Zahraničněpolitický establishment USA se slepě zaměřil na porážku Ruska na bojišti a na zničení jeho ekonomiky. Ani jedno z toho se nestane. (casopisargument.cz)
Před časem se sešla skupina bývalých členů vlády, vysokých vojenských důstojníků, akademiků a analytiků z think-tanků, aby diskutovala o vojenské situaci ve světě, uvádí svůj článek pro Asia Times americký analytik David P. Goldman. Situace vyvolala u některých účastníků obavy srovnatelné s vrcholem studené války v roce 1983. V současnosti americký zahraničněpolitický establishment vsadil na ponížení Ruska, podpořil rozšiřování NATO a použití sankcí s cílem degradovat ruské ozbrojené síly, a nakonec si vynutit změnu režimu.
Podle bývalých členů vlády, kteří mají na starosti obranu a národní bezpečnost, je NATO odhodláno zvítězit nad Ruskem za každou cenu. Tvrzení jednoho ze zpravodajů, že Rusko si měsíčně vyžádá 25 000 až 30 000 obětí, je však nepravdivé a zpravodaj, který tato čísla prezentoval, to ví. Rusko se vyhýbá frontálním útokům, aby si zachovalo živou sílu. Dělostřelectvo představuje asi 70 % obětí na obou stranách a podle všech odhadů Rusko vypálí pětkrát až desetkrát více střel než Ukrajina. Ekonomika sice může mít slabá místa, ale představa, že Rusko je blízko bodu zlomu, není přesná.
Při Putinově znovuzvolení hlasovalo 88 % Rusů, což znamená vyšší volební účast než v západních demokraciích (kritické hlasy nicméně tvrdí, že právě účast byla hlavním nástrojem podvodů – poznámka redakce). Rusové sice neměli na výběr mnoho kandidátů, ale měli možnost volit, nebo nevolit. Ruská ekonomika roste a stala se centrem reorganizace a financování globálních dodavatelských řetězců. Ukrajině dochází vojáci a snaží se přijmout nový branný zákon. Rusko vyrábí mnohem více dělostřelectva než Ukrajina a má dostatečné zásoby bomb ze sovětské éry. Rusko má pětkrát více obyvatel než Ukrajina, a tak se mu daří vést opotřebovací válku, konstatuje Goldman.
Během zmíněného zasedání jeden ze zpravodajů kritizoval německého kancléře Olafa Scholze a další evropské představitele za to, že se ve vztahu k Rusku příliš obávají „jaderného prahu“. Místo toho požadoval, aby Německo poskytlo Ukrajině své řízené střely Taurus, které jsou schopny zničit velkou infrastrukturu. Nedávno vysocí důstojníci německého letectva diskutovali o použití 20 těchto raket ke zničení Kerčského mostu spojujícího Krym s Ruskem. Rozhovor rovněž odhalil přítomnost personálu NATO na Ukrajině.
Pozoruhodné je, že nepadlo ani slovo o možném řešení konfliktu prostřednictvím vyjednávání. Jakékoli vyjednávání by v této chvíli přineslo Rusku východoukrajinské oblasti, které anektovalo, a pravděpodobně by mu poskytlo nárazníkovou zónu sahající až k východnímu břehu Dněpru – a následnou normalizaci hospodářských vztahů se západní Evropou, píše Goldman s tím, že by to pak bylo Rusko, které by vyšlo z konfliktu jako vítěz se zničujícím dopadem na postavení USA ve světě. Namísto vyjednaných řešení tedy někteří navrhují přenést válku na území Ruska nebo rozmístit na Ukrajině vojáky NATO. Obě možnosti však s sebou nesou značná rizika.
Navzdory sankcím se Rusku podařilo získat přístup k neomezenému množství čínského dovozu, takže dopad sankcí je zanedbatelný. Úspěch Číny při vývozu do zemí globálního Jihu je dán rychlou automatizací jejího průmyslu, která jí zajistila nově nabytou dominanci na světovém automobilovém trhu a přinesla kritické vojenské důsledky. Čína tvrdí, že má automatizované závody, které mohou vyrábět 1 000 řízených střel denně. Z toho však vyplývá, že Čína dokáže vyrobit ekvivalent amerických zásob 4 000 řízených střel za týden, zatímco američtí dodavatelé obranných systémů je ručně sestavují roky.
Nikdo tyto údaje nezpochybnil. Zároveň ale nikdo nevěřil, že Rusko má 25 000 obětí za měsíc. O fakta totiž nešlo. Reprezentativní vzorek intelektuálního a výkonného vedení amerického zahraničněpolitického establishmentu si prostě nedokáže představit svět, ve kterém už Spojené státy nerozkazují.
Jsou zvyklí řídit věci a budou hazardovat se světem, aby si udrželi své postavení, píše v závěru Goldman.