30.11.2021 16:17:58

Nejen Rudá armáda

Pamätník sovietskym hrdinom v Mikoline
Pamätník sovietskym hrdinom v Mikoline
(foto: Pudelek (CC BY-SA 4.0)/wikimedia)


Bezpečnostní analytik Jan Schneider komentuje dokument o Rudé armádě a ukazuje, jak se stal součástí současné studené hybridní války. (casopisargument.cz)



Článek „Rudá armáda“ na tomto webu informuje o dokumentu stanice ARTE o Rudé armádě. Neviděl jsem ten dokument, avšak vycházeje z textu článku dovolím si dovodit, že i tento dokument je součástí nové studené hybridní války. A je dobře o tom při jeho sledování vědět. Proč?

Avizuji, že zcela odmítám floskuli argumentačně nedovybavených, že prý některé věci „nelze srovnávat“. Doba, kdy jsme si nechali zakazovat, co myslet a co ne, co srovnávat a co ne (případně jak by to srovnání mělo dopadnout, když už), tak ta je snad dávno pryč. Když ovšem nebudeme stále plavat, utopíme se, protože bažina zákazů je bezedná. Přihlásím se tedy hlasitě k odkazu Karla Havlíčka Borovského, od jehož narození letos uplynulo 200 let, oblíbence diplomata a zpravodajce Miroslava Polreicha, který často zmiňoval Havlíčkovu i svoji zálibu v „nebezpečném myšlénkování“. Pusťme se do toho.

Podle zmíněného článku dokument ARTE popisuje separovaně jev, který však není jevem natolik ojedinělým, že by nebylo možno některé jeho aspekty podrobit srovnání. Jde o skutečnost, že Rudá armáda pod vedením generála Tuchačevského krutě zasáhla proti vlastnímu lidu, dokonce s použitím jedovatých plynů. Člověk ideologicky nepředpojatý si však vzpomene na případy použití ozbrojených sil proti vlastnímu lidu i v jiných státech.

Například v roce 1932 zasáhla americká armáda pod vedením generála Douglase McArthura proti desetitisícům protestujících, nezaměstnaných a hladovějících amerických veteránů z první světové války.

Clive Ponting je autorem jedné z mála biografií Winstona Churchilla, které si nenapsal Churchill sám, ať už vyšly pod jakýmikoliv jmény. Podle Pontinga Churchill nabízel vládě podporu na potlačení stávek v roce 1926 všemi, i nezákonnými prostředky, a současně navrhoval v předstihu vyhlásit amnestii pro zasahující vládní ozbrojence (král se však zděsil a písemně protestoval u premiéra proti takovému návrhu).

Co se týče používání chemických zbraní, dlužno vzpomenout Churchilla ještě jednou. Pontingova kniha vyšla 1994, poté, co se stalo tématem užívání bojových plynů při Válce v zálivu (1991). Britská vláda za to odsoudila irácký režim, a rychle nechala odstranit ze Státního archivu materiály týkající se britského nasazení bojových plynů v Iráku počátkem dvacátých let dvacátého století, které Churchilla pak celoživotně fascinovalo („domorodcům to neublíží, je to jen taková rýmička, která je na čas zneschopní, ale vcelku se jim nic nestane“).

Pokud jde o popravu maršála Tuchačevského, tak ten si ji možná zasloužil už jen za to za použití bojových plynů, byť za to nikdy stíhán nebyl. Skutečný důvod jeho procesu byl však zpravodajský. Jedna varianta je, že šlo o vydařenou léčku nacistů, kteří informaci o Tuchačevského kontaktech s německými zpravodajci umně podvrhli cestou prezidenta Edvarda Beneše. Jiní tvrdí, že by mohlo jít o komplot Tuchačevského konkurentů, nebo o kombinaci obou variant.

Situace však byla komplikovanější. V roce 1922 podepsalo Sovětské Rusko s Německem Rapallskou smlouvu, kterou se obě země dostaly z diplomatické izolace. Následovala velmi úzká spolupráce vojenská, během níž byly navázány intenzivní kontakty mezi vysokými německými a sovětskými důstojníky. Po nástupu nacismu v Německu se tyto leckdy přetrvávající styky staly bezpečnostním rizikem. Stalin tak byl postaven před strašné dilema. Rozhodl se ho vyřešit rychlou čistkou. Tím doslova zdecimoval velitelský stav Rudé armády, protože když něco dělal, nebyl troškař. Minimalizoval však riziko, že mu v propuknuvší válce s nacisty vrazí nějaký velitel Rudé armády nůž do zad.

Pokud jde o zacházení s válečnými zajatci, je opět situace komplikovaná. Sovětští zpravodajci dobře věděli, že v nastalé studené válce protistrana rekrutuje spolupracovníky, kde se dá. Válečným zločincům se nevyhýbá, ba ani pachatelům zločinů proti lidskosti. Příklad dlouholetého protežé CIA, „lyonského řezníka“ Klause Barbieho stůj jeden za všechny. Na úrovni pěšáků pak nepřítel cvičil budoucí sabotéry a spící agenty.

S podezřením, že byli získáni nepřítelem, pak přijímali i Američané mnohé své válečné zajatce z Koreje a Vietnamu. Podobného podezření se nikdy zcela nezbavil ani Francis Gary Powers, pilot v roce 1960 nad Sovětským svazem sestřeleného špionážního letadla U2, který zázračným způsobem přežil (při katapultáži se mu neměla otevřít kabina, aby se nedostal do rukou nepřítele živý), a poté nepoužil kyanidovou kapsli.

Samozřejmě, uvádím jevy podstatou srovnatelné, ale co do měřítka odlišné. Zde je však třeba přihlédnout k mnoha geopolitickým odlišnostem, zejména mezi Sovětským svazem, napadnutelným po souši ze tří stran, a Spojenými státy, které mají na severu něco jako své dvojče a svého jižního souseda zpacifikovaly silou a nadto hranice oddělují plotem… Dobré je i vzpomenout, jak Spojené státy hysterčily za kubánské krize 1962, když hrozilo nebezpečí, že Sovětský svaz bude mít své rakety podobně blízko svému nepříteli, jako je již dávno měly Spojené státy rozmístěny proti Sovětskému svazu, například v Turecku.s

Dokument ARTE pak zmiňuje zahraniční nasazení Rudé armády během studené války, aniž by paralelně popsal četné a prokázané případy zahraničního použití i amerických ozbrojených sil (včetně těch neuniformovaných). Tento zdánlivý nedostatek lze důvodně vyhodnotit jako výmluvný důkaz takzvané hybridní války, protože divákovi poskytuje jednostranný, tedy zcela deformovaný obraz světa.

Autoři dokumentu zřejmě propásli šanci odvést kvalitní a nanejvýš aktuální práci. Popisují sovětský „výprask“ v Afghánistánu, aniž by popsali americký „výprask“ v Afghánistánu. Popisují následnou demoralizaci Rudé armády, aniž by popsali následnou demoralizaci americké armády. Popisují rasismus, sexuální násilí a šikanu v Rudé armádě, aniž by popsali podobné jevy v armádách jiných. A zřejmě se zcela straní popisu posttraumatické stresové poruchy u válečných veteránů, jak se projevuje ve zvýšeném počtu případů alkoholismu, drogové závislosti, extremismu, rasismu, domácího i obecného násilí, loupeží, sebevražd a vražd.

Poněkud úsměvné je časové ohražení popisovaného tématu, končícího rozpadem SSSR. Rudá armáda však přežila a podle vojenských expertů si ruské politické vedení vzalo poučení z gruzínské konfrontace v roce 2008. Rudá armáda od té doby doznala významných kvalitativních i kvantitativních změn.

Zde se projevuje ona hybridní obojakost Západu. Vojenskoprůmyslový komplex potřebuje naditou rozpočtovou kapitolu (ovšemže z ní ukapává do pokladen politických stran) – a proto je třeba nepřítele vykreslit v těch nejhorších a nejsilnějších barvách. Rozpočet se schvaluje vždy na podzim, kdy slunce svit se krátí a tmy přibývá, což velmi napomáhá dokreslovat depresivní atmosféru a chmurné vyhlídky, nebudeme-li zbrojit a zbrojit!

Pak však nastane jaro a slunce přibývá, příroda jásá a rozdávají se vyznamenání a povyšuje se! Kdeže nepřítel, ten je najednou tááákhle maličký, ba přímo směšný. Úsměvy jen září, pochoduje se slavnostně, plácá se po ramenou a všichni si to rychle užívají, protože v kostech cítí, když je to vše tak optimistické a nepřítel je v podstatě vyřízen, že by někoho mohlo napadnout přesunout peníze z obrany třeba na opravy katastrofálně zanedbané infrastruktury, nebo na zdravotnictví, či dokonce – i osvícení duchové občas bývají slyšet! – na vzdělávací systém. Protože vzdělaní lidé jsou schopni rozeznat dezinformace a poznat, když se s nimi někdo snaží manipulovat, když se jim snaží jednostranně vykreslit svět a dokonce pověsit hejly na nos, a někdy dokonce i bulíky.

Proto se všichni těší na podzim, kdy zase využijí masy depresivních nevzdělanců, kteří se ani nezeptají, jak je tomu jinde ve světě, a proč tolik peněz proti nepřátelům, kteří byli ještě na jaře takoví komičtí – ?

Jinými slovy, největším nepřítelem dezinformací a manipulací a autoritářských a totalitních režimů byli vždy ti hubatí a politicky nekorektní, kteří se furt na něco ptají a imrvére něco srovnávají a nic jim není dostatečně zdůvodněné a stále kafrají a do něčeho vrtají… díky za inspiraci, Karle Havlíčku!



Jan Schneider (casopisargument.cz)