Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad vnímáním závěrů jaltské konference, a to včetně úvah o potřebě nové dohody podobného typu. (casopisargument.cz)
Tento týden si svět připomene 80 let od konání jaltské (krymské) konference, na níž se sešli americký prezident Theodor Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a sovětský předseda Rady lidových komisařů Josif Stalin (4. až 11. února 1945). Jednalo se o druhé setkání této „velké trojky“ během 2. světové války: první se konalo v Teheránu (1943) a třetí v Postupimi (1945) po kapitulaci Německa. Pro Evropu se dnes ze závěrů těchto summitů jeví jako nejvýznamnější rozhodnutí o poválečném uspořádání Německa, dohody o hranicích Polska a Sovětského svazu a o vzniku OSN.
Jaltská legenda
Snad všechny velké historické události mají dvě podoby, faktickou a mytickou. Pokud jde o jaltskou konferenci, ta se stala během studené války svérázným zaklínadlem: mluvilo se o jaltském vymezení sfér vlivu, o jaltském uspořádání světa či Evropy, které se stalo základem „dlouhého míru“ – přesněji absence přímého vojenského konfliktu mezi velmocemi. Na jaltské dohody se odvolávali i mnozí z těch, kteří se snažili vysvětlit, proč Západ nezasáhl například po boku Maďarska při sovětské intervenci v roce 1956, či při potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.
Pokud se jedná o Evropu, jaltská konference rozhodla o vytvoření okupačních zón, včetně francouzské, v poraženém Německu a o rozdělení Berlína. Uzavřena byla dohoda o západních hranicích Sovětského svazu a Polska. Protokol podepsaný vedoucími delegací i ministry zahraničních věcí uvádí, že východní hranice Polska byla vymezena „podle Curzonovy linie s úpravami v některých oblastech od pěti do osmi kilometrů ve prospěch Polska“, přičemž „Polsko by mělo získat výrazné teritoriální přírůstky na severu a na západě“. Základem polské vlády se měla stát prosovětská levicová lublinská vláda, což byl bezesporu ústupek Londýna. Pozoruhodné bylo, že západní mocnosti sice neuznaly připojení pobaltských republik k Sovětskému svazu, ale připojení Kaliningradské oblasti ležící na západ od zmíněných republik odsouhlasily – což vlastně platí dodnes. V Jaltě také došlo k potvrzení dříve manifestovaného přání založit OSN a byl tam schválen princip absolutního veta pro vítězné mocnosti. Dojednání týkající se sovětského vstupu do války s Japonskem byla utajena vzhledem ke snaze Moskvy vyhnout se bojům na dvou frontách.
Dohoda o procentech
Žádná dohoda o sférách vlivu nebyla na jaltské konferenci uzavřena. Jedinou známou úmluvou tohoto typu je takzvaná dohoda o procentech, ústní ujednání, k němuž došlo během návštěvy britského premiéra v Moskvě v říjnu 1944. Winston Churchill ve svých pamětech uvádí, že při osobním jednání se Stalinem navrhl: „Dohodněme se na balkánských záležitostech. Vaše armády jsou v Rumunsku a Bulharsku. My tam máme své zájmy, mise a agenty. Aby se naše cesty nezkřížily kvůli malichernostem.“ Pak pokračoval ve vysvětlování návrhu, a zatímco byla jeho slova překládána, napsal na kus papíru návrh, který ukazuje následující obrázek. „Přistrčil jsem jej přes stůl Stalinovi, který zatím vyslechl překlad. Následovala krátká pauza. Potom Stalin uchopil modrou tužku, udělal na něj velkou »fajfku« a vrátil nám jej. Všechno bylo vyřešeno dřív, než se člověk stačil posadit k jednacímu stolu,“ píše ve svých pamětech Churchill. Jak ukazuje obrázek, podle tohoto návrhu by vliv SSSR v Rumunsku činil 90 %, ostatním by připadlo 10 %; v Řecku Velká Británie (po dohodě s USA) 90 %, Rusko 10 %; v Jugoslávii a Maďarsku by si rozdělili vliv 50 % ku 50 %; v Bulharsku mělo Rusku připadnout 75 % a ostatním by připadlo 25 %. Je zajímavé, že Churchill tehdy vynechal téma Polska, o Československu nemluvě, což naznačuje, jaké byly v říjnu 1944 zájmy a preference Londýna.
Tento návrh se může jevit jako cynický, ale především byl naivní. Jeho naivita spočívá v tom, že Stalin jistě dobře věděl, že o rozdělení sfér určí fait accompli – skutečnost vytvořená tím, kam až dojedou armády jednotlivých států při osvobozování Evropy od nacistické okupace. Obrysy budoucího rozdělení Evropy tehdy konkretizovali vojáci na frontě. Během jaltské konference se podobné dělení sfér nekonalo, protože situace byla jiná než v říjnu 1944:v únoru 1945 chybělo Rudé armádě k dosažení Berlína přibližně 60 kilometrů, zatímco západním Spojencům okolo 500 kilometrů. Dlužno dodat, že Rudá armáda se stáhla z Československa už v roce 1945, z Číny počátkem května 1946.
Ideologie a geopolitika
Pro veřejnost charakterizoval Winston Churchill studenoválečnickou linii rozdělení Evropy v březnu 1946. Tehdy v americkém Fultonu přednesl slavný projev, ve kterém zvěstoval, že „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona“, přičemž oblasti na východ od ní nazval „sovětskou sférou“, kde „téměř ve všech případech převažují policejní vlády a doposud, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie“. Faktické dělení Evropy ale Churchill odstartoval o něco dříve. V květnu 1945 – tedy před Postupimskou konferencí a koncem 2. světové války v Asii – totiž z titulu premiéra nařídil plánovacímu štábu britských ozbrojených sil vypracovat směrnici Operation „Unthinkable“, tedy „nemyslitelné operace“ proti Sovětskému svazu. Prý nechtěl udělat se Stalinem stejnou chybu, jakou udělal Chamberlain s Hitlerem…
Zvažované datum zahájení útoku západních sil proti sovětským pozicím bylo stanoveno na 1. červenec 1945. Vlastně se jednalo o dva plány. Ten první předpokládal překvapivý útok na sovětské ozbrojené síly umístěné v Německu, aby se vnutila „vůle Spojených států a Britského impéria Rusku“. Pozoruhodné je, že většinu útočných operací měli sice provést američtí a britští vojáci spojení s polskými vojsky, ale do bojů mělo být také nasazeno až 10 divizí německé armády vytvořených ze zajatých vojáků wehrmachtu. I tak ale plánovači v britském štábu dospěli k závěru, že vítězství není reálné vzhledem k předpokládané sovětské převaze 2,5:1 v počtu divizí pozemních sil v Evropě a na Středním východě. Druhý plán se stejným jménem analyzoval situaci, k níž by došlo v případě stažení vojsk USA z Evropy a Britové by se museli bránit proti sovětskému postupu sami.
Přes veškerou brutalitu obsaženou v pokynu vypracovat tuto směrnici se zdá, že takové propočty poměru divizí ukazující nemožnost zvítězit nad Rudou armádou – doplněné později i informacemi o počtu jaderných náloží – přispěly k zachování „dlouhého míru“ víc než nějaké dohody o procentech.
Jalta 2.0
V posledních měsících se v souvislosti s hledáním cest k ukončení války na Ukrajině objevují úvahy o tom, že je nutná nová dohoda velmocí jaltského typu. Povětšině tyto úvahy požadují dohodu o novém rozdělení sfér vlivu v Evropě a ve světě v duchu mytického chápání závěrů jaltské konference. Jsou-li však závěry zmíněné konference vnímány jako hledání cesty k porozumění a vytváření nové infrastruktury míru, jak o tom svědčí například úmluvy o vytvoření OSN, pak je nutné souhlasit. Je nesporné, že jaltská konference naznačila podobu budoucího uspořádání, které bylo lepší než chaos. Patrné bylo, že se projevila i dobrá vůle vyhnout se nové velké válce. Hodnota dohod o Evropě je patrná při porovnání s poválečným uspořádáním v Tichomoří. Tam Spojené státy pojaly vítězství nad Japonskem jako soukromý úspěch, o který se nechtěly s nikým dělit. Možná že by dohody jaltského typu zabránily například korejské válce.
Jaltská dohoda se neopírala o naivní dobrou vůli aktérů konference – návrh dohody o procentech či plán Operation Unthinkable názorně ukazují, jak nebezpečně proměnná bývá „dobrá vůle“ státníků. Dohody z Jalty byly úmluvy budoucích vítězů světové války, které realisticky respektovaly aktuální rovnováhu sil. Stálými členy Rady bezpečnosti OSN jsou ještě dnes ty státy, které byly v roce 1945 pokládány za vítězné mocnosti. Současný svět ovšem vypadá jinak – a měly by se tudíž měnit také instituce, jako je zmíněná Rada bezpečnosti, mají-li plnohodnotně plnit svoji funkci. Má-li Jalta 2.0 položit základy novému „dlouhému míru“, musí respektovat výsledky války a oprávněné zájmy velmocí. Jejím základem nemohou být okázalá gesta na téma „hegemon se vrátil“, ale přechod k harmonickému multilateralismu.
P.S.
Před několika dny americký prezident Donald Trump napsal na síti Truth Social: „Nikdy nesmíme zapomenout, že Rusko nám pomohlo vyhrát druhou světovou válku a ztratilo při ní téměř 60 000 000 životů.“ Diskusi tak vyvolal hned ze dvou důvodů: co znamená „pomohl nám“ a kde vzal údaj o 60 milionech.
Čísla naznačují, kdo komu a jak pomohl. Například čísla o lidských ztrátách v 2. světové válce vypovídají částečně „kdo“ a „jak“. Při jejich výběru je ovšem nutné respektovat skutečnost, že i dobře míněné propočty a odhady se často liší. Problémem mimo jiné je, že vojenské „ztráty“ jsou padlí v boji či zabití v zajetí, na nemoci zemřelí plus ranění; že u civilistů jsou ztráty dány jak v důsledku bojů, tak i například v důsledku hladomoru, šíření chorob, loupení; že se někdy počítají i druhotné ztráty, například nenarození z důvodu války. Pro zjednodušení byla v následující tabulce použita vybraná čísla z anglické verze Wikipedie, konkrétně z hesla World War II casualties.
