05.8.2022 18:41:06

Pavel Janíčko: Zmatení pojmů

Český ekonóm Pavel Janíčko
Český ekonóm Pavel Janíčko
(foto: Screenshot YT)


Různé politické, ideové, hodnotové boje se samozřejmě vedou mj. prostřednictvím pojmů, definic, charakteristik. Někdy se při vnímání těchto slov člověk neubrání pocitu, že zřejmě nechápe plně jejich smysl, ačkoliv jde o terminologii běžně používanou v českém mediálním prostoru, ať už jde obecné výrazy či různé odrůdy odborných pojmů, které dosud používal. (casopisargument.cz)



V několika uplynulých dnech či týdnech při sledování různých místních a případně i zahraničních mediálních výstupů jsem zachytil několik takových pojmů či témat, jejichž interpretace a vyznění u mě probudilo určité pochybnosti o mé způsobilosti správně se orientovat v tomto nepochybně složitém světě. Ale třeba je vina na mé straně a ostatní to vidí jinak. V následujícím textu připomínám několik takových příkladů.


Jsme ve válce?

Od začátku ruské intervence na Ukrajině jsme velmi často i z „nejvyšších míst“ přesvědčováni, že se Česká republika ocitla ve skutečné válce, že všechny společenské procesy musí být tomto faktu podřízeny a přizpůsobeny. Ovšem člověk s poněkud kritičtějším pohledem na svět se musí zeptat, proč jsme oficiálně ve válce až nyní, a proč se jako válečný stav neoznačovala situace, kdy se ČR skutečně aktivně účastnila vojenských akcí při přepadení Jugoslávie v roce 1999 nebo při okupaci a „pacifikování“ Iráku a Afghánistánu, jež skončilo teprve v minulém roce. Možná by tedy bylo výstižnější prohlásit, že po několika desetiletích konečně „napřímo“ (zatím) ve válce (zatím) spíše nejsme. Naše poslední skutečné válečné angažmá skončilo v létě loňského roku, kdy jsme s našimi „spojenci“ prchli z Afghánistánu. K tomu je třeba podotknout, že zásluhou našeho pevného západního ukotvení se ČR (předtím Československo) stala poprvé v dějinách agresorem, porušujícím mezinárodní právo.


Rusko je v platební neschopnosti?

Četl a poslouchal jsem rovněž „zasvěcené“ a také patřičně škodolibé komentáře na téma údajné ruské platební neschopnosti. Připomeňme si ty dramatické titulky: „Rusko se poprvé za více než 100 let ocitlo v platební neschopnosti. Stalo se tak poté, co v neděli večer Moskvě vypršela lhůta na zaplacení zhruba 100 milionů dolarů (asi 2,3 miliardy korun) úroků ze zahraničních dluhopisů, informovala agentura Bloomberg.“

Pokud bychom si nepřečetli nic jiného, byla by to jistě z hlediska Ruska docela nepříjemná až katastrofální zpráva, neboť jak odborné, tak i laické vnímání pojmu platební neschopnost se v zásadě opírá o jakýsi předpoklad, že zde je problém na straně dlužníka a tou obětí jsou věřitelé. No, asi už opravdu patřím do „předpotopní“ generace, která nedrží krok s dobou, neboť tentokrát se ukázalo, že dlužník (Rusko) peníze má a je ochotno zaplatit, ale věřitelé o to asi nestojí, neboť mu zablokovali možnosti, jak takovou platbu provést. Prostá logika opět poněkud pokulhává, ale třeba jsem už mimo realitu, třeba se dočkám superinovace v platebním styku, kdy mi třeba PRE zablokuje  účty, odmítne mé platby a pak mě vypne energie a ještě mě zažaluje.


Vydírání plynem?

Téměř hitem v naší mediální praxi je omílání teze o plynu a ropě jako o nástroji vydírání celého „civilizovaného“ světa ze strany Ruska. Neuplyne obrazně řečeno dne ani hodiny, aby se na nás nehrnuly katastrofické informace o padoušství Ruska v této oblasti. Samozřejmě nejde jen o tuzemskou mediální produkci, vidíme a slyšíme dramatická a ohnivá vystoupení paní von der Leyenové, která šéfuje čemusi v rámci EU, a mnoha jejích kolegů, z nichž je určitě na velmi vysokém pomyslném stupínku aktivity a podlézavosti „náš“ pan premiér. I v tomto případě se běžný člověk, jen trochu zběhlý v základních logických principech, poněkud hůře orientuje v některých souvislostech. Především je obtížně zjistit, co vlastně naše zásadové euroatlantické politické panstvo doopravdy chce. Takže bojovné až hysterické výzvy k úplnému odstřižení od dovozu ruských energetických zdrojů a závislosti na nich se plynule prolínají s proklamacemi o tom, že proradní Rusové jen čekají na to, aby nám zavřeli plynové a ropné kohouty. Přitom by si nezávislý pozorovatel mohl říci, že by tímto krokem vlastně Rusové přitakali naší snaze o své vlastní potrestání. Možná by pak místo výkřiků o ruských vyděračích měl pan Fiala vytrvale „tlačit“ na ty ruské padouchy, aby konečně všechny ty nordstreamydružby zavřeli. Takže je „na stole“ celkem jednoduchá otázka: Co je vlastně správné, plyn z Ruska kupovat nebo naopak ho v žádném případě nechtít. Co je víc vlastizrádné? Vydírají nás Rusové tím, že nám plyn posílají, nebo tím, že ho neposílají. Babo raď.


Nadměrný zisk neexistuje?

Ještě několik poznámek takříkajíc „z domácího písečku“. Nějak se nám tu „rozbujela“ jakási diskuse o daních – tedy o sektorových daních a daních z nadměrných zisků. Připomeňme si, že téma „daně“ je jednou z vlajkových lodí pravicové ekonomické propagandy a agendy, která (nejen u nás) tvrdí, že zdanění má být minimální, neboť i stát jako instituce má být minimální, a že lidem a firmám má být jejich zasloužený výdělek ponechán, neboť jen tak bude ekonomika fungovat efektivně. Ctihodná pravice ovšem přece jen potřebuje nějaké daňové příjmy, neboť ten vybájený svět, kde veřejné výdaje nejsou potřeba a „každý se postará sám o sebe“ existoval naposledy tak možná na ostrově Robinsona Crusoe. A tak v této otázce různě manévruje, nakonec česká i světová buržoazie vědí, že i ony samy (tj. dnes vládnoucí vrstvy) přečasto nepohrdnou vydatnými státními dotacemi z veřejných prostředků. Tak, jak to udělat a odkud ty peníze sehnat? Nějaké pošetilce dokonce i ve vládním táboře, jak je uvedeno výše, napadlo rozumovat o daních z nadměrných zisků. A spustila se dělostřelecká kanonáda v podání různých liberálních teoretiků, jejímž smyslem je vytvořit dojem, že pojem „nadměrný zisk“ je něco absolutně neodborného, neboť přece všichni víme, že zisk (kapitalisty) je vždy zasloužený a tudíž nemůže být z definice nadměrný. A že to přece je ten základní hybatel společenského rozvoje a pokroku. Někteří si dokonce v této souvislosti vybavili tu hrůzostrašnou paralelu s milionářskou dávkou, což byl ten nechutný populistický nástroj komunistů prosazovaný po konci druhé světové války. Určitě jim přitom naskákala husí kůže.

Nějak se mi při čtení těchto výkladů o neexistenci nadměrnosti v oblasti zisků a vůbec příjmů kapitalistů a jejich obslužného personálu vybavily jiné polemiky. Například když jsem s pohyboval jako poradce na odborové půdě, tak jsme donekonečna slýchali o škodlivosti nadměrného růstu mezd a platů. „Nemáme na to, produktivita tomu neodpovídá, jsme zadluženi, nesmíme žít na úkor příštích generací,“ říkali nám podnikatelé i vlády. Totéž jsme slyšeli v případě důchodů. Neboli podle logiky kapitálu je nadměrnost vždy vlastností pracovních a od nich odvozených dalších příjmů. Kapitálové příjmy v kapitalismu z principu být nezasloužené, nadměrné, spekulativní nemohou. Asi nic nemůže lépe vystihnout podstatu tohoto systému.



Pavel Janíčko