Budeme jen bezduchým stádem, které samozvaní pastýři dovedou na porážku, nebo si uvědomíme, že slepá důvěra nás tam jednoduše dovede, ptá se Milan Daniel. (casopisargument.cz)
Zdaleka ne všichni ukrajinští muži se nechávají přesvědčit k tomu, aby se dobrovolně účastnili války. Ostatně podobně i mladí Rusové. Média přinesla uprostřed července zprávu o tom, že hrdinný ukrajinský pohraničník zastřelil jednoho ze čtyř vojáků, kteří zběhli od své jednotky a chtěli před pravděpodobnou smrtí na frontě uprchnout do Moldavska.
Není to nic výjimečného, mladých mužů, kteří si cení vlastního života daleko více než pochybné vlastenecké povinnosti je nepočítaně. Nemají-li dost peněz na to, aby se válce vyhnuli suchou cestou, volí třeba tu mokrou, často přes Tisu, třebaže tím riskují život. A zprávy podobné té, na niž je odkazováno v úvodu, mají přesvědčit potenciální následovníky oněch nešťastníků k tomu, aby to vzdali, podřídili se moci a nechali se sebou zacházet jako se spotřebním materiálem.
Na československých hranicích našlo během čtyřiceti let vlády jedné strany smrt 282 lidí, kteří se pokusili jejímu dobrodiní uniknout. Příběhy mnoha z nich jako by z oka vypadly těm, které se nyní odehrávají na té Ukrajině, jejíž „vláda“, podpíraná Bruselem a Washingtonem se nyní druží s naší koloniální správou. O tom, kolik lidí zahynulo ve válce, která nekončí proto, že se stále nedaří rozbít Rusko, je otázka. Nejnižší odhady jen ukrajinských ztrát mluví o desetitisících mrtvých, možná statisících zraněných, milionech emigrovavších.
To všechno je výsledkem neochoty k dialogu a rozumnému kompromisu. Přestože válka škodí nejen zemím, které se jí účastní, ale v mnoha ohledech i Evropě, jíž jsou obě součástí, cestu k míru hledá málokdo. Z vrcholných evropských politiků viditelně jen jeden: Viktor Orbán.
V prostředí, které je míru nepřátelské, a naopak živí vizi války mnohem větší, je zdánlivě sám. Mnozí evropští hodnostáři jej mají za černou ovci, kterou se snaží izolovat. Podporu však nachází u velké části evropské veřejnosti, pro niž představuje naději na to, že ne vše je ještě ztraceno.
Maďarsko je obecně pokládáno za malou zemi s malým významem. Aktivity jejího premiéra, které nacházejí odezvu na celém světě, však mluví o něčem jiném: uznání dojde beran, který se neorientuje podle bekotu poplašených ovcí vedených bačou Sorosem, jde za svým a dovede ostatní přesvědčivě strhnout. Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl, praví klasik.
Ten chlap má prostě odvahu.
Smutné je, že se i za situace ohrožení vlastní země přijímáním štvavé rétoriky nechává nemalá část našich občanů ke své škodě manipulovat pokřivenou propagandou. Na druhé straně je jistou nadějí, že i v té naší malé zemi, která se snaží dosáhnout věhlasu tak, že jedné z válčících stran dodává prostředky na zabíjení, povstávají lidé, jimž odvaha nechybí. Jejich praporem je mír.
Je před volbami, které jsou z hlediska mezinárodní politiky zdánlivě bezvýznamné. Ale i u kandidátů do krajských zastupitelstev či Senátu bychom měli zvažovat, kdo z nich má chování stádní a kdo se naopak řídí tím, že myslet je víc než věřit.