Diplomacie vyžaduje pochopení toho, jak ostatní země vnímají svět, a nikoliv toho, jak by Západ chtěl, aby ho viděly. (casopisargument.cz)
Zaměření na výsledky a časový harmonogram zastínilo smysluplnou analýzu příčin ukrajinské války, míní ve svém článku stratég Henry Hopwood-Phillips. Prezident Vladimir Putin se stal pro Západ obětním beránkem. Místo toho, aby se komentátoři soustředili na rozkrývání motivací Moskvy a řady vnořených konfliktů, dali přednost předpovědím výsledků a časových horizontů. I když se po více než dvou letech do popředí občas dostávají méně povrchní narativy, démonizace Ruska (zakořeněná právě v solipsismu, který vedl k současné roztržce zájmů a střetu zbraní) přetrvává. Samolibé narativy zanechávají Západ nepřipravený na neliberální lídry.
Konflikt mezi Ruskem a Západem ohledně Ukrajiny pramení z vyloučení Ruska z expandujícího politického Západu a z neexistence rámce kolektivní bezpečnosti, který by zahrnoval Rusko. Západ podporuje právo Ukrajiny přihlásit se k západním institucím, ale panuje nejistota ohledně toho, co prosazují oponenti. Princip „nedělitelnosti“ evropské kolektivní bezpečnosti, který tvrdí, že bezpečnost jednoho národa je neoddělitelná od ostatních zemí v jeho regionu, byl základem evropské bezpečnosti již od poloviny sedmdesátých let.
Neutralita Ukrajiny zakotvená v ústavě od roku 1996 však byla v roce 2019 Kyjevem definitivně zavržena, což v Rusku potvrdilo obavy, které pramení z minulých angažmá NATO v Srbsku, Afghánistánu, Iráku a Libyi. Pokud by ruské blízké zahraničí zaniklo v mase západních satelitních států, Kreml by se utopil v přílivu hodnotových změn diskreditujících jeho vládu. Prezident Boris Jelcin v roce 1994 varoval, že rozšíření NATO přinese perspektivu „studeného míru“, který se bude vyznačovat nedůvěrou a strachem. Putin se domnívá, že bezpečnostní řády zdaleka nevstupují do nové osvícené éry, nýbrž zůstávají hegemonní.
Není jisté, zda má agresivní postoj Kyjeva vůči Rusku mezi Ukrajinci širokou podporu. Někteří totiž donedávna preferovali užší vztahy s Moskvou. Ukrajinští představitelé nicméně prosazovali derusifikaci a usilovali o pomoc USA a Velké Británie při modernizaci armády. To rozzlobilo Putina, který tvrdí, že se Ukrajina stala nepřátelským „předmostím“. Návrh prezidenta Zelenského, že by se Ukrajina mohla vzdát svého nejaderného statusu, napětí rozdmýchal ještě více.
Malé národy pod vlivem hegemonů mají jen malou šanci zpochybnit jejich plány. Geopolitické výsostné postavení umožňuje Západu přehlížet starší mechanismy, jako jsou „sféry vlivu“ a „vyvažující síly“, píše Hopwood-Philips. Rusko v tom vidí snahu přeměnit vítězství v ideologický imperialismus. Rada bezpečnosti OSN, jediná skutečně donucovací součást mezinárodního aparátu, podléhá paralyzujícím vetům. Autor varuje, že zkreslené představy zřídkakdy pomáhají řešit války. Neexistují žádné důkazy o ruských plánech na invazi do Moldavska, Polska nebo pobaltských republik, ale přání Ukrajiny zbavit se neokoloniálního vlivu s sebou nese systémovou „derusifikaci“, která je pro Moskvu geopoliticky znepokojivá.
Důraz Západu na univerzální hodnoty a lidská práva je kritizován za vytváření dvojích standardů a delegitimizaci jiných hodnotových systémů. Při zpětném pohledu osvobodil triumfalismus Západu Rusko od předstírání, že je západní velmocí a povzbudil ho, aby se ztotožnilo s obrozujícím se Východem, který odmítá blokovou politiku a trvá na suverénní rovnosti svých členů.
Diplomacie vyžaduje pochopení toho, jak ostatní země vnímají svět, a nikoliv toho, jak by Západ chtěl, aby ho viděly. Potenciální vstup Ukrajiny do NATO je pro Moskvu červenou linií a přímou výzvou jejím zájmům.
Západ uvízl v nejistotě mezi budováním světového státu a ústupem do provinčního liberalismu. Víra, že zeměkoule sdílí západní trajektorii a racionalita je všeobecně srozumitelná, je zásadně mylná. Rusové se hlásí k prastarému řádu, podle něhož se res publica rodí z ochoty lidu zabíjet nebo umírat v její prospěch – akt odnětí nebo obětování života identifikuje společenství.
Autor upozorňuje na rozdíly mezi poválečným mírovým uspořádáním Západu a jinými systémy, které se spoléhají na násilí jako na donucovací nástroj. Západ se posunul směrem k mírumilovnějšímu řádu tím, že vyměnil křesťanskou přísnost za režim „globálního vládnutí bez světové vlády“, aby se západní normy daly lépe exportovat. Je ale nutné si přiznat, že Západ ztrácí morální převahu, a přijde o ni definitivně, pokud se ukáže, že je ochotnější riskovat jadernou válku než vytvořit rámec, který uznává oprávněnost obav, jež vycházejí z různých politických systémů. Realistické řešení současných konfliktů vyžaduje uznání rozmanitosti společensko-politických řádů ve smyslu meta-etické i meta-politické plurality, mají-li být konflikty řešeny mírovou cestou, nikoliv zbraněmi.