Politolog Oskar Krejčí ve své glose charakterizuje čtyři základní scénáře možného ukončení bojů na Ukrajině. (casopisargument.cz)
Předvídat konce politických událostí bývá snazší než dohledat jejich začátek. To proto, že skutečný začátek bývá nejen zcela konkrétní, ale také skrytý pod nánosem jiných událostí a ideologických předsudků. Naopak v případě konce se stačí smířit s tím, že budoucnost existuje ve variantách – přičemž racionálních variant bývá omezené množství. Pak už stačí jen přiřadit jednotlivým variantám míru pravděpodobnosti. To platí i o válce na Ukrajině, kde obraz konce má čtyři hlavní varianty.
Varianta A: vítězství jedné z bojujících stran
PRO: Tento scénář by pro vítězství Ruska vyžadoval vydržet v současném vojenském tlaku, nebo tento tlak zvýšit. Ukrajina k vítězství potřebuje zesílit tlak – tedy nejen trvající, ale zvýšenou pomoc Západu. Vítězství té či oné strany by mohlo mít například podobu několika strategických průlomů stávající fronty; zhroucení armády v důsledku vyčerpání; růst nespokojenosti s politickým a vojenským vedením uvnitř mocenských struktur; dramatický pokles důvěry obyvatelstva vůči vedení státu; převrat v Kyjevě, nebo v Moskvě.
PROTI: Rozdílná vojenská síla nutí slabší stranu konfliktu k hledání eskalace. Rusko je v základních ekonomicko-vojenských ukazatelích mocnější než Ukrajina. Je v zásadě autonomní: jeho ekonomika roste; vojensko-průmyslový komplex je funkční; počet obyvatel ve věku vojenské služby je v Rusku větší než na Ukrajině (minulý týden ruský prezident nařídil zvýšit velikost ozbrojených sil na 2,38 milionu lidí, z nichž by mělo být 1,5 milionu vojáků v aktivní službě); úroveň velení se zlepšila. Kyjev hledá řešení v další mobilizaci, ale hlavně v nových typech zbraní ze Západu – aktuálně pomocí západních raket dlouhého doletu. Proto se ve veřejném prostoru objevil eufemismus „dát Kyjevu souhlas použít rakety s dlouhým doletem proti vojenským cílům v Rusku“. V daném případě ale nejde o žádný verbální souhlas typu „tak s tím nářadím dělejte, co chcete“. Výběr cílů v hlubokém týlu, jejich zaměření i řízení raket k nim vyžaduje zapojení amerických specialistů a vojenských družic. Ty Ukrajina, ale ani Velká Británie, nemá. Znamenalo by to zásadní eskalaci v podobě přímého vstupu USA na bojiště, a tedy i NATO do války – na což by Rusko jistě odpovědělo vlastní eskalací.
Z představy vytvoření chaosu v ruské společnosti pomocí úderů raket dlouhého doletu a z následné ochoty Kremlu jednat na základě podmínek Kyjeva údajně vychází dopředu ohlašovaný nový Zelenského pětibodový „plán vítězství“. Ten by chtěl ukrajinský prezident americkému prezidentovi představit (že by jej v Bílém domě neznali?) tento týden během své návštěvy v USA. Vlastně se má jednat o požadavky Kyjeva vůči Západu. První čtyři body nového plánu se prý opírají o dřívější Zelenského formuli, o vizi návratu na hranice z roku 1991. Tedy o představu porážky Ruska. Nový plán by pak měl být projednán na listopadovém velkém summitu, na který by mělo být tentokrát pozváno i Rusko. A co pak? To proběhne hlasování, Rusko prohraje a poslechne? Bez ohledu na situaci na frontě? Skutečné mírové plány se nechystají pomocí divadelní reklamy, ale při diplomatických jednáních za zavřenými dveřmi, aby diskutované kompromisy nevyvolávaly emoce, které by pro své vnitrostátní ambice zneužívali někteří politici, ale také málo chápaví novináři a fanatičtí aktivisté.
Varianta B: zastavení bojů na dané linii fronty a příměří
PRO: Naplnění tohoto scénáře může vyrůst z vyčerpání – ekonomického, vojenského, z únavy veřejnosti, ze ztráty mezinárodní opory a podobně. Jiným důvodem příměří by bylo pochopení patové situace, kdy případné zisky na bojišti neodpovídají nákladům. Jiným faktorem může být tlak důležitých zemí globálního Jihu (Číny, Indie, Brazílie…), který k válce na Ukrajině často nevidí dostatečný důvod; mnohé napoví říjnový summit zemí BRICS v Rusku. Zásadní význam by měla změna názoru na válku ze strany Spojených států (nový prezident USA?), což je možné v případě pochopení nevýhodnosti vyčerpávajících bojů na východě Evropy, když aktuální těžiště globálního konfliktu je v oblasti Tichého oceánu (nebo v západní Asii?). Ať tak či onak, předání osudu války z rukou generálů do rukou diplomatů by v této chvíli vedlo k zamrznutí konfliktů.
PROTI: Diplomaté nemusejí nalézt řešení podstaty konfliktu. „Korejský scénář“ také může zastírat skutečnost, že diplomatickým jednáním získají strany konfliktu jen čas na přípravu k novým bojům. Jistě se najdou lidé, kterým by dočasné přerušení války vyhovovalo. Třeba ve chvíli, kdy fronta spotřebuje zásoby starých zbraní a munice z doby studené války. To by v podmínkách hysterií přesyceného ozbrojeného míru na Ukrajině a kolem ní mohlo zajistit nové zakázky pro vojensko-průmyslový komplex. V případě Západu je možné očekávat využití této situace ke zvýšení tlaku nejen na modernizaci, ale i na unifikaci (amerikanizaci?) armádní výzbroje. Při posuzování této varianty nelze také zapomínat, že ukrajinský prezident nedávno veřejně odmítl brazilsko-čínský návrh cesty z války na Ukrajině. Navíc v Pekingu jistě z takových dokumentů, jako je nejnovější Strategický koncept NATO, cítí, že po případné porážce Ruska by na řadě mohla být Čína.
Varianta C: dohoda Ruska se Západem
PRO: Současná úroveň války je na Ukrajině udržována jen díky podpoře Západu poskytované Kyjevu. Podpoře vojenské, zpravodajské, ekonomické, diplomatické a propagandistické. Kdyby tato podpora ustala, Kyjev by se musel přizpůsobit zcela nové situaci – obdobně jako v roce 2022, kdy jeho zástupci podepsali v Istanbulu návrh dohody s Ruskem, ale na základě „doporučení“ z Londýna a Washingtonu od nich Kyjev ustoupil. Vyčerpání „volných“ zdrojů Západu je v řadě ohledů patrné. Jisté je, že současná oficiální globální strategie USA vyžaduje větší koncentraci pozornosti na indo-pacifický region, tedy omezení angažovanosti v Evropě. Také klimatické změny ukazují, že skutečné ohrožení může mít i jinou než válečnou podobu, a bylo by tedy vhodné přesunout alespoň část absurdně vysokých výdajů ze zbrojení pro potřeby civilní obrany, posílení ženijních vojsk a podobně. Kdyby dohoda Západu s Ruskem znamenala úmluvu o nové bezpečnostní architektuře Evropy, mohly by být všechny uváděné příčiny bojů na Ukrajině podřízeny novému konsensu. To platí o garancích míru na východě Evropy, o podobě hranic mezi Ukrajinou a Ruskem (a Polskem?), zapojení Ukrajiny do západních struktur, o odstranění sankcí a podobně. Kdyby tato dohoda respektovala oprávněné bezpečnostní zájmy zúčastněných mocností, mohla by se stát předobrazem, či přímo součástí nového bezpečnostního upořádání světa – například nových dohod o nukleárních zbraních, které by zahrnuly všechny jaderné mocnosti, o kyberbezpečnosti či umělé inteligenci a podobně. Tyto dohody nevyžadují hned na začátku obnovení vzájemné důvěry Západu a Ruska (případně zemí globálního Jihu obecně), mohly by být postaveny na poznání výhodnosti spolupráce při racionální obhajobě národních zájmů.
PROTI: Naplnění této varianty brání především fakt, že pro značnou část mocenské elity USA (anglosaské elity?) smyslem války na Ukrajině není nějaký mír, ale (a) vyčerpání, diskreditace či přímo rozpad Ruska; (b) podřízení Evropy ještě více Washingtonu. Ekonomika Evropské unie se díky této válce stává mnohem závislejší na USA, méně konkurenceschopnou, mocenská elita západní Evropy přebírá americké politické a ideologické stereotypy, nemluvě o školství, sdělovacích prostředcích a masové kultuře. Z tohoto hlediska je výhodnější udržovat oheň na Ukrajině v kontrolované podobě než nějaké nové uspořádání Evropy. Je možné, že pro část současné vlády v USA se zdá udržení současného stavu na Ukrajině před volbami prezidenta méně riskantní než složité hledání cesty k nové bezpečnostní architektuře Evropy. K naplnění této varianty nepomáhají ani extrémní požadavky některých ruských politiků a publicistů, lze ale předpokládat, že ty by v případě dohody se Západem Kreml dokázal zkrotit.
Varianta D: eskalace do úrovně jaderné války
PRO: Koncovka v podobě totální jaderné války by ukončila boje na Ukrajině tím, že by zničila lidstvo. Jaderná válka ale nemusí hned znamenat vzájemné zaručené zničení pomocí strategických zbraní. Lze předpokládat, že použití jaderných zbraní bude předcházet řada akcí jiného typu jako například přerušení diplomatických styků mezi některými státy (Ruska s Velkou Británií?); dodání ničivých zbraní nepřátelům USA či Ruska v jiných oblastech světa; údery konvenčními zbraněmi na „centra přijímající rozhodnutí“ a podobně. Přechod k jaderným zbraním může začít testem nukleární nálože na zkušebním polygonu na Nové zemi či v Novém Mexiku (USA Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek nikdy neratifikovaly, Rusko svoji ratifikaci zrušilo vloni); pak úder taktickou jadernou náloží na méně významný cíl, třeba na území spojence druhé strany (v Evropě tam, kde jsou uskladněny jaderné bomby USA, nebo v Íránu?); následně…
Nejpravděpodobnější vykročení tímto směrem představuje přenesení bojů na území Ruska s přímou podporou států NATO ukrajinským vojskům. Dokument Základy státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašování podepsaný ruským prezidentem v roce 2020 uvádí čtyři důvody k použití nukleárních zbraní. Dva z nich by odpovídaly možné eskalaci války na Ukrajině: nepřítel operuje proti ruským kritickým státním nebo vojenským zařízením, což by mohlo narušit odvetné akce ruských jaderných sil; Rusko je pod útokem konvenčních zbraní, což ohrožuje samotnou existenci státu.
PROTI: Od chvíle, kdy bylo jasné, že USA neudrží svůj monopol na jaderné zbraně, slouží atomové zbraně k odstrašení: hrozba jejich použití nutí svojí těžko kontrolovatelnou ničivou silou strany konfliktu hledat méně drastická, možná i sebevražedná řešení. Někdy se říká, že „velká válka nevypukla, protože existují jaderné zbraně“. Jenže zlí jazykové tvrdí, že „velká válka nevypukla, přestože existují jaderné zbraně“. Zatím politika nukleárního odstrašení funguje. Problém je, že tato politika je postavena na rozumném odhadu politiků – což je velmi riskantní základ.
***
Jako ideální konec války na Ukrajině se jeví varianta C: dohoda o vytvoření nové bezpečnostní architektury. Jako scénář, který se nyní naplňuje, se jeví varianta A: snaha zvítězit. Vyčerpání či dílčí změny v politice USA, a tedy i Kyjeva, upřednostňují variantu B: příměří na současné linii bojů. I když je vidět ve Washingtonu i Moskvě snaha vyhnout se eskalaci do úrovně jaderné války, tedy variantě D, drobnými, zdánlivě nevinnými krůčky se však k ní válka na Ukrajině blíží. Významnou roli při hledání koncovky války mohou sehrát nahodilé prvky v politice Západu a Ruska, a to i politice vnitřní. Ty mohou situaci pozměnit jak směrem k dosud neviditelnému scénáři, tak i ke kombinaci variant: příměří může vést jak k dohodě Západu a Ruska, tak může být předehrou k eskalaci. Racionální prognóza konce války na Ukrajině by také neměla přehlédnut ještě jeden významný faktor: v politice je mohutná tvůrčí síla lidské hlouposti nezměřitelná.