Podle Ivana Hoffmana si komentátoři kladli špatné otázky, tedy se neptali, co může Ukrajina vybojovat a co může s Ruskem domluvit. Ale nyní realita klepe na dveře, míní publicista. A upozorňuje: „Západu je jedno, co si Rus myslí. Tím pádem nám ovšem uniká, že Rusům je už dnes jedno, co si myslí Evropa.“ Táže se, zda Ukrajinci, až zjistí, jaká špinavá hra s nimi byla sehrána, nezmění stranu. (parlamentnilisty.cz)
Válka na Ukrajině dlouho dominovala médiím. Do stínu ji odsunula až válka v Izraeli. Současně s náznaky, že pro Američany přestává být Ukrajina prioritou, sílí přesvědčení, že Ukrajina nemá šanci zvítězit. Propagandu postupně nahrazuje neosobní konstatování reality, mediální obraz utvářený přáním, které je otcem myšlenky, se rozpadá.
Referovat objektivně o konfliktu, ve kterém jsme zvolili stranu, je problém. Problém je také připustit, že strana, kterou jsme zvolili a kterou podporujeme, prohrává. Proto asi většina komentátorů neanalyzovala skutečnou situaci, ale řešilo se, co je třeba udělat pro ukrajinské vítězství. Podobně si komentátoři nekladli otázku, co mohou Ukrajinci reálně vybojovat, anebo dojednat s Ruskem, ale dokola opakovali, kdo je v právu a co je správné. Jestliže se tón komentářů začíná měnit, je to proto, že propast mezi mediální prezentací a drsnou skutečností, respektive nepříjemnou pravdou, už nelze bagatelizovat.
Změna větru se pokaždé pozná na pláštích politiků. Jestliže dnes lídr SOCDEM do Evropského parlamentu bez obalu označil za neodpovědné pokrytectví slibovat Ukrajině členství v EU a upozorňuje, že „kdyby Ukrajina vstoupila do EU, Francie by z ní vystoupila“, má to nepochybně souvislost s tím, že republikáni v USA nemají chuť dělit se s demokraty o americko-ukrajinské fiasko. Na všeobecně šířené tvrzení, že na Ukrajině se bojuje za Prahu, připomněl bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, že za Prahu se bojovalo i u Kábulu…
Kam vítr, tam plášť je fenomén, který popisuje chování politiků a politicky angažovaných novinářů po zásadní změně situace. Dokud ovšem taková změna neproběhne, platí zásada, že není rozumné močit proti větru. Dnes už je v našem mainstreamu přípustné citovat z amerického tisku, že Ukrajincům chybí munice, že Zelenskyj je na Ukrajině nepopulární, smí se říct, že sankce Západu Rusko neochromily a dokonce se obrátily proti Evropě, anebo že se Západu nepodařilo Rusko izolovat.
Nedozrál ale ještě čas analyzovat trendy a představit si důsledky ukrajinského „nevítězství“. Američanům, a s nimi i kolektivnímu Západu, notoricky chybí schopnost vžít se do mentality soupeře. Americká diplomacie vychází ze zásady, že když nepomůže hůl, je třeba vzít větší hůl. Kolektivní Západ řeší, co s Ruskem: Jak ho porazit, oslabit, izolovat. Naivně přitom předpokládá, že Rusko musí kapitulovat, protože Západ potřebuje, protože se bez Západu neobejde.
Realita je ale jiná. Rusko je zcela předvídatelné: Nepřipustí NATO na hranici s Ukrajinou, takže Ukrajina bude buďto odzbrojená a neutrální, anebo nebude. Rusko není ve válce s Ukrajinci, ale ve válce se západními elitami, kterým nemůže věřit a tím pádem ani cokoli s nimi dojednat. A v Rusku panuje celonárodní konsenzus, že si nemůže dovolit prohrát.
Západu je jedno, co si Rus myslí. Tím pádem nám ovšem uniká, že Rusům je už dnes jedno, co si myslí Evropa. Zemí, které názor Evropy přestává zajímat a do budoucna Evropu jako geopolitického hráče odepisují, mimochodem přibývá, a současně přibývají země, které si rozumí s Ruskem (a Čínou). Otázka stojí, kdy nám to dojde a co s tím pak uděláme.
Když jsem teď řadu týdnů po nemocnicích marodil s plícemi, starala se o mne i jedna skvělá ruská lékařka. A ošetřovala mne i jedna pečlivá sestra, Ukrajinka z Charkova. Možná proto mne napadlo, že když Ukrajinci prohrají a dojde jim, že s nimi Američané hráli špinavou hru, cynicky je nechali krvácet za americké zájmy a nakonec je hodili přes palubu, klidně je možné, že než by spláceli Západu nesplatitelné dluhy, raději změní stranu. Umím si to představit.