Evropa je kvůli migraci před explozí. „A trochu se obávám, že ‚usměrněná nenávist‘ se může někde obrátit i proti lidem zcela asimilovaným, třeba jen proto, že budou mít muslimsky znějící jméno nebo budou mít exotický vzhled,“ říká pro ParlamentníListy.cz orientalista Petr Pelikán. Podle něj si většina dlouhodobě působících politiků už uvědomila nebezpečnost situace a obává se, že by mohli ve volbách podlehnout programově protiimigračním stranám. Jenže kdyby přiznali, jak obrovskou chybu páchali během své dosavadní kariéry, padli by tak jako tak. Musejí proto udržovat kontinuitu své dosavadní linie.
Před čtvrt rokem v Hamburku pochodovala více než tisícovka islamistů a tu a tam byly k vidění transparenty požadující vznik chalífátu. Německé orgány poté zřejmě našly zákonný důvod, proč následnou demonstraci se stejným požadavkem rozpustit. Patří tedy chálifát v Německu mimo zákon?
Ty pochody v Hamburku byly dva, ostatně jsme o tom spolu v květnu vedli rozhovor. Média tehdy referovala v tom smyslu, že hlavním motivem první demonstrace byl požadavek vyhlášení chalífátu. Není to pravda, heslo s chalífátem se objevilo jen marginálně, ale německé úřady to vyhodnotily jako útok na podstatu demokracie. Když budu citovat jeden z článků na našich Novinkách, pravilo se tam: „Chalífát je forma vlády, ve které je světské a náboženské vedení sjednoceno v osobě chalífy jako představitele zakladatele muslimské víry. Neexistuje žádné oddělení státu a náboženství jako v demokraciích západního typu. Každý, kdo volá po zřízení chalífátu, tedy jedná proti demokracii a ústavě, připomněla německá média.“
Nemá cenu v krátkém rozhovoru detailně rozebírat všechny sporné body takového hodnocení. Nerad bych se třeba dotknul britského panovníka, jenž je ze svého titulu také hlavou anglikánské církve. Hamburské demonstrace přitom byly ukázkovým příkladem agresivity imigrantů z jiné kultury vůči společnosti, která je neprozřetelně přijímá. Vousatí muži skandující nenávistná hesla proti životnímu stylu a politice země, kam přišli oni nebo jejich otcové, aby si polepšili, a odděleně pochodující zahalené ženy s transparenty. Jenže byrokracie právního státu potřebovala k zákazu dalšího chystaného pochodu zákonný důvod; arogantní rozpínavost vůči hostitelské společnosti nestačí. Nechala si tedy zřejmě vypracovat posudek od nějakého soudního znalce, a ten se chytil jediného okrajového hesla „Chalífát je řešení“. Vymyslel k němu zmíněné hodnocení, aby se měla policie o co opřít. Velký význam to stejně nemělo. Organizátoři vzali na vědomí zákaz požadovat v projevech ustavení chalífátu, a provolání tohoto hesla si nechali až na konec plánovaného programu. Stejně tedy zaznělo, a účastníci měli navíc uspokojivý pocit, že jsou mučedníci pronásledovaní zlými nepřáteli islámu.
Je tedy stát na podobné projevy imigrantů z jiné kultury vůči společnosti, která je přijala, krátký?
Pointa toho ovšem teprve přijde. V Koblenci a ve Frankfurtu proběhne příští týden každoroční celosvětové shromáždění Ahmadíje, což je jedna z mnoha odnoží islámu, na Západě pokládaná za „umírněnou“. Na mnohatisícový mítink přijede ze svého sídla v Londýně jejich chalífa, jedním z vrcholů programu bude také skládání a obnovování přísahy věrnosti chalífovi.
Jestliže si německá policie již jednou vymyslela vlastní definici toho, co je chalífát, a zasahovala podle ní na jednom místě, měla by postupovat úplně stejně i jinde; na zásadě rovnosti před zákonem stojí právní stát. Jenže tento princip ve skutečnosti neplatí, ohýbá se podle politické potřeby. Vidíme, jak nejenom v Německu, ale po celé Evropě, aktuálně hlavně v Británii, postupují vlády tvrdě represivně v případech, kde demonstranti hájí svou původní kulturu a hodnoty, zatímco vůči požadavkům a chování přistěhovalců a jejich zastánců vycházejících do ulic s požadavky za jejich práva se staví nesrovnatelně shovívavěji.
Z obou vámi zmíněných zemí přicházejí čím dál více znepokojivé zprávy, že soužití s přistěhovalci či jejich potomky je velmi problematické. V Německu dramaticky přibývá vražd, ublížení na zdraví s následkem smrti, sexuálních útoků. V Británii přetekla míra trpělivosti po vraždě tří dívek, po níž lidé vyšli protestovat do ulic. Nenasvědčuje i tenhle případ tomu, že je Evropa kvůli imigrantům z muslimských zemí před explozí?
Těžké zločiny, které zmiňujete, narůstají. Referují o nich média, nicméně jsou jen vrcholkem ledovce. Lidi deptá daleko víc každodenní drobnější kriminalita, výtržnosti a chování, které nemusí být jednoznačně za hranou zákona, ale v každém případě je amorální a asociální. Nic z toho nedokáže policie ani další státní orgány postihnout. Na bagatelní trestnou činnost nemá kapacity, na to ostatní pravomoci. Nerozumně se totiž pyšníme tím, že jsme došli ke skvělé svobodě vyjádřené principem „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“. Tím jsme ovšem popřeli všechny regulativy, na kterých stojí společnost. Morálku, svědomí, tradice, bontón, ohleduplnost… Integrace založená pouze na cíli, aby nově příchozí dodržovali zákony a nebyli ekonomicky závislí na podpoře státu, nevede k soudržné společnosti, nýbrž k růstu navzájem neslučitelných paralelních světů fungujících podle vlastních pravidel.
Protože kdo z nás normálních lidí se v každodenním životě řídí zákonností? Zákony s jejich neúnosně nepřehlednou spletitostí většinou příliš neznáme, pokud se s nimi setkáme, obracíme se na advokáty. V každodenní praxi se držíme toho, co nám vštípila v raném věku rodina, škola a naše nejbližší okolí. Migranti se chovají stejně, jenže přicházejí ze společností s naprosto jinými hodnotovými žebříčky, a protože většinou zakládají rodiny s lidmi pocházejícími ze stejného prostředí, reprodukují tyto vzorce i do dalších generací. První generace si obvykle aspoň bývá do nějaké míry vědoma, že její hodnoty jsou vnesené. Další generace už vnímají střet s tradicí země, kde se narodily, jako křivdu a útlak.
Jaké jsou hlavní důvody toho, že si západní společnosti dlouhodobě nevědí rady s tím, jak si v jejich zemích počínají lidé s islámskými kořeny?
Británie tradičně přiznává občanství každému, kdo se v zemi narodí. To ovšem už dávno neznamená, že má takový člověk pozitivní vztah k tamnímu způsobu života, a nemusí mít ani zrnko loajality vůči Británii. A když se většinová společnost dožaduje dodržování těch regulativů, jež nejsou explicitně stanoveny zákonem, ale pro společnost jsou ve skutečnosti mnohem důležitější než spousta zákonů, naráží na zákonnost, která se ovšem nepoužívá vůči všem stejně.
A teď k faktoru islámu: Na počátku 80. let ve Skandinávii na celé čáře zvítězila myšlenka neomezené vstřícnosti vůči uprchlíkům a budování multikulturní společnosti. Tuto ideologii se podařilo implantovat do Německa, a to ji svou silou velmi rychle začalo nutit celé Evropě. U nás jsme si toho na počátku 90. let příliš nevšímali, měli jsme tehdy úplně jiné zájmy Ale možná si vzpomenete, že v této době se i v našich médiích náhle objevilo sousloví rasismus a xenofobie a nevládní organizace zabývající se touto problematikou rostly jako houby po dešti. Byl to odraz pokusů kritizovat v západní Evropě politiku přistěhovalectví, protože už začínala přinášet neúnosné důsledky. Odpor proti imigrantům byl postihován, vyhazovalo se za to z práce, sem tam byli lidé i trestně stíháni. Dnes už tolik represí nevidíme, hlavně ovšem v důsledku autocenzury.
Odpor proti imigrantům se ale ze společnosti nevytratil, nepletu se?
Dospělo se nicméně k určitému kompromisu. Nepřátelství vůči kulturně nekompatibilním imigrantům obecně se usměrnilo tak, že se do určité míry začaly tolerovat alespoň projevy antipatie islámu. Jestli to mohlo souviset s časově shodným nárůstem feminismu, si netroufám odhadovat.
V každém případě není taková „kanalizace nenávisti“ úplně výjimečná. Třeba u nás taky deklarativně brojíme proti národnostní nesnášenlivosti. Bez výjimky se přitom tolerují paušální urážky vůči Číňanům nebo vůči Rusům. Kdokoliv by ale třeba použil jazykový vzorec „Rusák“ na slovo žid, dostane se do nepříjemného problému.
S tím bychom se asi dostali na hodně tenký led. Není náboženství lidí přicházejících na Západ i zástěrkou pro to vnutit původnímu obyvatelstvu svůj způsob žití?
Islám skutečně hraje roli při uchovávání kulturních a hodnotových paradigmat imigrantů a jejich potomků. Vydávají totiž mnoho z nich za součást náboženství a dožadují se jejich ochrany s tím, že svoboda vyznání patří na Západě k nejstarším a nejrespektovanějším lidským právům. Evropa ovšem na své cestě k sebezničení pominula, že ochrana svobody vyznání, svoboda v něco věřit, neznamená také ochranu jakékoliv praxe vydávané za náboženský příkaz.
Všechny tyto paradoxy se spojily v tom případu ubodání tří holčiček v Británii. Údajně se rozšířila zpráva, že pachatel je muslimský žadatel o azyl ze Sýrie a demonstrace se soustředily na mešity a islámská centra. Ten kluk, který to udělal, je možná psychicky nemocný, obávám se, že pravdu se nedozvíme nebo jí už ani nedokážeme uvěřit. Narodil se v Británii, tudíž je z právního pohledu Brit, ale my přitom vůbec netušíme, v jakých hodnotách byl vychováván. Je prakticky jisté, že není muslim, jenže nikdo už není ochoten přiznat ani sám sobě, že nechce ve své vlasti jakékoliv imigranty, protože pak by si připadal jako rasista. Jenže kriminalita a kulturní nepřizpůsobivost křesťanů z Eritreje nebo Nigérie není o nic menší noční můrou pracovníků integračních institucí než třeba u muslimských Afghánců.
A teď odpovím na tu vaši původní otázku. Ano, myslím si, že Evropa je kvůli migraci před explozí, a trochu se obávám, že „usměrněná nenávist“ se může někde obrátit i proti lidem zcela asimilovaným, třeba jen proto, že budou mít muslimsky znějící jméno nebo budou mít exotický vzhled.
Jak v Německu, tak v Británii to vypadá, že vládnoucím špičkám jde o to vycházet vstříc imigrantům, nikoli původním obyvatelům, kteří se bouří proti „dovezeným pořádkům“. Čím to je způsobeno?
Myslím, že teď už je to jen tím, že se politici potřebují udržet u moci. Ještě před nějakými pěti lety všichni svorně tvrdili, že imigrace je pro Evropu přínosem, je pod kontrolou a migranti se úspěšně integrují. Strany a jednotlivci, kteří říkali, že je to lež a přinášeli konkrétní důkazy, byli ostrakizováni, občas perzekvováni. V posledních dvou letech vládnoucí strany na Západě ostře, ale potichu, mění dosavadní vstřícnost vůči imigraci. Moc už to nejde, situace překročila práh, kdy by se dala zastavit dosavadními prostředky. Ale dejme tomu německý kancléř nemůže přiznat, že to, co se dělalo ještě před pěti lety, byla naprostá chyba. V té době totiž byl ministrem financí ve vládě Angely Merkelové, symbolu „vítačství“.
Většina dlouhodobě působících politiků už si uvědomila nebezpečnost situace a obává se, že by mohli ve volbách podlehnout programově protiimigračním stranám. Jenže kdyby přiznali, jak obrovskou chybu páchali během své dosavadní kariéry, padli by tak jako tak. Musejí proto udržovat nějakou kontinuitu své dosavadní linie.
To jsou mimo jiné i ty drakonické represe vůči protimigrantským demonstrantům v Británii.
Je nade vší pochybnost, že vyhostit z Evropy už se ty problémové lidi nepovede, stejně tak je nic a nikdo nepředělá. Co tedy s tím, co z toho může vzejít? Zbývá původní populaci něco jiného než jen vzpomínat symbolicky řečeno na „starou dobrou Anglii“?
Máte pravdu. Bohužel, už je příliš pozdě na to, aby se plánovaně a v mezích současné zákonnosti a pojetí lidských práv podnikla opatření, která by přiblížila stav něčemu, co zde bylo o generaci dříve. Přistěhovalcům se rozdaly trvalé pobyty a občanství, takže je nelze vyhostit a ani není možné zastavit jejich další příliv, především cestou slučování rodin. Jejich druhá či třetí generace je opravdu daleko více doma v Evropě než v zemích svých předků. Viděl jsem, jak je patnáctiletým italským nebo francouzským občanům nepříjemně, když je rodiče přivezou k babičce do Tuniska. Jenže tato generace chce Evropu podle svých představ, ne takovou, do které přišli jejich otcové.
Vidím proto nejspíše dva možné scénáře vývoje, zatím všechno směřuje k tomu prvnímu. Evropa s dosavadními hodnotami a životním stylem postupně zanikne. Nejspíš nenastoupí striktní islámský režim, jak to popisují populární dystopické romány. S tím, jak zeslábnou i takové hodnoty jako pracovitost, ukázněnost a dochvilnost, se Evropa stejně stane snadnou hospodářskou kořistí silnějších civilizací. Ale to už je příliš vzdálené modelování.
A jak zní ten váš druhý a méně pravděpodobný scénář?
Druhý scénář vidím jako určitou obdobu, nikoliv kopii, meziválečného antisemitismu. Paralelu spatřuji v tom, že židé byli tehdy, stejně jako dnes imigranti z Asie a Afriky, popisováni coby cizorodý prvek udržující si uvnitř otevřené občanské společnosti vlastní kulturu, uzavřené sítě vztahů a prioritní loajalitu vůči své pospolitosti. Německo tuto nenávist institucionalizovalo a vnutilo všem státům, kam mocensky dosáhlo. V případě tohoto scénáře by byl zásadní rozdíl oproti událostem před sto lety, že pronásledovaná skupina lidí by měla silné vazby na konkrétní země. Na jedné straně by v nich mohli snadno najít útočiště před perzekucí, ať už by měla jakoukoliv podobu, na straně druhé by tyto státy určitě nějak intervenovaly na jejich ochranu i v Evropě.
Byl bych moc rád, kdyby mi někdo nabídl nějaký třetí, optimističtější, ale uvěřitelný scénář. Prosperující multikulturní společnost to totiž určitě není.