18.5.2022 19:22:10

Petr Schnur: Osobní dodatek k 8. a 9. květnu

Pred pamätníkom v centrálnom Berlíne
Pred pamätníkom v centrálnom Berlíne
(foto: Leonhard Lenz, CC0, via Wikimedia Commons)


Petr Schnur varuje před současnou politickou metafyzikou, které svět dělí jednoduše na absolutní dobro a absolutní zlo. (casopisargument.cz)



Nebylo a není mým zvykem psát komentáře v první osobě, a již vůbec ne s emocionálním podtónem. Dnes činím výjimku, a to z důvodu, který posléze objasním. Obecně ale platí: přežití nebo zánik národa není jen záležitost pro historiky, ale věc obecného povědomí nejen těch, kteří druhou světovou válku zažili nebo si z bezprostředních prožitků rodičů a prarodičů mohli vytvořit obraz hrůzy, beznaděje a konečně radostné vděčnosti z osvobození a konce války. Vděčnost musí platit všem těm, kteří se na něm podíleli, bez opětovného kádrování mrtvých i těch, kteří přežili. Po ruské invazi na Ukrajinu se zdá všechno jinak, ale zdání by nás nemělo klamat: proces vytěsňovaní rozhodující role národů Sovětského svazu/Ruska při porážce německého nacismu začal již mnohem dříve.

V této úvaze nejde o věcnou analýzu ukrajinského konfliktu, nicméně krátká, ale zásadní poznámka na okraj je nutná, abychom nezapomínali, v jakých relacích se pohybujeme. Již v roce 2012 hovořil John Tirman, přední politolog z renomovaného Massachusetts Institut of Technology (MIT), v příspěvku pro Washington Post o šesti milionech přímých obětí amerických válek od roku 1945. Dlužno přitom dodat, že fokus jeho bádání byl zaměřen na Korejský poloostrov, jihovýchodní Asii, Irák a Afghánistán, tedy ty země, které v americkém povědomí hrály největší roli. Jugoslávie a Libye, abychom jmenovali jen ty nejznámější případy, zůstaly mimo statistiku, o podpoře krvavých vojenských převratů nejen v Latinské Americe ani nemluvě. A invaze na periferii světového povědomí jako třeba v Panamě nebo na Grenadě se berou jako rutinní cvičení americké armády, aby nevyšla z cviku. Přitom jen v malé Panamě se podle Amnesty International pohybuje počet obětí mezi několika stovkami a několika tisíci – většinu obětí totiž američtí vojáci zahrabali anonymně v masových hrobech. Pokud si pamatuji, nikdo nikdy nenavrhoval rušit plzeňské oslavy Pattonových hochů, blokádu anglického jazyka a literárních klasiků, ba ani amerických filmů, které kulturní mozek spíše ničí než povznáší. Kdo se tedy tváří, jako by se při válkách USA a jejich spojenců s miliony mrtvých jednalo o kolaterální škody přirozeného běhu světa, ztrácí vzhledem k bezpříkladně hysterické, emocionálně vedené kampani ohledně Ukrajiny veškerou hodnověrnost.

Fatální na ní je kromě mravní deformace vlastní společnosti i to, že otevírá další prostor pro  manipulaci dějin. Česká tragédie spočívá v tom, že s hanobením, vulgarismy a neúctou k těm, kteří za naši svobodu bojovali a umírali na falešné světové straně, máme zkušenosti. Člověk by si myslel,  že musí zavazovat podle hesla „již nikdy více“. Netušil jsem, že třicet let po „sametu“ se lze dožít odstraňování pomníků, relativizování nacistických hrůz, holdování nacistickým kolaborantům  lokálními politickými eskamotéry za tichého souhlasu nejvyšší reprezentace státu. Můžeme se ještě na pozadí toho všeho hlásit k Masarykovu dědictví, k odkazu prvního prezidenta Československé republiky, který po celý svůj život nastavoval morální a politické zrcadlo sebestředné aroganci a politickému hulvátství?

Masarykovo „zrcadlo“ společnosti je nekompromisní. Právě ti, kteří rádi zpochybňují „kolektivní vinu“ oněch zhruba 90 % sudetských Němců, kteří podporovali Henleinovu stranu, dnes trestají nejen pomníky, ale i ruský jazyk, ruské hudební i literární klasiky a s nimi všechny současníky, kteří se tomu brání a kteří – zase jednou – nestačili „odvolat“. Netušil jsem, že ještě jednou ve svém životě zažiji klasifikaci světového dění podle jakési politické metafyziky na absolutní dobro a absolutní zlo, kádrování a cenzurování názorů a postojů podle ideologických škatulí, že opět přijde doba, ve které neplatí váha argumentu, ale státní moci. A šokující byl „nápad“ z míst nejvyšších trestat soudním postihem ty, kteří by se veřejně odvážili odchýlit od oficiální linie vlády. Přitom nejde jen o to, zda příslušné ministerstvo a poslušné soudy tuto myšlenku realizují, alarmující je již pouhá skutečnost, že je možné v rámci demokratického ústavního pořádku vůbec něco takového vyslovit.

Čímž se dostávám k rozhovoru, který mne k této úvaze inspiroval a který se mi vryl hluboko do paměti i duše.

Jedna z mých kolegyní pochází z bývalého Sovětského svazu, je židovského náboženství, manžel křesťan s rusko-ukrajinskými kořeny, nikdy nebydleli v ruské části. Na pozadí historických kotrmelců a pomníkových demontáží v Česku mi na závěr naší debaty o aktuální situaci položila emocionální otázku: „Řekni mi, Petře, proč naši vojáci vlastně v Evropě umírali?“ Přiznám se, že mne bodlo u srdce a vedle vzpomínek mých rodičů na beznadějné dny, měsíce a roky až do psychologického stalingradského obratu se mi vybavil obraz „mladé generace“ nesametových obrazoborců, vulgárních rádoby politických šašků hrajících si na starosty, kteří ovládli mediální prostor a vytváří image České republiky v zahraničí, zástupně za všechny české historizující rádoby politiky, kteří válku znají pouze z videoher a hollywoodské produkce. Těch, kteří by dnes s největší pravděpodobností nebyli na světě, neboť tehdy šlo nejen o politickou a kulturní, ale i o fyzickou existenci našeho národa. Nevěděl jsem, co odpovědět, a nevím to do dnešního dne.



Petr Schnur