Politolog Oskar Krejčí ve své glose zvažuje, který postup vůči rostoucí moci Číny je pro Západ i svět nejvýhodnější. (casopisargument.cz)

Základní kontury proměny světa v 21. století jsou zřejmé: specifická váha Západu klesá, význam nových mocenských center narůstá. Především se zvětšuje potenciál Číny, a tak se nejčastěji politici, ideologové i analytici zamýšlejí nad tím, jaké má Západ strategické možnosti vůči Říši středu. Výchozí charakteristiku poměru mocenských kapacit Číny a Západu nabízí ekonomika. Podle Mezinárodního měnového fondu byl v roce 1980 podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu (HDP) podle parity kupní síly necelé 2,3 %, zatímco podíl USA byl 21,3 %; letos by měl čínský podíl tvořit víc než 18,9 % světového HDP, zatímco podíl USA byl propočten na necelých 15,4 %. Čína se stala nejdůležitějším obchodním partnerem Evropské unie.

I další charakteristiky mocenského potenciálu naznačují výhody Číny. Pokud jde o počet obyvatel, ani součet obyvatel USA a Evropské unie nedává 1,4 miliardy lidí, tedy množství obyvatel Číny. Organizovanost společnosti byla vždy – samozřejmě kromě úseků dějin, kdy Říši středu rozvrátily chyby vládnoucí dynastie, přírodní katastrofy či intervence ze zahraničí – vyšší než organizovanost na Západě. Centrální orgány v Pekingu, alespoň zatím, vykazují nadstandardní kompetentnost, schopnost uvažovat na několik desetiletí odpředu, předjímat některé problémy. Pracovitost Asiatů je příslovečná. Čína je dnes nejvýraznějším inovačním ohniskem, ale také stavební i architektonickou avantgardou. V této situaci se Západu nabízejí tři strategie vůči Číně: konfrontace, kooperace, ignorování.

Konfrontace

Svět vstoupil do rozhodujícího desetiletí strategického soupeření velmocí. Alespoň tak to tvrdí Národní bezpečnostní strategie USA, kterou v říjnu 2022 podepsal Joe Biden. Podle tohoto dokumentu je Čína jediným konkurentem USA, „který má nejen v úmyslu přetvořit mezinárodní řád, ale také stále více ekonomickou, diplomatickou, vojenskou a technologickou sílu k dosažení tohoto cíle“. Ostatně už od roku 2011, tedy od dob prezidentství Baracka Obamy, se ve Washingtonu veřejně na oficiální úrovni hovoří o tom, že je nutné přesunout hlavní pozornost ozbrojených sil z Atlantiku do Pacifiku (dnes se hovoří o indo-pacifické oblasti). Loni v červnu se k této vizi přiblížili i evropští spojenci USA v NATO, když v Madridu podepsali nový Strategický koncept. V něm je psáno, že Čína „ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty, …snaží se rozvrátit mezinárodní řád založený na pravidlech“. Ani závěrečné prohlášení nejvyšších představitelů skupiny G7, přijaté koncem minulého týdne na jejich jednání v Hirošimě, nevybočilo z této útočné rétoriky.

V řadě kroků Západu lze tento posun zaznamenat, a to nejen na vojenské úrovni. Pokud jde o armády, v poslední době hodně pozornosti přitáhlo rozhodnutí umístit ponorky USA s jadernou výzbrojí do jihokorejských přístavů. To je vydáváno za pozitivní krok, neboť tím má být Soul odrazen od snahy získat vlastní nukleární zbraně. Kus pravdy na tom je, protože z Jižní Koreje zaznívaly hlasy o potřebě vyvážit severokorejský jaderný arzenál. Problém je v tom, že takto se posouvá rovnováha na vyšší úroveň výzbroje v mnohem větším regionu, než je Korejský poloostrov – rakety a střely s plochou dráhou letu z amerických ponorek dosáhnou daleko za hranice KLDR, tedy do hloubky Číny a Ruska. A hlavně: nebylo by příliš obtížné přenést vojenskou rovnováhu na úroveň nižší. Vždyť už byly připravené dohody o jaderném odzbrojení KLDR, jejichž podpis ve Vietnamu v roce 2019 znemožnily Spojené státy tím, že vyvážené snížení nahradily pro Pchjongjang nepřijatelným požadavkem „napřed vy a potom (možná…) my“.

Příklad dohod s Jižní Koreou je jen symbolický – obdobně by bylo možné hovořit o umělém rozdmýchávání napětí kolem Tchaj-wanu (v lednu budou na tomto ostrově prezidentské i parlamentní volby) či o dodávkách ponorek na jaderný pohon Austrálii, ale vlastně o umělém neklidu v celém trojúhelníku v oblasti od Japonska k Austrálii a k Africkému rohu. Toto napětí je v tendenčních médiích, jako jsou ta veřejnoprávní v Česku, představováno jako důsledek rostoucí agresivity Říše středu. Aniž se přistoupí na tuto mediální hru, lze udělat jeden závěr: kdyby nebylo tohoto napětí, těžko by bylo možné zdůvodnit přítomnost amerických vojáků v Japonsku či na Filipínách téměř osmdesát let po 2. světové válce – obdobně jako po ukončení studené války a před převratem v Kyjevě v roce 2014 bylo obtížné zdůvodnit přítomnost vojáků USA v západní Evropě a jejich roztahování směrem na východ.

Kooperace

Konfrontační přístup Západu proniká i do nevojenské oblasti v podobě barevných revolucí, nejrůznějších sankcí, dětinských diplomatických naschválů či rétoriky některých politiků a propagandy. Na druhé straně jsou tu ovšem vystoupení státníků, kteří mluví o potřebě rozvíjení vzájemně výhodné spolupráce. Základem takovýchto prohlášení či konkrétních kroků bývá zpravidla pochopení ekonomických zájmů jednotlivých zemí Západu. Je zde ale také mimořádně bohatá diplomatická aktivita mezi Čínou a západní Evropou v posledních měsících, a to včetně úsilí Pekingu nalézt podobu mírové koncovky války na Ukrajině.

Kooperace může však mít i jiné základy, než je vzájemně výhodná hospodářská spolupráce. Především je to pochopení faktu, že růst angažovanosti Číny v mezinárodní politice není produkt zlovolných ambicí, snahou zničit Západ. V pozadí této rostoucí angažovanosti není ideologický mesianismus komunistů v Pekingu, ale fakt, že ekonomický růst a s ním spojená spotřební úroveň a kvalita života obyvatel Říše středu je ve větší míře než dříve závislá na mezinárodním obchodu. Ten vyžaduje větší diplomatickou i jinou angažovanost. Je také samozřejmé, že snaha uchovat si kontrolu nad takovýmto obchodem je spojena například s úsilím o větší roli národní měny, což je z jedné strany projev úsilí udržet si kontrolu nad zisky, z druhé pak snahou vyhnout se problémům s dolarem jak při sankční politice Západu, tak i vzhledem k nejasným vyhlídkám ekonomiky USA. To naznačuje, že řada kroků čínské vlády, a to včetně oblasti vojenství, může být výsledkem obranných manévrů.

A pak je tu obecné pochopení měnící se role Západu v globální politice a ekonomice. Porozumět faktu, že pokles specifické váhy Západu je bez globální vojenské či přírodní katastrofy nevyhnutelný, nemusí vyvolávat křečovité agresivní jednání. Stačí si uvědomit, že být druhý za Čínou či třetí za Čínou a Indií nemusí být špatné v situaci, kdy převládá vzájemná kooperace. Ve skutečnosti by to znamenalo, že bez ohledu na poměr velikostí HDP bude Západ v něčem třetí, v něčem druhý, v něčem první… To je postavení, které neznamená ohrožení západního způsobu života, jen nahlodává jeho nadřazenost. Globální harmonie s vazbami výhodnými pro všechny strany legitimní zájmy žádného státu neohrožuje. Multipolární uspořádaní založené na mezinárodním právu je nadějí pro všechny.

Ignorování

Historici při hledání příčin takzvaného století ponížení Číny připomínají příběh diplomatické mise pod vedením George Macartneyho, kterou v roce 1793 vyslala do Říše středu britská Východoindická společnost. Ten do Číny připlul na válečné lodi v doprovodu představitelů vědeckých a uměleckých kruhů Anglie. Součástí expedice byly ještě dvě lodě se vzorky výrobků. Vezl i návrh na otevření vzájemných stálých diplomatických zastoupení, požadavky na otevření přístavů mezinárodnímu obchodu a podobně. Už když jeho lodě pluly do Pekingu, byla na nich vyvěšena vlajka s nápisem „Vyslanec, který přiváží poplatky z Anglie“. Konzervativní, sám se sebou spokojený císařský dvůr tak propásl jednu z mála příležitostí, jak získat informace o Západu a včas je využít k vlastní modernizaci – což posléze mělo tragické následky. Proč je vhodné si tuto událost připomínat? Podobně jako sebestředný čínský císařský dvůr koncem 18. století se dnes chovají mnozí politici a propagandisté Západu.

Ignorance může mít také podobu absence obecné strategie spolupráce. Slogan „partner pro jednání – ekonomický konkurent – systémový rival s odlišným modelem vlády“, který tvoří například osnovu dokumentu EU-Čína – strategický výhled schváleného v roce 2019 Evropskou komisí, zní sice elegantně, ale věcně je to nebezpečný nesmysl. Jestliže se bude na jedné straně vyjednávat například o životním prostředí a na druhé straně v rámci rivality bude posilován vojenský tlak, poroste nervozita. V atmosféře bobtnající nedůvěry je pak možné každou ekologickou otázku či předmět ekonomické konkurence prohlásit za bezpečnostní téma. Evropská unie a Rusko přijaly řadu velmi dobrých dokumentů o vzájemné spolupráci, ovšem narůstající nepřátelství po linii NATO-Rusko ukázalo, že při vnímání ekonomického partnera i jako politicko-vojenského rivala se nakonec s největší pravděpodobností zjeví nepřátelský obraz spoluhráče. Nejde o to, že levá ruka neví, co dělá ruka pravá – ony to vědí, ovšem ruka svírající meč se stane důležitější než ruka, která drží váhy. I fiktivní bezpečnost se časem může zdát důležitější než hospodářská či ekologická spolupráce.

Tento vývoj je možné vidět v praxi. Francouzský prezident po návštěvě Číny letos v dubnu mluvil o nutnosti rozšířit spolupráci, ovšem loni podepsal nový strategický koncept NATO. Problém je v tom, že většina státníků neumí stanovit obecnou strategii, a když náhodou takovou strategii někdo sepíše, takoví státníci ji nedokážou naplnit. Pohybují se na globálním orném a válečném poli jako kulečníková koule – narážejí na stěny svých možností či na jiné aktéry, odrážejí se a propagandou představují své zmatené chování jako promyšlenou obhajobu bohulibých zájmů. A sdělovací prostředky bez paměti či ovládané „převyprávěnými dějinami“ tento narůstající chaos prohlubují. Absence komplexní strategie spolupráce založené na posilování vzájemné důvěry na všech hladinách politiky má za následek, že chování států živelně přerůstá v konfrontaci. A nesmí se zapomínat: na to, aby začala válka, stačí rozhodnutí jednoho státu – mír je obtížnější, potřebuje kooperaci všech zúčastněných zemí.