Před nedávnem jsme s mou drahou potkali zámožný izraelský pár žijící v Praze. (facebook.com)
On starší Izraelec, ona Izraelka, narozená ovšem v Sovětském svazu, odkud ještě před jeho koncem emigrovala. Vyprávěla nám, jak po letech strávených v Izraeli a v Česku jí její česká banka vzhledem k válce připomněla, že je Ruska, i když nemá ani ruský pas. Přesto byla předvolána „k výslechu“ do banky a musela po těch letech bance dokládat, co tady v Čechách vlastně dělá.
Pozvala nás poté na její narozeniny a já měl možnost potkat tam i další Rusy a vyptat se jich na jejich pohled na současné Rusko. Můj dojem z těch rozhovorů byl, že není lepší metoda, jak Rusy přinutit cítit se být znovu Rusy, milovat svou zemi a dokonce sympatizovat s jejich režimem, než když se zde o nich mluví jako o podlidech, masy se radují nad záběry mrtvých Rusů a média to přiživují.
Hezky to řekl Filip Turek v rozhovoru pro TÓčko, že má pocit, že nenávist není až tak proti ruskému režimu, ta nenávist je podle něj spíše etnická. I když mluvil o Evropském parlamentu, podle mého to je stejné i v české politice a médiích. Jakkoli je zcela normální kritizovat politiku a režim (já to nedělám, protože to ve velice dostatečné míře dělají média), tak není normální psát, že Rusové mají něco v genech, zaměňovat Putinův režim slovem Rusové nebo psát o nějaké DNA „Rusáků“, kteří tam mají dle Foltýnovo spolupracovníka vládního Stratkomu Ivana Manolova cituji „ničení, krádež a zabíjení“.
Nenávist k Rusům jako etniku, která sem od ukrajinských nacionalistů a nacistů přeskočila a kterou tady média i politici za poslední roky přihřívali, je vlastně moderní formou jakéhosi antisemitismu, který je mezi lidmi také všudypřítomný. Není to kritika politických rozhodnutí vládnoucích elit, které i my kritizujeme, je to nenávist k obyčejným lidem a za takových podmínek je i jakékoli jednání nemožné. A proto Američané mohou s Rusy nyní jednat, protože tuhle nenávist k etniku mají v mnohem menší míře. Filip má pravdu i v tom, když říká, že nenávidět Rusy a milovat Ukrajince, jak nám předvádějí tzv liberálové a lepšolidé, je bizarní, protože je vlastně nerozeznáte.
To jsem si potvrdil. V tom baru totiž všechny hosty obsluhoval i jeden mladý kluk a jak jsem venku na cigaretě zjistil, byl to Ukrajinec, což mě překvapilo. Chtěl jsem si jen ověřit, jestli třeba nepatří k ruské menšině na Ukrajině a tak jsem se ho opatrně zeptal, zdali se cítí být opravdu Ukrajincem, což mi potvrdil.
Když jsem se ho ptal, jak vidí situaci a zdali Rusy nenávidí, říkal mi, že nesnáší Putina, ale dodal, že nesnáší i ukrajinskou vládu a domů se nevrátí. Jeho táta, kterému je 55 let a žije stále na Ukrajině, dostal povolávák, ale zatím nebyl odveden. Snažil se ho dostat ze země, ale marně. Nemůže z Ukrajiny odjet a on má o něj strach, že bude opravdu nakonec muset narukovat. Ale vyprávěl mi, že jeho kolega je Rus a proti obyčejným Rusům nic nemá. Když jsem ho potom pozoroval, všichni se s ním a on s nimi bavili přátelsky a povzbuzovali ho v jeho nové lásce.
Ten kluk se totiž seznámil s nějakou holkou z Oděsy, se kterou si měsíce dopisoval. Vyprávěl mi, že teď se konečně ta holka i s mamkou odstěhovaly z Ukrajiny sem k nám a že už prý měli první rande.
Popřál jsem mu hodně štěstí a opravdu mu ho ze srdce přeju. I když jsem ho viděl jen ten večer a mluvil s ním několik minut, kdybych měl klobouk, hluboce před ním smeknu.