Adam Votruba píše o důsledcích současného ideologického přístupu k světu, který je typický pro dnešní západní společnosti. (casopisargument.cz)
Jednu z hlavních příčin současné krize Západu je možno hledat v tom, že Západ uvěřil vlastní ideologii. Na počátku studené války to byl východní blok, kdo se choval ideologicky, zatímco pro západní země byl příznačný spíše pragmatismus vyplývající z nutnosti reagovat na šíření komunismu.
Na tomto místě je snad vhodné osvětlit na konkrétním příkladu rozdíl mezi ideologickým a pragmatickým přístupem. Pragmatický přístup je, pokud v obavě ze sociálních bouří a z šíření komunismu zavedu jako prevenci sociální stát. Ideologický přístup je, prohlásím-li, že sociální stát se podobá komunismu, takže za žádných okolností nemůžeme připustit nic, co by připomínalo sociální politiku. Pragmatický přístup by byl, pokud vláda začne v obavě z etnických konfliktů a růstu nacionálního šovinismu přísně regulovat migraci. Ideologický přístup je, pokud vláda prohlásí odpor k migraci za xenofobii nebo rasismus a začne pronásledovat kritiku vstřícné migrační politiky. Už na těchto dvou příkladech vidíme paradox spočívající v tom, že ideologická politika mnohdy vyvolává právě ty démony, proti nimž bojuje.
Západoevropské země zavedly v 50. a 60. letech sociální stát, nikoliv z ideologických důvodů, ale z praktických důvodů: kvůli obavám z komunismu. Toto období bylo pro úspěch ve studené válce klíčové. Nejpozději od roku 1968 bylo totiž zřejmé, že občany západních zemí komunismus nijak zvlášť neláká, zatímco obyvatele východní Evropy je nutno přidržet u jeho budování násilím.
Přelom 60. a 70. let byl zlomový také v tom, že na Západě se začíná ke slovu důrazně hlásit neoliberální ideologie, která byla formulována jako antiteze marxismu, resp. v polemice s ním. Neoliberalismus přitom sehrává dvojí úlohu. Není jen ideologickou odpovědí na marxismus sovětského typu, vyjadřuje také tužbu kapitálu po obnovení jeho někdejšího výsadního postavení. Lakonicky řečeno: západní kapitalista se přestal bát komunismu, a proto již nebyl ochoten se „uskromňovat“ kvůli celospolečenskému zájmu. Příznačné je, že v roce 1973 byla průměrná reálná mzda v USA nejvyšší v celé historii. Na tuto úroveň se pak již nikdy nevrátila.
V roce 1989 studená válka skončila. Nevděčíme za to Ronaldu Reaganovi, ale Michailu Gorbačovovi. Podstatné je však něco jiného: Západ uvěřil v to, že dosáhl vítězství ve studené válce, a uvěřil i tomu, že zvítězil díky své ideologii. Koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let vyvážel svou ideologii Sovětský svaz, od sedmdesátých let byly již úspěšnější při vyvážení ideologie Spojené státy.
Jedním z nástrojů bylo propagování a doporučování neoliberálních reforem. Neoliberalismus o sobě tvrdil, že je nejlepším a jediným možným receptem na prosperitu. Západní země se tímto receptem nejdříve neřídily. Ostatním ho předepisovaly především ku svému vlastnímu prospěchu. Tržní reformy v třetích zemích totiž vytvářely příležitost pro západní korporace, jak skupovat pod cenou národní bohatství jiných států.
Reformy byly v teorii i v praxi spojeny s ekonomickým poklesem – šokem, který byl údajně nezbytný pro budoucí prosperitu. V mnoha zemích byla záměrně vyvolaná hospodářská krize tak rozsáhlá, že čísla jsou srovnatelná s ekonomickým poklesem za druhé světové války. To platí například o postsovětském Rusku a Ukrajině.
Velmi poučný je v daném kontextu případ Číny. Čínští komunisté si uvědomili, že vydat se ruskou cestou, tj. cestou politického smíření se Západem, by znamenalo nejen konec jejich moci, ale i úpadek a závislost jejich země. Vyvodili z toho jasný závěr, že komunistické ideologie se nemohou vzdát z mocenských důvodů, ale že není příliš moudré se touto ideologií slepě řídit. Otevřela se cesta k pružnější hospodářské politice.
Výmluvné je, že žádná postkomunistická země, která se řídila neoliberálními reformami, nedokázala mocensky ani ekonomicky dohnat žádnou ze západních zemí. Naopak Čína, která šla vlastní cestou, předhání pomalu ale jistě Spojené státy americké. Moc Číny přitom založilo to, že z ní západní kapitál udělal svou montovnu. Je tu další zdánlivý paradox: americký kapitál se řídil neoliberální doktrínou a bylo to ku prospěchu tohoto kapitálu a Čínské lidové republiky, nikoliv však ku prospěchu USA, které tuto doktrínu hlásaly.
Zatímco v rámci komunistických režimů docházelo během jejich existence k postupnému odideologizování společenského života, na Západě jsme svědky opačného procesu. Od sedmdesátých let dochází k postupnému prosazování neoliberalismu až k jeho dominantnímu postavení v devadesátých letech. Ideologizaci nezastavila ani americká hypoteční krize, jakkoliv jasně odhalila neudržitelnost neoliberální ekonomické teorie. Západní mocenské elity pouze přesunuly důraz na tzv. hodnotové aspekty liberalismu, mj. na lidská práva. Neúspěch ideologie vedl fakticky k jejímu posílení, byť s jakýmsi úkrokem. (Zajímavé jsou nářky v době migrační krize na to, jak je populismem ohrožena „humánní“ neoliberální ideologie, aniž by se již připomínalo fatální praktické selhání v krizi 2007 nebo zbídačení mnoha nezápadních zemí šokovou terapií.)
Důsledky tohoto vývoje pozorujeme i v České republice. Polistopadový režim získal svou legitimitu především dvěma sliby – 1) slibem budoucí prosperity a zvyšování životní úrovně, 2) slibem demokracie a svobody slovy. Současná vláda, v níž se spojily všechny liberální parlamentní strany, není schopna plnit ani jeden z těchto slibů. Příznačné je to, že vůbec jako první polistopadová vláda se zcela vážně přihlásila k programu znovuzavedení cenzury, přičemž si zároveň přivlastňuje status jediných strážců listopadového odkazu.
Liberalismus se natolik vyčerpal, že posledním zdrojem legitimity vlády liberálních elit zůstává hledání nepřítele. To zatím na většinu občanů funguje. Vhodným vnějším nepřítelem je Rusko, vnitřním pak Andrej Babiš, populisté nebo „dezinformátoři“. Dodejme, že liberálně-demokratický režim se přirozeně vždy nějak vymezoval proti svým nepřátelům, ale nikdy po dobu jeho existence nemělo toto vymezování tak masivní až hysterickou podobu.
Hledání nepřítele není prosto absurdit. Na indexu u pravověrných liberálů se totiž ocitli i dva hlavní strůjci polistopadového směřování České republiky Václav Klaus a Miloš Zeman. (Srov. např. jejich zařazení na pochybnou a anonymně publikovanou mapu dezinformační scény, aniž by anonymita tohoto počinu snižovala jeho důvěryhodnost u „liberálních“ novinářů.) Jako ikona zbyl liberálům už jen Václav Havel. K tomu se nyní připojilo aspoň trochu radosti z toho, že v bývalém komunistickém rozvědčíkovi našel hrdinný disident konečně svého důstojného nástupce.
Cesta ven z celkového marasmu nebude jednoduchá, ale v jistém smyslu je to i příležitost. Nacházíme se ve zlomovém bodu, od něhož lze zamířit téměř kamkoliv – od nové totality až po upevnění demokracie. Pro Česko to je příležitost k znovunalezení vlastní identity a důstojnějšího postavení na mezinárodní scéně. Zatím se zdá, že ani opozice není příliš schopna vystoupit ze zažitých ideologických klišé, což však nic nemění na tom, že příležitost tu zkrátka je.