18.1.2023 11:57:14

Karel Šebesta: Pavlova hra na pravdolásku. Dělá jim to samé, co komunistům

Na kombosnímke Babiš a Pavel (zľava)
Na kombosnímke Babiš a Pavel (zľava)
(foto: parlamentnilisty.cz)


Jak už poznamenali jiní, ve druhém kole se střetnou dva lidé s komunistickou minulostí. Oba díky ní mají zkušenosti a schopnosti, které by jinak nezískali. Ani jeden se už ke komunismu nehlásí. Ale liší se v tom, jak se k této minulosti staví. Zatímco Babiš si může dovolit tuto otázku ignorovat a štvát tak všechny, kdo si na boji proti komunismu založili své názory, Petr Pavel musí hrát jejich hru. Ironické je, že ji hraje úplně stejně, jako na komunisty. (parlamentnilisty.cz)



Je to oficiální. Vtip „Já budu volit komunisty. Tak to je jasný, ale ze který strany?“ není jenom relevantní, naplnil se v celé své ironické kráse. Jak Andrej Babiš, tak Petr Pavel si za minulého režimu jak se říká smočili, z ochoty vstoupit do strany vytěžili výcvik a zkušenosti, které se těm zásadovým nedostaly. To není nic překvapivého, lidí jim podobných pobíhá po Česku stále ještě dost. Ale nekandidují na prezidenta.

Dodejme, že ani jeden v této „službě režimu“ zřejmě nezpůsobil někomu utrpení či vážné utrpení. Ani Pavel, ani Babiš nemlátili vězně ve věznicích, studenty na demonstracích nebo nestříleli na hranicích. U Babiše se zatím nezjistilo, že by někoho udal. U Pavla je zde svědectví jeho spolužáka, jinak také nic. Na rozvědčíka trénoval, ale řízení agentů už provozovat nestihl.

Mnohem zajímavější než samotná komunistická minulost je u kandidátů jejich vyrovnávání se s ní. Začněme Andrejem Babišem. Myšlenka, že bývalý majitel Agrofertu a s ním spojeých podniků je stále ještě někde v hloubi duše komunistou, je úsměvná. Pravověrný komunista by Andreje Babiše bez uzardění označil za vykořisťovatele proletariátu. Je těžko říci, zda Babiš někdy myšlence komunismu věřil. Samozřejmě, novináři se mohou ptát a Babiš jim dá takovou odpověď, jaká se mu bude zrovna hodit nebo je pošle někam, protože tuší, že se jedná o otázku záludnou. Osobně si myslím, že nevěřil. Na osobní rovině se tedy nemá s čím vyrovnávat.

Na politické rovině je to pro Andreje Babiše netéma. Jeho elektorát s komunistickou minulostí problém nemá, zvláště ten, který Babiš kapitalisticky odcizil komunistům tím, že nabídl lepší produkt. Ti, kdo s ní problém mají, by Babiše stejně nevolili. Ale především, jejich nechuť k lídrovi ANO není z důvodu samotné komunistické minulosti, ale z toho, že Babiš není ochoten hrát jejich hru na vinu a odpuštění. To je pro ně mnohem větší urážka než to, že byl ve straně a možná psal hlášení pro StB. Andrej Babiš má tu drzost se o jejich morální pohoršení a o celé vyrovnávání s komunismem nezajímat.

Ani u Petra Pavla není jisté, zda komunismu skutečně věřil nebo zda prostě věděl, která strana chleba je namazaná a té se držel. Měl výhodu, že byl vojákem, a tak se po listopadu nemusel nijak zvlášť vyrovnávat, místo měl zajištěné. Jeho situace byla dosti podobná té po restauraci monarchie ve Francii. Schopnosti byly důležitější než řešení kádrového profilu a Pavel transformaci z komunismu na kapitalismus a demokracii vzal jako fakt, kterému se přizpůsobil. V armádě to v praxi stejně znamenalo jen to, že odpadla ideologická omáčka.

Ovšem když se nyní vrhl do politiky (nebo byl Petrem Kolářem vrhnut), musel začít hrát vyrovnávací hru s bojovníky proti komunismu. Musí se uznat, že ji hraje dobře. Své členství v KSČ neskrývá, protože to není možné a hlavně na to jsou bojovníci s komunismem alergičtí. Když je potřeba, uzná, že členství v KSČ byla chyba, což je také známka toho, že je ochoten s bojovníky proti komunismu hrát jejich hru. Samozřejmě neupozorňuje na to, že bez členství ve straně by jeho vojenská kariéra buď nebyla, nebo by nebyla zdaleka tak úspěšná. Ale to tito bojovníci stejně řešit nechtějí.

Další výsadou generála je, že je trpělivý. Když mu někdo po stopadesátépáté vyčte, že byl v KSČ, on po stopadesátépáté odpoví, že to byla chyba a že prozřel pozdě. Nevzpouzí se, že to už tu bylo a proč se to pořád řeší. Dobře ví, že by působil vzpupně a ani to si nemůže k těm, kdo ho kritizují za členství v KSČ dovolit. Ale nesype si zase popel na hlavu tak moc. A když se někdo zajímá příliš detailně, generál zahraje otázku do autu, jak se potvrdilo při otázce ohledně jeho životopisu.

Paměťníků komunismu ubývá, jednak skutečně, ale i poměrně k populaci. Když budeme velmi konzervativní, lidé narození v roce 1985 nezažili na vlastní kůži ani StB, ani lidově demokratickou armádu, ani realitu komunismu. Dá se dokonce říci, že lidé narození po roce 2000 už nezažili ani následky komunismu, jejich mládí se od toho západního liší velice málo. Všechny zkušenosti těchto lidí s komunismem jsou zprostředkované.

A když se řeší něčí komunistická minulost, tito lidé se zajímají buď proto, že jim někdo řekl, že se o to mají zajímat, nebo proto, že komunismus studovali a k tomuto závěru dospěli sami. První skupina bude větší než druhá. Právě proto je pro Petra Pavla mnohem důležitější názor bojovníků s komunismem než nějaké samotné vyrovnání. Potřebuje štempl, potřebuje potvrzení, že na jeho minulosti nezáleží, že je tím správným kandidátem těch správných lidí, že ten, kdo mu hodí hlas, je morálně na výši.

Že tento souhlas získává úplně stejným konformismem, jaký projevil za komunismu i po něm, je pak sladkou ironií, kterou si zřejmě většina bojovníků s komunismem neuvědomuje. Nebo ano, ale jsou rádi, že se karta obrátila a někdo zase musí poslouchat je. Případně se řídí biblickým: „V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ A ti, kdo Pavlovu hru prokoukli, pořád mají na stole volbu mezi dvěma bývalými komunisty, se kterou už nemohou vůbec nic dělat.



Karel Šebesta (parlamentnilisty.cz)