05.7.2022 18:08:57

Oskar Krejčí: Čína aneb Chceš-li mír…

Český politológ
Český politológ
(foto: Jiří Skupien)


Politolog Oskar Krejčí ve své glose zvažuje, zda nová strategie NATO přinesla něco nového a jestli je přínosem pro globální rozvoj.  (casopisargument.cz)



Prolog:

Prý to byl Epameinóndás, thébský vojevůdce a státník z přelomu 5. a 4. století před n. l., kdo jako první prohlásil, že „mír se získává válkou, a ti, kteří se chtějí těšit z trvalého míru, musí být vycvičeni ve válce“.


Hra s nulovým součtem

Ve světě doposud na COVID-19 zemřelo přibližně 6,4 milionů lidí. Tato tragédie má mnoho rozměrů, ovšem jeden je pro budoucnost zvláště varovný: ani tváří v tvář vraždící pandemii se lidstvo nedokázalo sjednotit. Naopak, celé roky byla na Západě vidět snaha ostrakizovat vakcíny z východu, vyhýbat se při tom odbornému hodnocení očkovacích látek a používat politické pomluvy. Zároveň probíhal souboj o vakcíny jak mezi „spřátelenými“ státy o to, kdo si urve více, tak mezi farmaceutickými firmami o pozici na trhu. Jestli někdo předpokládal, že by globální problémy mohly vést ke sjednocení lidstva, musel během této pandemie prožít velké zklamání.

Na summitech států skupiny G7 a NATO minulý týden byl k vidění podobný konkurenční až konfrontační přístup. Sebestřednost Západu byla patrná už v tom, že účastníci obou summitů propásli jedinečnou příležitost vyhodnotit, jak se USA a s ní i Severoatlantická aliance dostaly do války v Afghánistánu a jak je možné, že po dekádě bojů přišla porážka. Obdobně zůstala pominuta nejdůležitější dvojotázka dnešních dnů: proč byl v roce 2014 uskutečněn převrat v Kyjevě a proč se nepodařilo naplnit dohody MINSK 2. A nejenže se zmíněné summity této své povinnosti nalézt vysvětlení vyhnuly, ony přijaly řadu rozhodnutí, jež ve své podstatě nejsou ničím jiným než posvěcením politiky, která kolektivní Západ přivedla na afghánské a ukrajinské bojiště.

Na obou summitech shodně zaznělo obvinění Číny z toho, že se pokouší agresivně měnit světový pořádek. Mimo jiné se mluvilo o nebezpečných čínských infrastrukturních investicích, proti kterým je nutné postavit investice hodné, tedy západní. Strategický koncept NATO v rámci vypočítávání hříchů Pekingu uvádí, že „ambice a nátlaková politika“ Číny „ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“. Obviňování Číny dále pokračuje tvrzením, že „využívá svůj ekonomický vliv k vytváření strategické závislosti a zvýšení svého vlivu“ (čl. 13). Nepopírá se výhodnost čínských investic například v rozvojových zemích. Pouze se toto téma interpretuje geopoliticky, v duchu hry s nulovým součtem: úspěchy Číny jsou prohrou Západu. Právě na tomto základě se Washingtonu daří zatahovat své evropské spojence do strategických her proti Číně, či – jak se dnes všichni od Pentagonu učí říkat – v indo-pacifické oblasti.


Agresivní Čína

Snad nejzávažnější obvinění na adresu Číny má podobu tvrzení, že se „snaží rozvrátit mezinárodní řád založený na pravidlech“ (čl. 13). Kus pravdy na tom je. Pouze je nutné dodat, že tato pravidla jsou po skončení studené války dána nedokonalým mezinárodním právem a výkonem role hegemona, kterým jsou Spojené státy. Někdy se tomuto řádu říká Pax Americana, americký mír. Podoba tohoto „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“ byla názorně manifestována v roce 1999 bombardováním Jugoslávie státy NATO. Několik dní před touto intervencí byla přijata ambiciózní strategie NATO, která stanovila úkoly Severoatlantické aliance za rámec čl. 5 Washingtonské smlouvy, tedy mimo obranu, a za hranice oblasti Atlantiku. Tehdy také došlo k prvnímu rozšíření NATO na východ. Potom Aliance využila svoji silovou převahu k zavržení mezinárodního práva. A nejen to. Washington arogantně odmítl brát ohled na přání a návrhy Ruska. Jako doplněk americké bomby zabíjely na čínském velvyslanectví v Bělehradě. Bylo jen otázkou času, kdy se takové nadužívání síly v podmínkách dočasné převahy obrátí proti Západu.

Pokud jde o podíl viny Číny na rozvracení „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“, ten je dán především nerovnoměrným vývojem států. Minulý týden firma BP – bývalá British Petroleum a ještě předtím Anglo-Persian Oil Company – zveřejnila svůj každoroční Statistický přehled světové energie. V něm jsou skryta mnohá data svědčící o vnitřní erozi amerického míru. Příkladem mohou být informace o loňském vývozu ropy ze Saúdské Arábie (s. 27). Jak ukazuje graf zpracovaný na základě údajů z uvedeného zdroje, loňský vývoz z této ropné supervelmoci do Číny byl téměř pětkrát větší než do USA a třikrát větší než do Evropy (bez Ruska a ostatních zemí SNS). Dlouhodobý trend orientace na Asii vyvolává v Rijádu přirozenou snahu mít přátelské vztahy s touto oblastí. Přičte-li se k tomu erupce svévole v podobě sankcí, které Washington hází na všechny světové strany, je přirozené, že na pořad dne se v obchodě mezi Saúdskou Arábií a Čínou dostal nápad přejít od účtování v dolarech na účtování v jüanech. Oslabování pozice dolaru jako nejvýznamnější rezervní měny ovšem nahlodává americkou hegemonii. To ale není žádný geopolitický podraz ze strany Pekingu, je to důsledek ekonomického vývoje – chtělo by se říci projev svobody v podmínkách globálního kapitalismu.



V pozadí uvedených proměn nemusí být jen růst čínské ekonomiky a vnitřní problémy USA. Naopak, nerovnoměrný vývoj může vyrůstat z úspěchů na obou stranách. Po Jomkipurské válce (1973), kdy země OPEC uvalily ropné sankce na západní státy podporující Izrael, se stala velkým bezpečnostním tématem v USA energetická soběstačnost. V posledních letech díky novým technologiím se tento sen téměř naplnil. U.S. Energy Information Administration, vládní agentura USA pro otázky energetiky, uvádí, že „dovoz ropy ze Saúdské Arábie do USA od roku 2012 obecně klesá, protože USA produkují více vlastní ropy a dovážejí více ropy z Kanady“. Jenže Washington si chce i v této situaci udržet kontrolu nad masou petrodolarů, přičemž dodávky zbraní situaci řeší jen částečně a ne navždy. Bude zajímavé sledovat, jaké výsledky přinese cesta amerického prezidenta do Rijádu plánovaná na polovinu tohoto měsíce. Těžko však tato mise něco změní na skutečnosti, že loni směřovalo z celého Blízkého východu do Číny 277,8 milionů tun ropy, zatímco do USA to bylo pouze 21,3 milionů tun a do Evropy 88,3 milionů tun – což jsou údaje, které uvádí BP v citovaném Statistickém přehledu (s. 28).


Úpadek Evropy

Oba vzpomínané summity ukazují, že západní politické elity jsou hnány ideologickou setrvačností a tupostí mainstreamové žurnalistiky. To, že se Evropa chystá po boku USA na zteč Velké čínské zdi, je v přímém rozporu s jejími nejvlastnějšími zájmy. Rozvoj Evropy potřebuje dělné vztahy s Čínou. Už dnes je zahraniční obchod Unie s Čínou větší než se Spojenými státy: podle oficiálních statistik EU činila loni hodnota zahraničního obchodu Evropské unie s Čínou přibližně 696,1 miliard Euro, zatímco s USA 631,8 miliard Euro. Proč uměle vytvářet třecí plochy přijetím washingtonského obrazu Číny jako geopolitického konkurenta? Úpadek Evropy, která ztrácí schopnost formulovat a hájit vlastní vizi budoucnosti, se neprojevuje hospodářskou spoluprací s Čínou, ale podbízením se Washingtonu.

Úkolem je využít nevyhnutelné změny, ne snažit se jim zabránit silou. Jenže Strategický koncept NATO i Komuniké vedoucích představitelů skupiny G7 jsou plné paternalistické arogance. Je hezké, že komuniké G7 vyzývá Peking k tomu, aby v Jihočínském moři respektoval Úmluvu OSN o mořském právu (s. 17–18) – ale co takhle vysvětlit, proč tuto dohodu Spojené státy odmítají podepsat? Je pěkné varovat před ruským užitím biologických zbraní na Ukrajině (s. 29) – a co takhle vysvětlit, proč Pentagon financuje více než tři stovky biolaboratoří po celém světě, včetně Ukrajiny? Je samozřejmě pravda, že „eroze architektury kontroly zbrojení, odzbrojení a nešíření negativně ovlivnila strategickou stabilitu“ (Strategický koncept, čl. 18) – nebyly to ale Spojené státy, kdo jako první vypověděl Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany (2002), Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (2019) či Smlouvu o otevřeném nebi (2020)? Nepředcházel ruskému vypovězení Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (2007) fakt, že se k ní pobaltské státy, členové NATO, odmítly připojit?

Oč kultivovanější než citované dokumenty ze dvou západních summitů je Pekingská deklarace přijatá před několika dny na jednání vedoucích představitelů států BRICS. Ta nepoučuje a nekárá, nedožaduje se vystřídání hegemona jiným státem, ale potvrzuje závazek směřovat k multilateralismu (čl. 5). Prostě navrhuje, aby „nástroje globální správy“ byly „založeny na inkluzivnějších konzultacích a spolupráci ve prospěch všech“. (čl. 6) Takový přístup je jednou z příčin skutečnosti, že se gravitační síla BRICS stále zvětšuje.

*          *          *

Si vis pacem, para bellum – chceš-li mír, připravuj válku. Nesmysl, který provází snad celé dějiny lidstva. Tak dlouho se na Donbase všichni chystali na válku, až nakonec válka přišla. Je to proto, že úkol zabránit válce potřebuje širší princip: Chceš-li mír, připravuj mír. Pravda, občas příprava míru vyžaduje chystat se na válku, neboť válečnické choutky některých elit lze zkrotit jen silou a sebeobrana je morální i legální. Jenže i v takovém případě vojenské snažení musí mít obranný charakter, nemělo by usilovat o materiální a duchovní kolonizaci. To však křižáci na bojišti nové studené války nechápou. Budou-li se připravovat na válku s Čínou s nadšením, který dává najevo Strategický koncept NATO, válka přijde.



Oskar Krejčí