Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři aktualizuje obraz nebezpečí, které představuje obnovení závodů v jaderném zbrojení. (casopisargument.cz)

Poté, kdy prezident USA Joe Biden prohlásil, že nehodlá Ukrajině usnadňovat vstup do NATO, snad i pražští janičáři pochopili, že chystaný summit ve Vilniusu nebude o této otázce rozhodovat. Ve hře je totiž mnoho: má-li skončit válka diplomatickou dohodou, je nutné zachovat možnost přisoudit a zaručit Ukrajině neutrální statut. Což členství v Severoatlantické alianci vylučuje. A bez ohledu na to, zda se to někomu líbí, nebo nelíbí, porážka Ruska na ukrajinských pláních či jeho zhroucení v důsledku vnitřních zmatků jsou nejen nepravděpodobné, ale z řady ohledů i velmi nebezpečné: Rusko zůstává jadernou supervelmocí.

V Moskvě vědí, že nasazení armád NATO v přímé konfrontaci by jeho postavení na ukrajinském bojišti notně zkomplikovalo. V případě hrozící porážky v konvenčních bojích by pak mohly následovat zbraně nekonvenční – tedy jaderné. I když ruský prezident několikrát použití nukleárních zbraní na Ukrajině vyloučil, nevyloučil jejich použití v důsledku hrozící prohry na Ukrajině proti případným aktivním spojencům kyjevského režimu. Tedy přímo proti zemím Aliance. Toto odhodlání manifestují dvě rozhodnutí Moskvy týkající se jaderných zbraní: odstoupení od plnění dohody o strategických nukleárních zbraních známé jako Nový START a započaté rozmisťování taktických jaderných zbraní na území Běloruska.

Zastaralý Nový START

Dohoda Nový START (START je akronym z anglického Strategic Arms Reduction Treaty, tedy Dohoda o omezení strategických zbraní) byla podepsána prezidenty USA a Ruska v roce 2010. Jedná se o sedmou úmluvu mezi Washingtonem a Moskvou týkající se kontroly zbrojení v oblasti strategických útočných zbraní. Tedy zbraní, které jsou schopné jedním úderem trvajícím méně než hodinu dosáhnout konečných cílů války. Například zničit lidskou civilizaci. Z těchto úmluv ta, které se říká Nový START nebo START-III, stanovila počet strategických nukleárních náloží na 1550 jak pro USA, tak pro Rusko. Zmenšen byl počet mezikontinentálních raket, balistických raket odpalovaných z ponorek a strategických bombardérů smluvních států na 700 (dalších sto nosičů může zůstat v rezervě). Aktuální stav přibližuje následující tabulka sestavená na základě údajů z nejnovější ročenky Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI). Je z ní zřejmé, že o plnění stanovených limitů lze snadno pochybovat. Mimo jiné proto, že ve smlouvě Nový START se počítá jeden strategický bombardér jako jedna jaderná nálož. Ale nejen proto.

Dohoda Nový START má pohnutý osud. Bývalý prezident USA Donald Trump odmítl návrh svého ruského protějšku Vladimíra Putina tuto smlouvu prodloužit a mimo jiné požadoval, aby do jednání o nové smlouvě týkající se jaderných zbraní byla zapojena i Čína. Z Moskvy tehdy zaznělo, že účast Číny by mohla být užitečná, ale stejně tak by bylo vhodné zapojit do jednání i Francii a Velkou Británii, jejichž jaderný arzenál byl tehdy plně srovnatelný s čínským. Peking poznamenal, že by bylo vhodné, aby před jednáním Spojené státy snížily svůj arzenál na úroveň Číny. Situaci chvíli před vypršením platnosti dohody zklidnil současný prezident USA, který po nástupu do Bílého domu v roce 2021 vyjádřil ochotu smlouvu prodloužit o pět let. To se po vzájemné dohodě stalo – ovšem letos v únoru Rusko oznámilo pozastavení své účasti na smlouvě Nový START. Jak ukazuje následující tabulka, podle kvalifikovaného odhadu dnes devět států dohromady vlastní přibližně 12,5 tisíce jaderných náloží, přičemž téměř 90 % z nich patří USA a Rusku.

Čínský arzenál

Údaje z této tabulky vyvolávají řadu diskusí, přičemž jedno téma je zvláště frekventované: meziroční růst jaderného arzenálu Číny o 60 kusů. Tento nárůst je vskutku nejvýraznější, zdá se, že v Pekingu berou vážně slova Washingtonu, že rivalita Západu s Říší středu vstoupila do rozhodujícího desetiletí. Čína však nadále zůstává jedinou jadernou velmocí, která má ve své doktríně zakotveno, že – jak se například uvádí v dokumentu Čínská národní obrana v nové éře, který schválila Státní rada ČLR v roce 2019 – „nikdy a za žádných okolností nepoužije jaderné zbraně jako první a že v žádném případě nepoužije jaderné zbraně proti státům bez jaderných zbraní nebo zónám bez jaderných zbraní a nebude jimi hrozit“. Čínské nukleární nálože jsou v přehledech vzniklých na Západě vedeny jako „nerozmístěné“, jejich uvedení do bojové pohotovosti a případné použití vyžaduje ještě řadu politických rozhodnutí a technických kroků na cestě ze skladů. Naopak jako „rozmístěné“, tedy připravené k použití, je uváděno 1770 náloží USA, 1674 ruských, 280 francouzských a 120 britských nukleárních náloží.

Tyto údaje lze nalézt v analýzách Federace amerických vědců (FAS; jde o institut sídlící ve Washingtonu založený v roce 1945 skupinou vědců a inženýrů, kteří pracovali na Projektu Manhattan.), ale i v odborných studiích SIPRI, v Bulletinu atomových vědců či materiálech OSN a řady dalších institucí a organizací. Jejich na první pohled překvapivá shoda se zakládá na faktu, že ve všech těchto případech jsou autory uvedených přehledů Hans Kristensen, Matt Korda, Eliana Johnsonová a Kate Kohnová; ti pracují pro informační projekt FAS, jehož je Hans Kristensen ředitelem. A je proto nutné mít na paměti, že tato informace je sice kvalifikovaným, ovšem stále jen odhadem týkajícím se pečlivě utajovaných skutečností: například z tohoto zdroje pocházejí zprávy z roku 2020, že počet náloží KLDR je 35, tedy větší než letos. Obdobné to může být i v případě čínského arzenálu.

Podle nejnovější výroční zprávy Pentagonu o čínských ozbrojených silách, kterou americké ministerstvo obrany připravilo pro Kongres USA, by se měl čínský jaderný arzenál do roku 2035 zvětšit ze současných 410 na přibližně 1500 kusů. Následující graf převzatý z analýzy Jaderný zápisník: Čínské nukleární zbraně, 2023 připravené pro Bulletin atomových vědců autory z FAS ukazuje, jak vypadaly a vypadají americké odhady vývoje čínského jaderného arzenálu – a jak se liší. Historie amerického oceňování sovětských jaderných sil naznačuje, že Pentagon, ale někdy i CIA, z různých důvodů nadhodnocuje údaje o potenciálním protivníkovi.

Kauza Bělorusko

Při zpětném pohledu přes prizma války na Ukrajině se dá říci, že pokus o barevnou revoluci v Bělorusku po prezidentských volbách roku 2020 přispěl k tomu, že si v Kremlu připomněli význam území tohoto státu – jeho charakter nástupního prostoru směrem do geopolitického jádra Ruska. To jistě přispělo k formování přesvědčení Kremlu, že Západ, především USA, svůj tlak na východ nezastaví. Při komplikacích situace na ukrajinském bojišti a výzvách některých politiků k přímé válečné angažovanosti NATO na Ukrajině se mohlo rozmístění taktických jaderných zbraní v Bělorusku jevit jako logické předsunutí nukleárního štítu. Jak je pro Moskvu dobré mít v Minsku spojence, se ukázalo i při vzpouře soukromé armády wagnerovců koncem minulého týdne.

V souvislosti s rozmístěním jaderných zbraní na území Běloruska se nejčastěji mluví o raketách Iskander-M, což je mobilní systém s doletem raket 50 až 500 kilometrů, a bitevnících Su-25 schopných nést jaderné nálože. Počty rozmisťovaných náloží zůstávají neznámé. Nejedná se však o žádný zásadní zlom v rovnováze sil mezi Ruskem a USA či NATO, ale o posun ve struktuře a geografii této rovnováhy. Nelze zapomínat, že od poloviny 50. let mají Spojené státy v Evropě taktické jaderné zbraně. V současnosti je to přibližně sto leteckých termonukleárních pum B61 na základnách v pásu Nizozemí-Belgie-Německo-Itálie-Turecko. Uvedený počet znamená výrazné snížení oproti některým rokům za studené války. Je ale zároveň pozoruhodné, že ani v dobách nejlepších vztahů mezi Moskvou a Washingtonem po skončení studené války Pentagon tento jaderný oblouk kolem západních oblastí Ruska nezrušil. Jak asi tuto skutečnost vnímali na ruském generálním štábu? A ještě jedna důležitá poznámka: tato „předsunutá jaderná obrana“ USA právě prochází modernizací. Obecně platí, že všechna výše uvedená čísla vypovídají o množství nosičů a náloží, nikoliv o jejich nepřetržitě rostoucí kvalitě.

Zborcená kontrola

Válka na Ukrajině ukázala prapodivnou tvář nukleárních zbraní: skutečně fungují jako nástroj odstrašení. Hrozba použití jaderných zbraní odrazuje válčící strany od některých forem eskalace. Většinu amatérů a militantních křiklounů drží – alespoň prozatím – v předpokoji místností, kde se o válce skutečně rozhoduje. Nepouští je k rozhodování, protože hrozba jaderné sebezáhuby lidstva není žádný akademický výmysl či emotivní prohlášení Grety. A ničivý potenciál jaderných zbraní roste, zatímco nedokonalý systém kontroly jaderného zbrojení mocností se zhroutil.

Proces degradace kontroly jaderného zbrojení nezačal zvětšováním čínského jaderného arzenálu či letošním ruským pozastavením plnění smlouvy Nový START. Začal v roce 2002 odstoupením USA od Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany, poté v roce 2019 od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu a následněroku 2020 od Smlouvy o otevřeném nebi. Tyto kroky Spojených států vyrostly z iluze, že hegemon žádné dohody nepotřebuje, stačí mu pouze jím stanovená pravidla.

Strach, nebo důvěra

Žádná z dohod mezi Washingtonem a Moskvou o strategických zbraních nebyla dokonalá. Ani jedna nesnížila potenciál jejich nukleárního arzenálu pod hladinu vzájemného zaručeného zničení a případného vyhlazení lidstva. Dohody se týkaly nosičů, hlavic či náloží, ovšem nevylučovaly modernizaci. Roste ničivá schopnost jednotlivých náloží, přesnost zásahu, průnik náloží opevněním, objevily se nosiče, jako jsou hladinové střely s plochou drahou letu, hypersonické střely, podvodní torpéda či drony s termonukleární hlavicí, na bojiště vstupuje umělá inteligence… Doposud bylo možné tvrdit, že technika velké válce či eskalaci války v zastoupení do úrovně přímé válečné konfrontace supervelmocí brání. Bude tomu tak i v budoucnu?

Dosáhnout míru, který by byl více než přestávkou mezi válkami, nelze prostřednictvím zbrojení. Nestačí ale ani jaderné odzbrojení, k němuž se oficiální jaderné mocnosti, pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN, zavázaly ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Skutečný mír potřebuje vzájemnou důvěru. To se týká i neoficiálních jaderných mocností, tedy Izraele, KLDR, Indie a Pákistánu, které budují svůj nukleární arzenál mimo režim Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Přesto je dobrou zprávou, že se v polovině června sešli experti ministerstev obrany a zahraničí pěti oficiálních mocností a „diskutovali o strategickém snižování rizik, jakož i o jaderných doktrínách a politice“. Problémem ale zůstává, že diplomaty k vyjednávání žene strach, nikoliv pochopení oprávněných zájmů těch druhých. A strach je špatný rádce, může snadno vést ke snaze využít fiktivní příležitost danou špatně propočteným předstihem v modernizaci jaderného arzenálu. Zatím lidstvo postupuje po trajektorii, na jejímž konci může být jedna drobná chyba…