Mimořádná pondělní glosa Václava Klause. (institutvk.cz)
Dvacátý první srpen je dnem našeho národního pokoření, je dnem, kdy došlo k prohloubení našeho pádu z Evropy a vyspělého světa, je dnem, který radikálně zahýbal s osudy mnoha z nás. Někteří ztratili práci a životní perspektivu, jiní členy rodiny, kteří na protest odešli do zahraničí, jiní přátele, kteří najednou zůstali názorově na druhé straně.
Byl přerušen obrodný a demokratizační proces, o jehož vyústění a vyhlídky jsme si sice mnozí mysleli své a neočekávali jsme od něj zázrak, ale který je naprosto nesprávné bagatelizovat a karikovat – zejména na bázi velmi pochybného jednání nemalého množství „osmašedesátníků“ po listopadu 1989, kteří zůstali ve svých tehdejších představách.
O něco podstatného tehdy šlo. V našich dějinách takových období není mnoho. Šedesátá léta znamenala nemalý čin, nemalý krok vpřed.
Ukázalo se také, že jako malá země, a při nedostatku síly a vnitřního přesvědčení, při nedostatku odvahy a při nedostatku politických vůdců, jsme nevyhnutelně objektem, nikoli subjektem dějin. S takto rozehranými kartami to s námi nemohlo dopadnout jinak. Skoro si troufám říci, že jsme jako celek byli – přes srpnové zklamání – uspokojení tím, co jsme v období před 21. srpna dosáhli, a podvědomě jsme cítili, že jsme na víc neměli. Už to nás „hřálo“ a mnohé hřeje dodnes.
Že se Sovětský svaz (a jeho političtí vůdcové) choval tak, jak se choval, že to skončilo bez bombardování a desetitisíců mrtvých, bylo jenom proto, že jsme se nebránili – i když tímto výrokem v žádném případě neusiluji o porovnávání tehdejší situace s dnešní Ukrajinou. Tehdy nevstoupil do hry ani Západ. Ani v roce 1953 v NDR, ani v roce 1956 v Maďarsku a ani v roce 1968 u nás. Rozložení sil ve světě bylo úplně jiné.
Že teď jako země tolik, a zcela mimo naše síly a význam, fandíme Ukrajině, je částečně způsobeno naším špatným svědomím, že jsme se tehdy nezmohli na odpor. A absurditu našeho uvažování snad nejlépe ukazuje opožděná heroizace jediného člověka, který nepodepsal Moskevské protokoly, Františka Kriegela.
Rok 1968 o Sovětském svazu a komunismu mnohým z nás nic nového neřekl. Řekl však leccos o nás a o našem „dobrovolném“ normalizování se. I když někomu snad řekl, že ten komunismus a ten Sovětský svaz není až zas tak dobrý, ale to bylo jen těm, kteří od roku 1948 do roku 1968 na nepřijatelnost komunismu ještě nepřišli, kteří si asi mysleli, že všechny chyby plynou z toho, že když se kácí les, lítají třísky.
Do srpna 1968 jsme se v rozporu se zájmem mocných o něco pokoušeli. Teď mocným – i když jsou na jiné světové straně – jen přikyvujeme. Kdy se v dnešní české vládě objeví alespoň nějaký ten František Kriegel?