Téměř polovina Čechů je názoru, že informační válka vedená Ruskem po začátku invaze na Ukrajinu je pouze záminkou západních vlád, aby mohly omezovat svobodu slova a nepohodlná média v jednotlivých státech, ukázal průzkum Středoevropské observatoře digitálních médií (CEDMO), který zkoumal názory občanů V4. Podobně na věc pohlížejí také Maďaři nebo Slováci. (parlamentnilisty.cz)
Celkem 41 % Čechů si myslí, že „informační válka je pouze záminkou pro západní vlády k omezování svobody slova a nepohodlných médií“, odhalil průzkum CEDMO zveřejněný na CNN Prima News.
Naopak s názorem, že území V4 je „arénou informační války, kterou vede Ruská federace proti západním zemím“, souhlasí jen 39 % Čechů. Zbylých 20 % má podle průzkumu za to, že informační válka včetně dezinformací nemá žádný dopad, protože „se současný konflikt omezuje na území Ukrajiny a Ruska“.
Šetření probíhalo ve státech Visegrádské čtyřky (Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko). S tím, že informační válka má být jen záminkou k útoku na svobodu slova, souhlasí 35 % oslovených Slováků a jen 24 % Poláků. Naopak v Maďarsku zastává tento názor stejný počet lidí jako v Česku, tedy 41 %.
Maďaři si navíc méně než Češi myslí, že je jejich území arénou ruské informační války, naopak více jich zastává postoj, že v jejich zemi nemá žádný dopad.
CEDMO, středoevropská observatoř digitálních médií, je projekt s cílem „identifikovat, zkoumat a poukazovat na hlavní zdroje a příčiny nežádoucích informačních poruch ve střední Evropě“.
Mezinárodní konsorcium koordinuje Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, za kterou jej řídí jako člen strategického výboru pedagog Václav Moravec.
Průběžné ověřování faktů má v projektu na starost kromě francouzské agentury AFP také český projekt Demagog.cz.
Někdejší studentský projekt ověřování pravdivosti výroků politiků v nedělních debatách se postupně stal jedním z nejvlivnějších hráčů v českém boji proti dezinformacím. Částečně jej financuje nezisková rodina Open Society Fund napojená na George Sorose, spolupracuje na vyhledávání nevhodného obsahu například s Facebookem.
Projekt CEDMO je placen z veřejných prostředků EU a účastnických států, v loňském roce uváděl, že má z těchto zdrojů k dispozici 36,5 milionu korun. Poté dostal příspěvek od společnosti Google ve výši 1 milion eur.
Na projektu participuje celkem osm partnerů a čtyři subdodavatelé. „Naší nejsilnější stránkou je různorodý tým tvořený technicky i humanitně zaměřenými vědci, žurnalisty a odborníky na ověřování faktů; zkoumaný problém je totiž ze své podstaty interdisciplinární a vyžaduje zkoumání z různých úhlů,“ vysvětlují na webovkách.
V analýze k eurovolbám, publikované na začátku června, se výzkumníci mimo jiné zajímali o pohled lidí na informační válku, spojenou s ruskou agresí na Ukrajině.
Na výběr dostali tři možnosti. Podle první jsou středoevropské země „arénou informační války, kterou vede Ruská federace proti západním zemím“. Druhou možností bylo, že informační válka nemá na region žádný dopad, protože se odehrává jen na území Ruska a Ukrajiny.
No a třetí v nabídce bylo tvrzení, že informační válka je pouze záminkou pro vlády k omezování svobody slova a nepohodlných médií. Tuto možnost uvedlo 41 % Čechů a Maďarů, 35 % Slováků a 24 % Poláků.
Informační válka Ruské federace nebyla v otázce nijak přesně definována. ParlamentníListy.cz tedy k tématu s žádostí o objasnění oslovily mediálního experta Josefa Ftorka, pedagoga a někdejšího redaktora České televize i TV Nova.
Z odpovědi vyšlo delší zamyšlení nad tématem informační války, které přinášíme celé.
„Informační válku“ vnímám a definuji, i ve smyslu vlastní publikační činnosti, jako soupeření na poli informační regulace a manipulace, kde bojištěm je veřejný prostor. Zbraní pak informace. Jejich výroba a výklad (Manipulace a propaganda na pozadí současné informační války, Grada 2017). Ona válka informační je součástí tzv. války hybridní, kam patří i sankce hospodářské, ekonomické, sportovní nebo kulturní. Jde o soupeření, kde roli nutně nehraje energie kinetická. V případě války informační jde zejména o kontrolu komunikačních kanálů, masmédií, a jak se dnes říká i kontrolu narativu. Tedy výkladu, vyprávění, příběhu, legendy. Jednoduše řečeno, jde o PR a propagandu, ovlivnění mínění, a to nenásilnými prostředky, které mají změnit nebo podpořit myšlení a zejména jednání publika. Cílové skupiny. Předpokladem úspěšného ovlivnění mínění, jehož výrazem je souhlas publika, veřejnosti s inzerovanou politikou elity, je i důvěryhodnost ústředních aktérů. Tedy politiků, médií, jejich redakcí a jednotlivých novinářů. Ti představují významné hráče v procesu ovlivnění mínění a vytváření souhlasu. Souhlasem je například nákup určitého zboží, volba konkrétní politické strany nebo jednotlivých politiků v rituálu demokratické volby. Je to i souhlas s politikou války. Války jako pokračováním politiky jinými prostředky. Za souhlas se pak považuje i apatie a mlčení. I ono zřetelné a angažované tažení proti všem, kdo si i jen dovolují veřejně zmínit slovo mír, je výrazem takové praxe kontroly narativu. Osobně jsem k dlouhodobé udržitelnosti míru poměrně skeptický. Válka je integrální součásti politiky i historie. Je katalyzátorem a zdrojem nové dynamiky společnosti, pokud máte to štěstí, že takovou válku i přežijete. V kontextu války jaderné to totiž vůbec nemusí být jisté ani pravděpodobné. Osobně soudím, že jaderná válka má pouze poražené. Ovšem říkejte to těm, kteří si nedokáží představit, že by mohli přežít vlastní prohru…
U nás často zmiňovaný termín chcimír, rozuměj, užitečný idiot, co slouží druhé straně, je didakticky ideálním příkladem i ukázkovým produktem informační války a snahy o kontrolu narativu v domácích kulisách. Objevil se po první pražské protivládní demonstraci v září 2022. K jeho medializaci a legitimizaci výrazně přispěla i redakce jednoho média veřejné služby. Tedy média, které se ze své podstaty má těšit a u části publika stále i těší jistému kreditu. Pejorativní kontext medializace byl, soudím, důkazem zřetelné osobní angažovanosti redaktorů a jejich redakce. Ti tak příliš zřetelně ukazují, která strana konfliktu je ta správná. Tahle přímočarost je ovšem z hlediska efektivní praxe ovlivnění mínění, formování souhlasu, poměrně nešťastná, i málo sofistikovaná, a to i z toho důvodu, že nejlepší PR nezanechává žádnou stopu. Případně, že nejlepší propaganda jako propaganda vůbec nevypadá. Důvěryhodnost, jejíž součástí je i vyváženost a zřetelnější absence vlastního soudu, názoru, zejména, pokud jde o zpravodajství, je nutným předpokladem úspěšného ovlivnění mínění, a to především u aktivnějšího publika. Tenhle způsob ideologického kódování je jednoduše kontraproduktivní. Když pak například na sociálních sítích ventilují titíž redaktoři svoje osobní politické postoje, které jednoznačně indikují jejich afinitu, je i jejich schopnost a dovednost ovlivnění mínění, byť i u vlastního publika, významně redukována. Zejména pak u jeho názorově otevřené, zvídavé nebo i vysloveně kriticky profilované části. To je i odpověď na otázku, proč tak velká skupina respondentů považuje tzv. informační válku za snahu vlády omezovat základní demokratické svobody, kam svoboda slova a vyjadřování patří. Je to výraz omezené důvěry publika. Je to jasný signál, že takhle se to řídit, dělat, nemá. To, pokud chceme existovat v prostředí společnosti, která se vnímá a sebe definuje jako skutečně svobodná a demokratická.
Ohledně samotných ruských dezinformací, a také tzv. proruského narativu, je třeba poznamenat, že sám prezident Ruské federace v globálně sledovaném rozhovoru Tuckera Carlsona prohlásil, že v oblasti informační války nelze Anglosasům konkurovat. Že se o to v tomto smyslu ani nemá cenu příliš snažit. Protože jsou v tom prostě nejlepší. Což je i konstatování, se kterým se dá souhlasit. Respektive nedá nesouhlasit. Ta formulace, tedy dva zápory v jedné větě, něco, co angličtina nedovoluje, je v současnosti nejen výrazem bohatosti naší mateřštiny a možností její gramatiky, ale i snahy se zřetelněji vyvarovat podezření, nebo se o to alespoň pokusit, že bych snad s prezidentem Ruské federace i veřejně souhlasil. Skutečnou hrozbu pro formování souhlasu a kontrolu narativu tak v našem prostředí nepředstavují až tolik informace, propaganda a PR ze zdrojů Kremlu, ale především nekompetence propagandistického aparátu tzv. kolektivního Západu (KoZa). Ten se dopouští stále stejných chyb. Tam řadím, vedle absence názorově otevřené debaty, která je taktéž obětí zmíněné politiky „kontroly narativu“, i vlastní pojetí boje s dezinformacemi, kde první housle hraje blokace dosahu, obsahu nebo selektivní regulace informací, tedy cenzura. Protivníkem je často i online alternativa. Ta je ovšem legitimní součástí moderní mediální krajiny, a to včetně několika problematických adres. Pokud jejich redakce neporušují platné právo České republiky. Online platformy jsou mnohdy i onou pomyslnou štikou v rybníku. Zavedené redakce se ovšem místo sebereflexe zaměřují na potlačení konkurence, a to mnohdy právě pod pláštěm boje s dezinformacemi. Což opět celou záležitost boje s dezinformacemi problematizuje, a tak i posiluje skepsi části publika. To nakonec částečně dokládá i zmíněné zjištění CEDMO.