Ekonomka Ilona Švihlíková analyzuje situaci ohledně toků a dodávek zemního plynu do EU. Jaké jsou možnosti a jaká rizika? (casopisargument.cz)
Jednostranné rozhodnutí ukrajinského prezidenta ukončit smlouvu o dodávkách ruského plynu přes Ukrajinu, může mít vážné dopady na dostupnost zemního plynu a jeho cenu v zemích EU. Podívejme se na problém dodávek zemního plynu, jeho dostupnost i cenu poněkud podrobněji.
Začněme u produkce. Banálním faktem je, že je potřeba brát zemní plyn od zemí, které jím disponují. Což často nemusí být země, jejichž režimy se líbí členům Evropského parlamentu, leč suroviny si nejde vykouzlit – i když pravda, část uvědoměle zelených poslanců bude omílat mantru, že nejlepší energie je taková, která nebude vyrobena. Ponechme na chvíli viditelnou idiocii stranou a podívejme se na fakta.
Zdroj „Statistical Review of world energy 2024“ uvádí, že největším producentem zemního plynu jsou Spojené státy, a to hned s podílem přes 25 % na produkci světové. Spojené státy těží u zemního plynu i ropy z technologií těžby břidlic a frakování, které jim nejen pomohly masivně navýšit těžbu, ale také v případě zemního plynu, snížily ceny. Spojené státy tím získaly hned dvě výhody najednou, a domnívám se, že zejména v evropském prostoru se tato fakta podceňují – jednak strategickou, nezávislost na dodávkách a soběstačnost, a jednak cenovou – levný zemní plyn je jednou z výhod, kterou průmyslové firmy zvažují. Domnívám se, že právě tato energetická revoluce přispěla k tomu, že se po roce 2010 zvětšují nůžky mezi vývojem v EU a USA (nepodceňuji tím nijak obří chyby, které EU v daném období, zejména pod vlivem Angely Merkelové, spáchala). Pro pořádek dodejme, že druhý největší těžař je Rusko (14,4 %) dle stejného zdroje. Pak už tu máme středně velké těžaře, jako je Írán (těží ovšem zejména pro domácí spotřebu), Čína (taktéž), Katar, Austrálie (velmoci ve zkapalňování), Norsko, Saúdská Arábie a Alžírsko.
I když jsou Spojené státy velkým producentem, jsou také velkým spotřebitelem – plýtvavost americké ekonomiky je legendární a její spotřeba ropy např. stále převyšuje spotřebu Číny, která má o miliardu lidí víc.
Zpět k zemnímu plynu: Spojené státy totiž samy spotřebovávají 22 % světové produkce, takže rozdíl (alespoň dle výše uvedeného zdroje) činil 166 mld. m3, které by teoreticky mohly být vyvezeny. Spojené státy výrazně investovaly do kapacit zkapalňování zemního plynu, což se projevuje v jejich rostoucím vlivu na tomto trhu (dle statistiky v roce 2023 vyvezly 114 mld. m3).
Právě LNG nás v tomto kontextu zajímá nejvíce, protože přeprava zkapalněného zemního plynu speciálními tankery propojuje regionální trhy (na rozdíl od ropy trhy se zemním plynem mají stále ještě víc regionalizovanou podobu a také se od sebe výrazněji cenově lišily). Ale větší důraz na LNG znamená nutnost investovat do výstavby přístavů schopných přijímat LNG a pouštět ho v plynném skupenství zpět do potrubní soustavy, poptávku po tankerech atd. Je to významné překreslení trhu, které otevírá dveře i pro dodavatele, kteří by u konvenčního plynu nepřipadali v úvahu – ovšem za velmi odlišné ceny.
Obchod se zemním plynem se v roce 2023 dostal pod 1000 mld. m3, nicméně vzrostl podíl LNG, a to na téměř 60 %. Geopolitické tlaky, ale zejména sankce, vedou k překreslování mapy obchodu se zemním plynem. Největším dovozcem LNG je Čína (předběhla Japonsko) a celkově asijsko-pacifický region tvoří necelé dvě třetiny poptávky po LNG.
Na trhu s LNG jsou tři aktéři, kteří mají více méně vyrovnané pozice – USA, Katar a Austrálie. Pozice středně velkého exportu zaujímá Rusko a Malajsie.
Ze statistiky dále vyčteme, že největší dovozce LNG do Evropy byly Spojené státy. Větší podíly mělo ještě Rusko (19 mld. m3), Katar a Alžírsko. Ruská federace dodávala nejvíce LNG do Belgie, Francie a Španělska.
V roce 2023 spotřeba plynu v EU dál klesala, pod 300 mld. m3. Z toho 120 mld. m3 bylo LNG, přičemž Spojené státy se podílely na dovozu 50 %! Oproti roku 2021 se dovozy z USA ztrojnásobily. Odpověď na otázku „cui bono“ je tím skutečně dosti jednoduchá.
Jaké problémy jsou spjaty s LNG? První je samozřejmě otázka environmentální. Vzhledem k tomu, že pod rouškou „boje za klima“ v EU dochází k masivní deindustrializaci, která může zničit celou průmyslovou páteř EU, je absurdní, abychom se radovali nad zdrojem, který byl těžen frakováním (což je ekologicky velmi nešetrný proces), následně transformován do kapalného skupenství kvůli dopravě (což má své energetické nároky), přepravován tisíce kilometrů daleko, aby byl následně znovu přetransformován do plynného skupenství a puštěn do potrubní soustavy zemí EU. Ačkoliv nejsem odborník na emise, pochybuji, že budu daleko od pravdy, když uvedu, že za takového stavu věcí, je mnohem lepší (nemluvě o ceně a strategické bezpečnosti) spalovat domácí kvalitní uhlí než si tady hrát na ekologii. Americký LNG je jen další cestou placení výpalného americkému byznysu – tím nejvýraznějším je samozřejmě cíl 2 % HDP zbrojních výdajů v rámci NATO.
Další problém je otázka závislosti. USA, jak vidno z čísel, nemohou samy nahradit spotřebu EU – tedy leda, že by se skutečně celá deindustrializovala (je vždy důležité analyzovat, proč klesá spotřeba plynu, zda se jedná o efektivnostní úspory, nebo o to, že firmy zavírají či jedou na půl kapacity…). Na světě není tolik zemí, které zkapalňují zemní plyn a už vůbec ne v objemech, které EU potřebuje. Konkurence je tedy prozatím spíše na straně poptávky než nabídky. Při ekonomickém růstu v asijsko-pacifické oblasti (dle MMF se bude největší ekonomická dynamika v roce 2025 odehrávat v Indonésii, Indii a Číně), to mohou být země EU, kdo v situaci nedostatku (a to zejména za absence dlouhodobých kontraktů) takříkajíc ostrouhá, nebo bude nucen přeplácet se s Japonskem či Jižní Koreou. Trump bude bezesporu v rámci svých „vyjednávání“ tlačit na to, aby EU brala vše z USA – což ovšem číselně nedává smysl (a ekonomicky už vůbec ne).
Uvažme navíc, že prezident Trump chce povzbudit rozvoj průmyslu na území USA – nechme nyní stranou, že cla samotná mu naplnění tohoto cíle nemohou zařídit. Možná bude stačit to, že se průmyslové kapacity USA navýší o firmy, které neodejdou ani tak z Číny, jako spíše z EU. Připočtěme k tomu budování datových center a další moderní technologické infrastruktury, pak je patrné, že spotřeba energie bude mít tendenci růst – a Spojené státy za Trumpa budou myslet ještě více na sebe a rozhodně ne na „spojence.“ V USA si na rozdíl od europoslanců nemyslí, že nejlepší energie je ta, která se nevyrobí, neboť nemíní žít na stromech a živit se tím, že budou zbytek světa poučovat o nejvyšších hodnotách.
Nu a pak je tu samozřejmě otázka ceny. Podívejme se na aktuální vývoj cen, evropský standard TTF (Nizozemsko).
Ceny zemního plynu jsou na vzestupu (cože to říkal ERÚ o ceně silové elektřiny, eh?). Na vině je řada faktorů – jednak ona dopravní dohoda s Ukrajinou, která ji samotnou velice ekonomicky poškodí (poplatky za dopravu a skladování v roce 2023 byly 800 milionů dolarů). Přeprava představuje asi 5 % evropské poptávky, přičemž platí, že zásobníky plynu jsou na 75 %, což na začátku nového roku nepůsobí úplně optimisticky.
Ceny zemního plynu v EUR za MWh, standard TTF, Nizozemsko
Tento obrázek nevypadá úplně vesele, ale přeci jen, jsou to podstatně nižší ceny, než v roce 2022, kdy se vyšplhaly šokově i na 300 eur za MWh, zatímco nyní se „jenom“ dostávají k 50 eurům za MWh.
Jenže, ceny zemního plynu jsou nejen klíčové pro vytápění domácností, ale samozřejmě také pro průmysl. A tady je pak na místě porovnání s hlavním rivalem – jak si ho vybrala i Draghiho zpráva o konkurenceschopnosti – s USA.
Podívala jsem se na aktuální ceny, a pokud jsem neudělala nikde chybu v přepočtu BTU na MWh a přes kurz, pak jsou ceny Henry Hub – amerického přepravního uzlu – něco přes 11 eur za MWh, tedy více než čtyřikrát nižší než evropský standard TTF. Pokud ovšem vezmu ceny, které uvádí Světová banka za celé Spojené státy, pak je rozdíl ještě výraznější – pak jsou americké ceny necelých 7 eur za MWh (tedy sedmkrát nižší než v EU!). Výrazný cenový rozdíl podporuje deindustrializaci zemí EU a vytváří obrovskou výhodu pro Spojené státy.
Pokud bude EU dále prohlubovat svou závislost na americkém LNG a nezmění svou energetickou politiku, směřuje bez přehánění k ekonomickému kolapsu. Energie je základní vstup, bez jehož dostupnosti a přiměřené ceny, není možné mít prosperující ekonomiku.
Americká silná pozice v LNG je daná jen „díky“ tomu, že jsou destruovány trasy konvenčního plynu z Ruska. Shrňme: Nord Stream je vyřazen, neboť na něj byla spáchána průmyslová sabotáž rozsahu, jaká snad nemá v dějinách obdoby. Dále je tu Yamal vedoucí přes Polsko, který není využíván. Pak ukrajinský tranzit, který má být rovněž vyřazen. Zbývá jen Turkstream, přičemž podle aktuálních statistik je kapacita obou (na týdenní bázi) zhruba srovnatelná, přes 300 milionů m3 týdně.
Aktuální čísla rovněž ukazují, že ruský dovoz zemního plynu do zemí EU je rozdělen na tři zhruba stejné části: třetina LNG, třetina ukrajinská trasa, třetina Turkstream.
Z hlediska ukrajinské trasy jsou nejvíce závislými zeměmi Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Moldávie (která vyhlásila stav nouze – nu, ti, kteří zvolili současné vedení v zemi nežijí, takže je jim to srdečně jedno) a Rakousko.
Jaké jsou možnosti?
Jednak je to využití kapacit Turkstream na absolutní maximum – je to jediná trasa, kterou ještě Rusko dodává do zemí EU konvenční zemní plyn. Itálie by mohla přispět s posílením dodávek do Rakouska, pak by to přes reverzní tok mohlo poněkud pomoci Maďarsku. Není divu, že premiér Fico jednal velmi razantně, protože situace Slovenska je dosti obtížná – zde může pomoci ČR, nebo Polsko.
Z dlouhodobějšího hlediska je pravděpodobné, že EU si vybere další posílení závislosti na USA – se všemi riziky a negativy popsanými výše. Koneckonců Trumpovo vyhrožování cly už vedlo předsedkyni Evropské komise k tomu, že právě zvýšené dovozy LNG uvedla jako nástroj, jak „Trumpa uklidnit.“
Údajně se také diskutuje o tom, že by do ukrajinských trubek proudil plyn z Ázerbájdžánu, který ovšem jaksi s Ukrajinou nesousedí (a jeho plyn by tedy musel být přepravován přes Rusko).
Překreslování tras produktovodů (a také dopravních tras a koridorů) bude bezesporu pokračovat i v roce 2025. Zatímco jednotlivé země mezi sebou soupeří v dodávkách i ve strategickém využití jejich území pro přepravu, pak se zdá, že minimálně některé země Evropy (Moldávie, Ukrajina a většina zemí EU) se rozhodly být vzorovou obětí své vlastní hlouposti. Bohužel, následky pocítíme všichni.