofašoun zaplavila mnohé diskuse. Je to nejen nedůstojné, ale v této kvantitě i velice nebezpečné. Ze společnosti se vytrácí respekt ke spoluobčanům, sousedům, kolegům a elementární úcta člověka k člověku.
Čím dál častěji slýcháme absurdní protimluvy hodné Orwellova románu 1984:
Válka je mír – pro dosažení míru je třeba válku přenést hluboko na území agresora.
Svoboda je otroctví – nezatěžujte se, filtrování informací a „dezinformací“ laskavě přenechte příslušnému úřadu.
Nevědomí je síla – neučte se, internet vám přece poskytuje maximální informovanost.
Chudoba je bohatství – opovážili jste se vykořisťovat planetu? Žijte tedy v zeleném pokání, askezi.
Mnoho názorů podléhá autocenzuře. Neakceptujete teorie 70 genderů a 320 identit? Styďte se, intoleranti! Domníváte se, že válku neukončí nekonečné dodávky zbraní? V tom případě jste svině. Nesouhlasíte s politikou dnešní vlády? Ohrožujete liberální demokracii! Méně a méně lidí se je odváží vyslovit – a to kvalitně pluralitní demokracie též neprosívá.
Nemáme žádný Jordán, nemůžeme si „sbalit uzlík“ a odejít. Není kam. Je třeba skoncovat s pasivitou, liknavostí a zbabělstvím. Nemůžeme si dále namlouvat, že za nás přinese oběť někdo jiný. To je falešné. A už vůbec se nemůžeme smiřovat se současným stavem.