Neklidná společenská i politická situace na Slovensku by nás měla zajímat. Nejen proto, že Slovensko je země sousední a nám historicky i lidsky nejbližší, ale i proto, že turbulentnost tamního politického vývoje v posledních týdnech se dotýká samotné podstaty demokracie. (institutvk.cz)
Robert Fico vyhrál se svými sociálními demokraty poslední parlamentní volby. Jeho vítězství bylo nezpochybnitelným vyjádřením svobodné vůle výrazné části slovenských voličů. Poraženi byli Šimečkovi progresivisté, poražena byla aktivistická prezidentka Čaputová, poraženy byly mediální i věčně Slováky moralizující umělecko-zájmové elity, poražen, konec konců, byl i „jourovský“ Brusel. Politický program „antifico“ byl Slováky odmítnut a Fico se vrátil do premiérského křesla. Jeho vítězství bylo návratem v mnohém ohledu triumfálním, neboť z postu ministerského předsedy byl v roce 2018 nucen odejít na základě tlaku „slovenských náměstí“ po vraždě novináře Kuciaka (ostatně okolnosti této vraždy, jak se zdá, nebyly nikdy přesvědčivě objasněny).
Vítězný Robert Fico vstoupil do dalšího vládnutí poučený zákeřnými tahy politických protivníků. Začal pracovat velmi energicky, výsledky své práce nesděloval voličům přes média, kterým ze zkušenosti přestal věřit, ale našel si vlastní informační kanály. Důsledně a rozhodně se pustil do řešení problémů, ze kterých progresivistickým silám a jejich spojencům v EU vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Jeho ministryně kultury Šimkovičová například odstřihla „kulturní“ nevládní a neziskové organizace od části státních dotací (takto ušetřené peníze okamžitě určila na opravu střechy Slovenského národního divadla), postavila se proti veřejnoprávní slovenské televizi a slovenským hercům vzkázala, že „hrstka lidí nebude nakazovat národu, jak má žít a co si má myslet“.
Ficovým přirozeným spojencem se stal Viktor Orbán, se kterým začali společně na Evropských radách „dělat potíže“. Až takové, že „Fialovi evropští premianti“ se Ficových postojů zalekli, aby náhodou v očích Bruselu „nespadli do stejného pytle“, a tak zmrazili všechny politické vazby se slovenskou vládou. Tímto krátkozrakým postojem Fialova vláda započala zkázu všeho dobrého, čeho se ve vzájemných vztazích za posledních třicet let dosáhlo, a viditelně se postavila na stranu protificovské opozice.
Robert Fico, i přes atentát, který na něho byl proveden, pokračoval v prosazování slovenských národních zájmů. V Bruselu i na Ukrajině. Volal po mírovém uspořádání, ve kterém spatřoval jedinou možnost, jak zastavit devastaci této země – ekonomickou i společenskou. Když na Slovensko přestal proudit z rozhodnutí ukrajinské strany ruský plyn, na kterém je země zcela závislá, vydal se Fico do Ruska. Toho se chytili Šimečkovi progresivisté. Ve chvíli pro Slovensko mimořádně složité vyvolali v zemi atmosféru, ve které obvinili premiéra z úmyslů vyvést Slovensko z EU i NATO. Byla to sice lež, kterou Fico opakovaně veřejně popřel, nicméně pod heslem „dost bylo Fica“ se na Slovensku začala plnit náměstí demonstranty dirigovanými Šimečkovými progresivisty – zjevně organizačně a finančně k těmto akcím připravených.
Hlavní otázka je tedy nasnadě: ohrožuje Robert Fico slovenskou demokracii? Je typem vládce s despotickými sklony? Je představitelem „sklonů středoevropského prostoru k autokracii“, jak píše bruselské Politico? A jsou na místě skandování demonstrantů vyhecovaných Šimečkou a spol. „Slovensko je Evropa“?
Nežiji na Slovensku, nemám autentický každodenní dotyk s tamní atmosférou, nezbývá mi tedy nic jiného, než sledovat dostupná slovenská média. Na základě těchto informací tvrdím, že Slovensku nehrozí opuštění „Západu“ a přimknutí se k „Východu“. Slovensko se nikdy ze svého zeměpisného umístění „nepřestěhuje“ kamsi „blíž“ k Rusku, nota bene málokdo si něco podobného na Slovensku autenticky přeje. To, oč tam jde, je rozpoutání existenčního zápasu všech, kteří ve volbách přímo či nepřímo prohráli a s vlastní porážkou se nesmířili (a nemusí to být jen Slováci na Slovensku). Pro své cíle a ambice využívají nálady oné části veřejnosti, která Fica a jeho politiku buďto autenticky nenávidí, nebo je ve svých nejistotách snadno manipulovatelná. Nálady přeexponovávají progresivistická média srovnáváním premiéra Fica tu s Lukašenkem, tu s čínským vůdcem Si-Tin-Pchingem, tu obviňováním Fica z „kamarádství s masovým vrahem“. Svým dílem přispívá i ukrajinský prezident Zelenskyj, kterému oslabování Fica politicky vyhovuje, proto pomáhá slovenské opozici přitápět pod kotlem.
Premiér Fico sice svolal – v obavách o rozpoutání bratislavské varianty „majdanu“ – bezpečnostní radu státu, ta však žádná bezpečnostní opatření či restrikce na život na Slovensku neuvalila. Žvásty šéfredaktorky deníku SME, že „Fico tímto krokem dává vzpomenout na rok 1939“, jsou mimo jakékoli chápání.
Mimo chápání je ovšem i vyjadřování části české politické scény, která si nenechává uniknout příležitost Slováky z Prahy poučovat a do situace na Slovensku se nepatřičně vměšuje. Naposledy vyjádřením prezidenta Pavla, ve kterém tvrdí, že „bychom měli věci nazývat pravými jmény…[neboť] demonstranti pouze vyjadřují názor, že Slovensko patří na Západ…“, které nebylo pouze nešťastné, bylo – s ohledem na citlivost česko-slovenských historických vazeb – nemístné.
Zkusme situaci na Slovensku sledovat a hodnotit klidněji. Nesnažme se do toho Slovákům mluvit či jim dokonce z Prahy radit (ostatně sami máme vlastní máslo na hlavě). Snadněji třeba pochopíme, že Robert Fico demokracii ve své zemi nijak neohrožuje. Vládne na základě mandátu vzešlého ze svobodných voleb a výsledky jeho práce budou moci voliči ocenit v příštích parlamentních volbách.
Kvalitu slovenské demokracie ohrožují především ti, kteří s výsledky demokratických procesů umí žít pouze tehdy, když oni sami jsou vítězi. Ostatně tohle známe dobře i z České republiky.